Broken butterfly - 7. kapitola

2. srpna 2013 v 17:31 | Hotaru |  Broken butterfly (staré)
Další díl, muhahaha. Za ten začátek mě nebijte - má to hořký začátek, ale sladký konec. Vlastně jsem tam takový konec dávat původně nechtěla, ale ti Korejci si prostě dělají, co chtějí. Fakt. Až je někde uvidím, tak je praštím, že mi úplně kazí plány :D A pak si je dotáhnu domů...
Momentálně poslouchám Rap Monster - Suicide... neuvěřitelně nádherná písnička OwO
A taky se chystám dneska vrhnout na ten layout... jsem na to zvědavá, protože mi to vždycky strašně trvá a strašně se u toho rozčiluju a dělám to třeba několik dní s tím, že každý den začínám znova, protože se mi to přes noc přestane líbit *le magor* Taky mám rozkresleného Jaejoonga a nějakou anime holčinu... kdyžtak to sem potom dám. A ještě ke všemu mám rozepsanou recenzi, 1. kapitolu Between a další kapitolka BB už je v mé hlavě.. Takže jsem v poslední době nějak moc aktivní :D Asi bych si ty články měla přednastavovat na odobí, kdy na blog nebudu mít chuť čas.
No já běžím, nějak jsem se rozepsala... a fakt, nebijte mě.



Fajn, k tomuhle kroku se opravdu uchýlit nechtěl. Opravdu ne. Ale už ho nenapadalo žádné jiné řešení a měl pocit, že za chvíli zešílí strachy. No co, je to přece normální ne? Nemusí se vůbec znepokojovat. Jo, nebude z toho dělat vědu.
Vzal do ruky telefon a rychle po paměti vyťukal to číslo. Překvapovalo ho, že si ho ještě pamatuje. I když... vlastně se nad tím zas tolik neudivoval.
Přiložil sluchátko k uchu a čekal. Telefon zvonil dlouho. Bál se, že ho to za chvíli odkáže do hlasové schránky. Ale nakonec mu to přece jenom zvednul.
"Minho? Co se děje?" ozvalo se z druhé strany.
"Já... promiň, že ti volám a ještě takhle pozdě, ale není u tebe Minnie? Dneska nepřišel ze školy. Mám o něj strach," vyhrkl Minho, modlíc se, aby byl Min opravdu u Keye.
Ticho. Minho začínal mít pocit, že vypadlo spojení, ale když se podíval na displej, tak zjistil, že se hovor nepřerušil.
"Tím chceš říct, že nepřišel domů?" ozval se Kibum.
"Neříkej mi, že u tebe není." Minho začínal být zoufalý. Děsil se, co si Taemin mohl zase provést.
"Do pěti minut jsem u vás. Najdeme ho." Telefon ohluchnul.
Minho měl pocit, že opravdu zešílí. Kam mohl Min jít? Co tak věděl, tak v poslední době se kamarádil jenom s Kibumem. A moc se mu nepodobalo, že by prostě ignoroval telefonáty a nepřišel domů. Minho se ze všech sil snažil potlačit ty nejčernější vize toho, co všechno se bráškovi právě může dít. Ne, nebude přemýšlet takhle. Určitě jenom - jenom... jenom co? Kam by tak asi šel?
Sesunul se na pohovku a prsty si zajel do vlasů. Minnieho miloval a snažil se mu dávat všechno, co mohl. Tak moc chtěl, aby byl jeho bratříček šťastný. Nevadilo mu, že mu nezbývá prakticky žádný volný čas. Že je mu 27 a ještě pořád nenašel lásku, že nemá čas na přátele. Rád se o Minnieho staral, miloval to už předtím, než jejich rodiče zemřeli. S jejich smrtí se jeho ochranitelské pudy ještě zesílily... takže mu nikdy nic z věcí, co musel pro Minnieho obětovat nevadilo.
Ale přesně v takových chvílích si říkal, že na to prostě nemá. Že se o Taemina prostě nedokáže postarat a udržet si přitom zdravý rozum. Chápal, čím vším si jeho bratr prošel a co musel zažít. Chápal jeho noční děsy. Sám trpěl těmi svými. Vzpomínka na to, jak našel Minnieho v koupelně... Nahého, podvyživeného, se zřetelně se rýsujícími kostmi. Držel v ruce střep z rozbitého zrcadla. A jeho pravé zápěstí...
Nikdy nezapomene na to, jaké to bylo, když ležel u svého bratra, naslouchal neosobnímu škrobenému hlasu z telefonu, který mu dával instrukce, co dělat, aby měl Min šanci na přežití, a čekal na sanitku. Ten pocit, když život jeho malého bratříčka vyprchával z toho drobného tělíčka přímo pod jeho rukama. Nemohl nic dělat. Nikdy v životě na to nedokáže zapomenout. Už navždy bude umírat strachy pokaždé, když bude Min někde sám. Věděl, že je pořád strašně deprimovaný, ačkoli se to snažil skrývat.
Děsil se toho, že i teď to bude stejné. Byl šílený z toho, kolika možnými způsoby by to Min mohl provést, kdyby chtěl. Lidský život je tak křehký, když se roztříští duše, když ztratíte vůli žít. A Minnie ji ztratil už dávno. Přežíval. Minho věděl, že se o to nepokouší znovu jenom kvůli němu. Že kdyby neexistoval, tak už jeho bráška nežije.
Ani si neuvědomil, kdy z jeho očí začaly téct slzy. Bylo mu to fuk. Jediné na čem záleželo je to, že se Minnie ztratil. Kde asi je? Bože, nepřežil by, kdyby přišel i o Minnieho. Tak strašně se bál, že přijde i o to poslední, co mu na světě zbylo. Zůstal by dočista sám... ta představa ho tak děsila. Byl donucen dospět moc rychle... rychleji, než všichni jeho přátelé. Nechal svou dospělou stránku, aby ho připravila o všechno...
Zvonek.
Minho se jen s vypětím sil přinutil postavit se a setřít si slzy. Ke dveřím se dopravil jako v mrákotách. V hale ještě zkontroloval, jestli nejsou patrné žádné stopy po jeho pláči, a otevřel.
Key musel opravdu spěchat. Vypadal komicky. Jeho oblečení bylo jen zmateným výsledkem snahy se z domácího oblečení rychle vypravit na ven a jeho obvykle perfektní účes byl rozcuchaný do podivného vrabčího hnízdečka.
Minha skutečnost, že dokonce musí volat Keye, aby našel svého bratra ještě víc rozesmutněla. To je i přes všechnu tu snahu opravdu tak neschopný se o něj postarat? Možná by bylo Minniemu líp, kdyby ho neměl... Jen tiše ustoupil ode dveří a udělal mladšímu chlapci prostor, aby mohl projít.
Pořád si v duchu opakoval, že nesmí plakat. Ne před ním. Už jenom proto, že i tomuhle chlapci způsobil bolest kvůli své neschopnosti.
"Jakto, že se nevrátil ze školy? Kde je? Kde by asi tak zrovna Minnie mohl být? Myslel jsem, že se bojí lidí! Proč jsi mi nezavolal dřív Minho? Je deset večer! Už jsme ho mohli dávno hledat," rozjel se Kibum, rozhazujíc divoce rukama, očividně šílený strachy skoro stejně jako starší chlapec.
Jeho slova zbořila veškeré Minhovo zábrany. Takže i Key si o něm myslí, že je... neschopný? Jenom přítěž? Z jeho očí se zase začaly hrnout slzy. Jedna za druhou si pomalu nacházely cestu ven z jeho očí a kutálely se po tvářích dospělého muže. Nezabránil vzlyku, aby se mu vydral skrz semknuté rty. Nedokázal potlačit nutkání obejmout se pažemi, a tak se schoulil do sebe a plakal.
"Máš pravdu... Jsem špatný bratr, Minniemu... bylo - bylo by mu líp beze mě?" vypadlo z něho mezi vzlyky.
Kibuma ten pohled značně vyvedl z míry. Takového Minha neznal. Ještě nikdy ho neviděl takhle zdrceného. I když možná ano, na pohřbu rodičů. Jeho oči byly vytřeštěné a plné slz. Celé jeho tělo se třáslo. Zdálo se, že stres posledních dvou let si právě vybíral svou daň. Keyovi ten pohled ubližoval. Cítil nutkavou potřebu staršího chlapce utěšit. Jakkoli. Ignoroval veškeré svoje vnitřní přesvědčení. Ignoroval svou racionální část mysli. A odhodlaně udělal několik kroků k Minhovi.
Starší chlapec se lekl, když cítil, jak se mu kolem pasu obmotávají ruce mladšího chlapce. Celé jeho tělo se napjalo. Ztuhl pod tím neočekávaným dotekem. Key to okázale ignoroval. Přitiskl se k němu ještě víc. Drtil ho ve svém obětí. Hlavu mu položil na hruď a ruce mu spojil za zády. Nemohl Minha nechat takhle plakat. Nechtěl, aby byl smutný. Nemohl žít s tím, že je tenhle muž až tak na dně, že stačí pár špatně zvolených slov, a rozpláče se.
Mladší se bál, jestli si nedovolil příliš mnoho. Až moc dobře si uvědomoval, jak to pevné, a naprosto neodolatelné, jak musel uznat, tělo ztuhlo pod jeho rukama. Minhova hruď se nepřestávala třást pod vzlyky. Očekával, že ho od sebe starší vyhodí a o to víc ho překvapilo, když Minho váhavě položil ruce na jeho pas a sklonil se, aby si schoval tvář do jeho krku. Key nemohl zabránit píchnutí bolesti při uvědomění, že ho objímá jenom kvůli tomu, že je v těžké situaci a Key je první, který se mu dostal pod ruku. Že ho objímá jenom kvůli tomu, že chce cítit lidské tělo a ne Keyovo tělo. Rychle ty myšlenky odehnal. Svou bolestí se může zabývat potom, sám.
"Takhle jsem to přece nemyslel," zamumlal mu do hrudi, zatímco mu rukou začal povzbudivě jezdit po zádech, "jsi ten nejlepší bratr pod Sluncem. Minnie o tobě pořád mluví. Myslí si, že jsi úžasný. Neboj se, najdeme ho. Bude v pořádku."
Minho k němu zvedl svou uslzenou tvář, v očích naději. "Opravdu?"
"Samozřejmě, Minnie. Neplakej už. Dobře to dopadne," zašeptal, zatímco si uvolnil jednu ruku, aby mohl staršímu jemně osušit slzy. Byla to zbytečná práce, tekly další a další, ačkoli se starší usmíval.
"Opravdu si myslí, že jsem skvělý bratr?" zeptal se Kibuma nevěřícně. Ani si neuvědomoval, že ho začíná drtit v medvědím obětí. Za jiných okolností by si nikdy nedovolil se ke Keyovi přiblížit tak blízko. Takhle se ho dotýkat... ne po tom, co mu udělal. Ublížil mu. Všem kolem sebe ubližoval.
"Sám mi to říkal... a není divu, že si to myslí. Obětoval jsi pro něj všechno. Není nic, co by neměl. Moc dobře si uvědomuje, co všechno mu dáváš a za jakou cenu. Ví, že ve firmě nejsi šťastný a jsi tam jenom kvůli němu. Miluje tě," šeptal tiše Key, stírajíc slzy staršího, "nedivím se mu..." dodal téměř neslyšně. Až moc bolestně si uvědomoval přítomnost těla staršího a nenáviděl se za to. Minnie se ztratil a on tu přemýšlí nad takovými věcmi...
Minho jeho poslední slova ovšem očividně přeslechl. Key nevěděl, jestli mu to má být líto nebo má být rád. Nejspíš obojí.
"Já... děkuju, Kibummie. Za všechno. A... omlouvám se."
Nemusel vyslovovat nahlas, zač se omlouvá. Oba to věděli. Oba právě přemýšleli nad tím samým okamžikem. Nad chvílí, kdy se jejich rty setkaly v krátkém polibku... bylo to tak dávno a přitom si tu vzpomínku oba pamatovali, jako by to bylo včera. Oba nechtěli zapomenout. Oba se nad tou vzpomínkou minimálně milionkrát užírali, přemýšleli, jaké by to bylo, kdyby to tehdy dopadlo jinak.
Atmosféra se změnila. Minho najednou Keye objímal jinak. Aspoň Key to tak cítil. Náhle do každý dotek staršího pálil. Minho mu ednu ruku položil na kříž a přitiskl si ho k sobě ještě blíž. Druhou mladšího chlapce, momentálně roztřeseného s pohledem sklopeným, chytil za drobnou bradičku a donutil ho vzhlédnout.
Mladší se nechtěl podívat do očí staršího... nechtěl, neměl by cítit tohle, když Taemin... a navíc to Minho mu tehdy ublížil. To kvůli Minhovi mu bylo tak mizerně...
Minhovo oči. Tak nádherné. Topil se v nich. Tak jako pokaždé, když se do nich zadíval. Jediný pohled a už se nemohl podívat jinam. Minho ho měl ve své moci. Tak jako ostatně vždycky. Ale teď to bylo jiné. Zdálo se mu to nebo v Minových očích viděl přesně to, co si tam přál vidět takovou dobu? Ten pohled ho rozechvíval. Chvěl se po celém těle. Rukou pořád jemně přejížděl po zádech staršího, prsty tam kreslil neurčité kruhové obrazce.
Minho se nemohl ovládat. Ne po takové době, kdy přesně po tomhle okamžiku toužil. Nedokázal... nemohl normálně myslet. A ani nechtěl. Jeho dospělá stránka už toho udělala dost. Jemně chlapce pohladil po tváři. Jeho ruka se něžně rozběhla na pouť po obličeji mladšího, zatímco mu pořád koukal do očí. To co viděl v těch tmavě hněhých hloubkách ho zvláštně hřálo na hrudi. Naprostá a nezlomná oddanost. Cítil, jak mladší jemně zatnul prstíky do jeho trička na zádech, když mu palcem přejel po rtech.
To zlomilo i poslední zbytečky normálního uvažování. Nejspíš toho bude později litovat... ale už nemůže. Nejde to dále držet v sobě.
Chytil si chlapcův obličej do dlaní, jako by to bylo to nejcennější, co na světě má, a konečně se sklonil k těm růžovoučkým rtíkům. Váhavě se o ně otřel. Jemně, něžně. Jako by se Bummie mohl v každém okamžiku rozpadnout. Tak dlouho po tomhle toužil!
Vychutnával si jemnost rtů bloďatého chlapce a konečně se proti nim pohnul. Vsál rtík mladšího a jemně si s ním hrál. Několikrát ho žertovně kousl, přičemž se Key pokaždé roztřásl a vydechl, aby to místečko potom mohl ošetřit jazýčkem.
Key byl naprosto vyvedený z míry. Čekal by od Minha všechno, ale tohle ne. Byl smířený s tím, že Minho nikdy nebude jeho a on takhle. Obmotal mu ruce kolem krku a trochu zaklonil hlavičku ve snaze polibek ještě trochu prohloubit. Prstíčky zajel do Minhových vlasů a začal ho v nich jemně laskat, přitahujíc si ho ještě blíž.
Starší chlapec jazýčkem jemně objel konturu rtů mladšího a potom vklouzl do blondýnkovi pusinky, kam byl doslova vlákán tím, jak mu mladší schválně pootevřel ústa. Prozkoumával každý koutek, přejížděl po zoubkách, dráždil patro, až konečně pohladil jazýček mladšího. Musel se do polibku pousmát, když slyšel slabé zasténání, které se utlumilo v jeho rtech. Líbilo se mu, jak se mladší celý chvěje. Jak vláčně stojí v jeho objetí. Dotknul se jeho jazýčku ještě jednou, aby vzápětí mohl z pusinky vyklouznout se stejnou něžností, s jakou do ní i vstupoval, a začít se zase věnovat rtíkům.
Key pořád tak úplně nechápal, jak se tohle stalo. Ještě včera ho Minho okázale ignoroval a teď ho takhle líbá? Nechápal to, ale líbilo se mu to. Nechal svou uličnickou povahu, aby se projevila, a neposednými prstíky zmizel u Minha pod tričkem. Přejížděl mu po horké kůži na zádech bříšky prstů. Slyšel, jak mu starší tiše bručí do rtů -
Místností se ozvalo ukrutně otravné zvonění Minhova telefonu. Oba dva chlapce to náhle vrátilo do reality. Hledají přece Minnieho! Jak na něj jenom mohli zapomenout?
Minho se naposledy otřel o Kibumovi rtíky a spěšně od něj odskočil. Bože, co to udělal? Proč? Sakra! Tohle...
Rozpačitě si odkašlal a zmizel do obývacího pokoje pro mobil.
Key zůstal stát na chodbě jako přikovaný. Zíral na sebe tupě do zrcadla a přitom si přejížděl prsty po opuchlých zrudlých rtech. Minho ho políbil. Opravdu ho políbil. A to rovnou takhle! To bylo snad poprvé, co viděl Minha odvázat se...
"Eddie, ahoj."
"Cože jsi našel?!"
"Všude jsem ho hledat, ale hledat u tebe mě opravdu nenapadlo."
"Už pro něj jedu, počkej na mě, prosím, takových deset minut."
"Tak zatím... a děkuji."
Přibližně pět sekund potom se Minho přiřítil do haly jako hurikán. Když zpozoroval Kibuma, to jeho malé zlatíčko, jak si okouzleně přejíždí po opuchlých rtících prsty, rudý jako rajské jablíčko, tak se musel něžně pousmát. Achjo, je tak sladký. Ten pohled mu z hlavy vyhnal veškeré pochybnosti o správnosti tohohle polibku. Minho si usmyslel, že už blondýnka nenechá odejít... ne, nemůže, podruhé už by to nepřežil. Když nechal Kibuma odejít poprvé, tak to přežil s tím, že to tak pro Keye bude lepší... ale nebylo. Teď už to koťatko nemůže nechat jít...
Já ho asi opravdu miluju, problesklo mu hlavou.
"Volal mi Eddie, majitel tanečního studia. Minnie je prý u něj. Že prý přišel už odpoledne a teď se po něm šel podívat a našel ho tam spát na zemi. Jedu pro něj. Chceš jet se mnou nebo tu počkáš?" zeptal se ho, neustále se usmívajíc na celý svět, zatímco si oblékal bundu.
Key zamrkal ve snaze si to v hlavě všechno přebrat a urovnat na své místo.
"Já myslím - myslím... myslím, že půjdu domů, Minho," kníkl po chvíli s pohledem zabodnutým do země. Nechápal, kam zmizelo jeho aktivní, ukecané a sebevědomé já.
"Dobře, tak pojď, doprovodím tě. Venku je tma, ještě by mi tě někdo ukradl," zašveholil a popadl klíče od auta a od domu. Potom objal Kibuma kolem pasu a jemně ho políbil do vlásků na temeni, zatímco ho vedl ven ze dveří a přes dvě ulice k němu domů.
Celou cestu v autě se potom musel usmívat jako idiot. Už jenom při vzpomínce na to, jak se Key u jeho domovních dveřích plaše natáhl a téměř s dětskou nevinností ho rychle políbil na rty a ještě rychleji zmizel v domě jako by mu hořelo za patami, málem dostal záchvat cukrovky.
Tohle měl udělat už dřív. Cítil se tak nehorázně spokojeně. Teď už jenom stačilo vyzvednout si to svoje druhé zlatíčko a bude všechno dokonalé.
Snažil se přestat usmívat, ale nešlo to. Cítil se opravdu jako idiot. Prostě to nešlo přestat. Bože, chová se jako puberťačka. Tímhle to začíná, bude to končit tím, že bude Bummiemu kupovat obří plyšové medvědy... ale když nad tím tak přemýšlí, tak to není tak špatný nápad... Bože, Minho! Žádní medvědi se kupovat nebudou! Vzpamatuj se. Jsi dospělý muž. Začni se podle toho chovat. A nebylo by od věci, kdybys podle toho i myslel.
Ve studiu byl kupodivu celkem rychle, ačkoli byla celkem hustá doprava. Štěstí mu prostě dneska přálo a na křižovatkách mu dávalo samé zelené. Cítil se jako pod vlivem nějaké drogy. Už jenom očekával, jak kolem sebe začne vidět poletovat jednorožce. Růžové. S mašličkou kolem rohu. Počkat... jednorožci nelétají.
Super. Vážně se zbláznil.
Když dojel ke studiu tak došel k názoru, že je to jenom dobře, protože sám se sebou by v autě asi zanedlouho zešílel. Tak dlouho neměl dobrou náladu, že byl málem jako opilý.
Vešel dovnitř, s Eddiem prohodil jenom pár slov a spěchal si pro Minnieho. Když vešel do tělocvičny, do které ho kamarád poslal, tak málem dostal další záchvat cukrovky. Minnie byl stočený do klubíčka u zdi a tiše spinkal, oříškové vlasy rozhozené všude kolem hlavičky, pusinku pootevřenou. Pousmál se, popadl Taeminův svetr a tašku a potom si bratra vytáhl do náruče.
"Víš, Minnie," šeptal, zatímco ho pokládal na zadní sedačku auta, rád, že Minnie spí a tak se nebude z té cesty bát, "myslím, že teď už bude jenom líp."
 


Komentáře

1 Coco Cherry Coco Cherry | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 18:04 | Reagovat

krásna pesnicka :3 drzm pesticky s layoutom ked si nevies rady tak si len zapni pesnicky presne takeho zanru ako by si chcela mat design to pomaha najviac. ja vzdy začinam niekde uplne ale uplne inde ako končim všetko len vdaka pesnickam :D a myslim ze nakoniec to aj dobre dopadne tak to skus. Mimochodom pišeš važne krasne vidim ze mas tu poviedku rozpracovanu tak si musim raz najst cas a prečitat si ju odzačiatku zatial som precitala len tu romanticku scenu vazne krasa o////o *červena sa*

2 Y.T. (^▽^)ゞ゛ Y.T. (^▽^)ゞ゛ | E-mail | 2. srpna 2013 v 22:43 | Reagovat

Kyaaaaaaaa! *rozeběhla se proti zdi* :D Další, další... jsem až nekřesťansky šťastnej člověk! :D To je prostě dokonalost! Celej ten díl. Minho...chudáák, vážně mi ho bylo líto. Ale pak přišel Key a .... hueeeeeeee! To bylo prostě dokonalý! Cukr se mi sypal z uší! A na konci Taeminnie.... muhuhu. Jsem ráda, že to tak krásně dopadlo. Neskutečně jsem si čtení užívala, děkuju za další díl. :)
A už se neskutečně těším na pokračování. Normálně si ze mě udělala závisláka. Už bez té povídky nemůžu žít! :D :D  A samozřejmě i na Between se těším, jsem neskutečně  zvědavej člověk.. :D
A obrázky co nakreslíš sem rozhodně musíš dát! Já jakožto kreativní duše nehorázně toužim je vidět. :D

3 Barica Barica | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 14:04 | Reagovat

Ten začátek byl docela děsivej, ale pak se to obrátilo v dobré tak nehorázně happy způsobem, že se culím jak blbeček :D Mažu na další díl, mňáhaha.

4 Nikla Nikla | 22. září 2013 v 12:42 | Reagovat

Chňáá, Minho není jediný, kdo potřebuje dávku inzulínu xD To bylo sladký ^__^ až jsem málem jako oni zapomněla na Taeminnieho xD

5 S c a r s S c a r s | Web | 3. května 2014 v 22:10 | Reagovat

Ahh, Minho s Keyem tady kradou všechnu moji pozornost :D A ta pusa tomu vůbec nepomohla :D LOL, ale umírala jsem, když jel Minho pro Taemina a nemohl se přestat culit :D to je prostě na cukrovku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013