Broken butterfly - 6. kapitola

31. července 2013 v 23:22 | Hotaru |  Broken butterfly (staré)
Šestá kapitola. Opět ve znamení deprese. Ale lidi, já si prostě nemůžu pomoc. Já ho prostě musím trápit :D Ale nebojte, v dohledné době je to opravdu už jedna z posledních takových nic moc říkajících psycho divných slátanin. Další díly budou přetékat cukrem až to nebude hezké.
A ještě dneska nebo zítra bych chtěla přidat úvod k nové kapitolovce... fandom Nu'est. Mám s tím velké plány. Tak já běžím, doufám že si kapitolku užijete a zanecháte mi komentář. Nevěřili byste, jak to člověka dokáže potěšit.



Jonghyun si neuvědomoval, co udělal špatně a zaraženě se koukal za Taeminem, který nemotorně cupital podél lavičky, jak se snažil neplést se spolužákům do cesty. Musel se hodně přemáhat, aby se nerozesmál, když si Minnie začal pomalu a sedat a přitom ho obdařil všeříkajícím povýšeným pohledem a potom se arogantně otočil před sebe s pohledem typu "nestojíš mi ani za pohled".
Nevydržel to a uchechtnul se, zatímco pobaveně vrtěl hlavou. Taemin ze sebe vydal něco mezi uraženým odfrknutím a povzdechem a svoji pozornost upřel na rozcvičující se spolužáky.
Jonghyun na něj pořád koukal. Nemohl si pomoct.
Uvědomil si, že asi udělal velký krok vedle, navzdory tomu, za jak moc absurdní situace se Taemin urazil a jak moc vtipně uražený vypadal. Pro Taemina to bylo očividně hodně citlivé téma. A on, blbec, si to uvědomil až teď. Když viděl, jak Taemin roztouženě sleduje rozcvičující se kluky. Byl si jistý, že ten toužebný pohled nepramení z toho, že je gay.
Hyunovi bylo nepříjemné, když viděl, jak si Minnie chtěl dát nohu přes nohu, ale při tom pohybu tiše sykl a jeho obličej se zkřivil bolestí. V jeho očích se potom usídlila beznaděj. Tak neprostupná, až měl Jonghyun chuť si nafackovat za to, co řekl. Min se zdá být v jiném světě, možná někde daleko v minulosti. Nevěděl, důležité bylo to, že oči toho štěněte začínaly vlhnout. Viděl, že nemá daleko k slzám, zatímco smutně zíral na svou pravou nohu a jemně ji v kotníku prohmatával prsty.
A náhle mu sepnulo.
Vždyť ty drby... Taemin je prý tanečník! A v ten moment mu došla hloubka jeho bolesti. Byl tanečník a měl úraz. V autě. Nemůže tančit. Už to pochopil. Už chápal, proč na něj Taemin reagoval tak přehnaně. Ono to vlastně z jeho pohledu ani přehnané nebylo. Měl chuť jít a praštit se támhletou baseballkou do hlavy.
Najednou jakoby to mládě viděl v novém světle. Chtěl za ním jít a omluvit se, ale věděl, že v tomhle stavu by to nemělo žádný smysl. Minnie se snažil, aby to nebylo vidět, ale očividně ho to hodně vzalo.
A tak Jjong jenom pozoroval, jak Taemin tiše podupuje špičkou boty do rytmu a přitom si očividně počítá kroky. Asi si na něco vzpomněl, protože zavřel oči, zaklonil se, aby se mohl opřít, a na jeho rtech se objevil slabý úsměv.
Taemin v tomhle snovém stavu zůstal do konce hodiny, poté tiše popadl svojí tašku a začal mířit pryč.
Prošel kolem Jonghyuna naprosto bez povšimnutí, jako by to byl vzduch. Nevydržel to. Nemohl ho nechat takhle odejít - rozrušeného a naštvaného. A tak ho prostě popadl za ruku a jemným škubnutím si ho k sobě otočil.
Minnie se strašně lekl. Zase v jeho očích viděl tu paniku, kterou tam měl pokaždé, když se ho někdo dotýkal nebo na něj někdo mluvil. Zabolelo ho to. Bolelo ho, že to štěně žije pořád v tak velkém strachu, i když panika z jeho očí zmizela, hned jak si všiml, že je to Jonghyun.
"Já... omlouvám se, Taemine. Nenapadlo mě... nevěděl jsem... promiň, nechtěl jsem se tě nějak dotknout," vyhrkl Jonghyun, zatímco pouštěl jeho ruku. Taemin na něj koukal trochu vytřeštěně. Asi se leknul opravdu hodně. Trvalo mu dlouho, než dokázal zpracovat slova menšího chlapce.
"V pořádku. Nemohl jsi to vědět," řekl, otočil se a pokračoval v chůzi, jako by ho nic nevyrušilo. Jeho chladný tón prozrazoval, že v pořádku není nic.

Vyběhl ze školy jako vichřice.
Je mrzák. Všichni to vědí. Všichni vědí, že už si nikdy nezatančí, tak co si namlouvat opak. Už nikdy...
Dezorientovaně se proplétal ulicemi, ztracen v myšlenkách. Kam vlastně jde si uvědomil, až když tam stál - taneční studio. Tohle bylo jeho nejoblíbenější. Vlastnil ho Minhův kamarád, takže měl vždycky možnost přijít a mít pro sebe místnost.
Měl by...?
Dřív než se stihl rozmyslet, se jeho nohy samy od sebe rozešly a nesly ho ke dveřím. A bylo to přesně tak, jako vždycky - ten muž se na něj mile usmál a bez otázek mu předal klíče od tělocvičny.
Minnie se cítil, jako by byl zpátky v čase před tou nehodou. Vešel do té místnosti... všechno tu bylo tak stejné, zatímco on se tak fatálně změnil. Odhodil tašku do kouta, sundal si svetr a postavil se doprostřed místnosti, tak jak to dělával pokaždé.
Nenávistně se podíval na svou zraněnou nohu. Prostě tu bolest překoná. Bude tančit za každou cenu. Vytáhl z kapsy telefon a pustil tam svou oblíbenou písničku, poté ho položil na parapet a vrátil se zpátky na své místo.
Zavřel oči a zaposlouchal se do hudby. Bylo jednoduché začít improvizovat - jeho tělo, ač zmrzačené, pořád slyšelo volání hudby a začalo se samo hýbat do rytmu. Začal se proplétat melodií, ačkoli nemotorněji, než předtím. Snažil se tančit tak, aby se moc nemusel spoléhat na zraněnou nohu.
Tančil. Tančil, ačkoli si v nemocnici slíbil, že už nikdy tančit nebude. Nebylo to sice tak krásné a elegantní, jako předtím, ale účinky to mělo stejné. Veškerý svůj smutek dal do tance. Vlnil se a kroutil a přitom z něj vyprchávaly i poslední zbytky smutku. Jak moc tohle miloval.
Pořád nechával zavřené oči. Nechtěl se vidět tančit - nešlo mu to, věděl, že není ani z poloviny tak dobrý, jaký byl. Chtěl udělat otočku, ale zraněná noha se pod ním podlomila. Ani nestačil otevřít oči a už mu tupý náraz vyrážel dech. Narazil si ruku a pěkně se praštil do hlavy, ačkoli se všechno stalo moc rychle na to, aby ho to stihlo bolet.
Do očí se mu začali tlačit slzy. Opravdu to nedokáže. Nemůže tančit. Už nikdy to nepůjde. Po čtyřech se přemístil ke zdi a opřel se tam. Díval se na sebe do zrcadla. Co z něj vlastně zbylo? Nic. Nezbylo z něj nic. Byl k ničemu. Nebyl dobrý ve škole, nic neuměl. Jediná věc, která mu kdy šla byl tanec. A teď už ani nebyl hezký... svoje tělo si zničil. Sám.
Nechával slzy téct a přitom v odrazu zrcadla pozoroval sám sebe. Očima přejížděl po těch pažích. Nerad se pohyboval nezahalený... protože mikina dobře schovávala věci, které měli zůstat skryté. Ale on na sobě měl jen bílé tílko. Pozoroval své paže. Poseté růžovými vystouplými jizvami po hlubokých ranách až po ramena.
Otočil pravou ruku dlaní nahoru a sledoval tu linku po nejhlubší ráně, přejíždějíc po ní prstem. To takhle to měla skončit. Ale ani to nedokázal. Byl úplné nic. Jenom Minhovi přidělával starosti. Moc dobře věděl, jak je Minho v otcově firmě nešťastný a že ji vlastně nikdy nechtěl převzít. A ani nikdy nechtěl být právník. Ale vždycky se obětoval pro rodinu. Vždycky všem ve všem vyhověl, pomohl pokud to bylo možné.
A Taemin? Před tou nehodou byl ten největší spratek, jakého si umíte představit a ještě horší. Pil alkohol, kouřil, párkrát zkusil i drogy. Neuměl nic, kromě tance. Nic ho nebavilo. Často měl partnery na jednu noc, všechno to byli muži. Některým bylo i víc než čtyřicet let... nikdy nebyl vzorný syn.
A také nikdy nebyl dobrý bratr. Zatímco Minho pro něj dělal první poslední, tak on mu to nikdy nevrátil. Nikdy se o staršího brášku nedokázal postarat. Když zemřeli rodiče, tak tu pro něj měl být. Nebyl. Z nemocnice ho pustili až měsíc po tom incidentu. Další den ho Minho našel v kaluži krve, když se vracel z práce. Minnie nikdy nezapomene, jak moc špatně Minho vypadal, když ho Taemin uviděl spát u něj v nemocničním pokoji. Sestry říkaly, že se od něj odmítal, byť na maličký okamžik, vzdálit. V obličeji bledý až na tmavé kruhy od očima. Vypadal tak strhaně.
Až v ten moment si Taemin uvědomil, co byl za hajzla, když se rozhodl, že tu Minha nechá samotného. Až od té doby si uvědomil, co je důležité.
Byl jenom nevychovaný spratek. Objal si kolena a rozplakal se naplno. Nevěděl, co má dělat. Měl pocit, že už nikdy nedokáže být šťastný. Nebo aspoň ne v dohledné době. Byl na všechno sám. Nemohl Minhovi říct, co se ve škole děje. Věděl, že by si potom pořád dělal starosti. A taky ze školy nemohl odejít. Jistě, měl ve škole na pomoc Keye, jenomže ten chodil do jiné třídy a většinu času byl ve třídě přes celý areál daleko. Nebyl tam, když potřeboval pomoc.
Pomoc... dnes mu ten chlapec pomohl. A on se k němu choval tak ošklivě. Odehnal ho od sebe stejně tak, jako všechny.
Jonghyun. Hezké jméno. Pro hezkého majitele. A taky hodného. Zastal se ho, i když nemusel. A on se mu takhle odvděčí...
Před očima se mu najednou z neznámých důvodů objevil Jonghyunův úsměv. Nádherný, dech beroucí. Ty jiskřičky v očích... vzpomínka na to, že když plakal naposledy, tak to tenhle kluk mu setřel slzy s tímhle nádherným úsměvem na rtech. Jako by na sobě znova cítil ten jeho pohled. Díval se na něj pořád. Zdálo se, že v hodinách nemá na práci nic lepšího, než na Minnieho zírat. Ale lhal by, kdyby řekl, že mu to vadí. Obvykle mu bylo nepříjemné, když mu lidé věnovali přílišnou pozornost... pohled tohohle kluka mu lichotil. Pokaždé z toho cítil podivné mravenčení... nechtěl, aby se na něj kdy přestal dívat.
Ale on ho odehnal. Bál se lidí, protože zatím ho všichni opustili. A to by znova už asi opravdu nepřežil.
 


Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 1. srpna 2013 v 0:52 | Reagovat

Páni, takhle brzo další kapitolka! To si nechám líbit :3
Tahle se mi obzvlášť líbila. Pamatuju si, když jsem si vyvrtla kotník a nesměla tančit ani cvičit několik týdnů... Po týdnu jsem to nevydržela a šla tančit. Pamatuju si, že i když to bolelo, byl to úžasný pocit... A to to nebylo víc než jen vymknutý kotník. Nedokážu si představit, jak hrozné by to bylo v tomhle případě...
Wow, už je to dlouho, co jsem se do povídky takhle vcítila. Jsi úžasná! :3

2 Y.T. (^▽^)ゞ゛ Y.T. (^▽^)ゞ゛ | E-mail | 1. srpna 2013 v 16:03 | Reagovat

Yay! Další kapitola! Děkuju, děkujuuu. Neuvěřitelně jsem se do té povídky zamilovala! A Tenhle dílek byl dokonalej. I když chudák Minnie, vážně mi ho bylo líto. A ty jsi opět zvládla tak perfektně popsat situaci, že jsem se do toho naprosto vžila. :)
Ale, že to byl před tim tedy pěknej neřád, muhuhuhuhu... :D Nu což no, to se zvládne, už jenom proto, že jde o Taemina. :D
A Jonghyun? Taky nemůže bejt hned světaznalej že? Ovšem představa jak se mlátí s tou pálkou do hlavy mě kdoví proč rozesmála. :D
Takže, naprosto další z tvých neskutečně povedených dílů a díl za dílem je to lepší! :) Už se nehorázně těším na další. *hlavně na ten cukr* :D To bude tak ....muhíííí. *neví jak se vyjádřit* :D
A k té kapitolovce s NU'EST, na tu se opravdu těším. Jsem zvědavá o čem bude. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013