Thanatos - 1. kapitola

2. září 2013 v 16:58 | Hotaru |  Thanatos
První den ve škole jsem kupodivu přežila v pořádku a to dokonce i bez hloupých poznámek nebo tak něčeho. Takže super. Zítra mám pět hodin a potom rovnou až do půl čtvrté. Ale nestěžuji si, mohlo by to být horší, že? :D
Každopádně tu mám první kapitolu téhle povídky, kterou už mám vlastně nějakou dobu v počítači. Je taková krátká... ale snad se vám bude líbit, já pádím :)





Upřímně ho překvapilo, když zjistil, že ho ten klučina vypátral. Myslel si, že je nekontaktovatelný a on ho našel... a rovnou měl tu drzost se ho zeptat, jestli pro něj někoho unese, později možná zabije. Jo, takoví lidé se mu líbili - přímočaří, stojící si za svým. Přijal jeho nabídku, ačkoli si říkal, že si teď dá od své role Thanata nachvíli pauzu. Nemohl odmítnout už jenom ze zvědavosti, co to je za člověka a koho zastupuje - přeci jenom, když chtěl být skrytý, tak většinou skrytý byl a málokdy se mu stalo, že by někdo vlastnil dostatek umu, aby ho dokázal najít.
Když mu nakonec přišla i zpráva o tom, kdo má zmizet, tak ho celá situace začala ještě víc zajímat. Měl unést mladšího bratra Leeteuka - leadera gangu žijícího z finančních podvodů a vlastníka obrovského jmění - a usnadnit tak cestu k penězům druhému gangu, který spíš než přes smlouvy loupil pěkně ručně. Nikdy se moc o záležitosti klientů nezajímal a prostě udělal to, co se po něm chtělo, ale tohle ho opravdu zajímalo. Sám se nemohl dočkat, až se dozví, jak to dopadlo.
A tak na tom usilovně začal pracovat - o tom klukovi, co měl zmizet, nevěděl vůbec nic. A také se to hodně špatně zjišťovalo. Musel do akce zapojit svého pomocníka a zároveň přítele, který to velmi dobře uměl s počítači, ale i tak to bylo málo. Nakonec se mu podařilo najít jednoho nespokojeného řidiče pracujícího příliš mnoho hodin v příliš velkém nebezpečí za příliš málo peněz, který byl víc než jenom ochotný mluvit proto, aby Leeteukovi co možná nejvíc ublížil.
Siwon za ním zrovna teď mířil - měl si od něj převzít veškeré informace, které pro něj byl schopný dát dohromady. Mrholilo, Siwon takové počasí miloval. Ulice se většinou vylidnili a on miloval samotu. Neměl rád, když se musel tlačit v Seoulských davech. A to ani nemluvil o tom, jak úžasně vzduch voněl.
Napadla ho zcestná myšlenka - kolik lidí už vůbec připravil o to potěšení tohle prožívat? S otázkou nepřišla žádná emoce. Už dávno se naučil svoje oběti nelitovat. Vlastně... občas měl pocit, že ta dlouhá léta, která prožil ve Thanatově kůži, mu naprosto znemožnila cítit jakoukoli emoci. Nevadilo mu to, vlastně za to byl vděčný.
Cesta k domě na adrese, kterou mu napsal jeho zdroj na kus papíru, byla o dost delší, než očekával. Omylem špatně zahnul, a tak se ztratil. Ten fakt si bohužel uvědomil až o deset minut cesty dál a potom se musel pracně vracet a vydat se na druhou stranu. Což způsobilo to, že když konečně stanul před domem, ke kterému mířil, tak měl půlhodinové zpoždění. Cítil se trochu provinile - nesnášel, když někam chodil pozdě. Možná za to mohl fakt, že když byl mladší, tak ho jeho kamarádi neustále nechávali někde čekat.
Přešel k dveřím malého útulného domku a zaklepal. Zevnitř se ozvalo jenom přidušené "Pojďte dál, je otevřeno," a tak Siwon vstoupil. Ocitl se v malé chodbičce. V celém domě panovala tma, jak měl jeho obyvatel zatažené žaluzie na všech oknech. Dům se zevnitř zdál ještě menší, než zvenku. Siwon se smířil s faktem, že ho uvítat nikdo nepřijde a vydal se svůj zdroj najít sám. Nakoukl do otevřených dveří, které byly nejblíž a měl to štěstí, že se trefil hned napoprvé. Očividně koukal do obývacího pokoje. Na první pohled si v rohu zastrčeného psacího stolu s notebookem nevšiml. Natož prostorově náročnějšího kluka, který seděl za ním a zrovna si do pusy házel bonbon, zatímco něco tiskl z tiskárny vratce stojící na kraji stolu. V pokoji hrála příjemná hudba, která se linula z televize, jenž byla zapnutá na nějakém hudebním kanálu.
Chlapec za stolem vzhlédl, aby si mohl prohlédnout nově příchozího a zarazil se, když si všiml muže, který stál ve dveřích do pokoje. Byl vysoký a svalnatý. A to bylo tak všechno, co z něj viděl. Jeho návštěvník byl od hlavy k patě zahalen do černé - těžké vysoké boty, kožené kalhoty, které těsně obepínaly jeho dokonalou postavu, mikina, jejíž kapuci měl přetaženou přes hlavu tak, že mu vůbec nebylo vidět do tváře - všechno to bylo černé. Trochu ho vyvedlo z míry, že nově příchozímu neviděl do obličeje. Něco na něm mu přišlo nebezpečné, zlé.
"Já - Já jsem Shindong," zakoktal se a pošilhával kamsi k místu, kde tušil cizincovi oči. Cítil, jak na něj zíral, ačkoli jeho oči nemohl vidět.
"Thanatos," odpověděl zakuklenec úsečně a přesunul se přes místnost až k mladíkovi, který vrhl nesouhlasný pohled po jeho zablácených botách, ale neodvážil se cokoli říct. Znervózněl, když se svalovec postavil těsně vedle něho. Cítil jeho pronikavý parfém, slyšel nepříjemný zvuk, který vydávaly kožené rukavice při sebemenším pohybu prstů. Na chvíli ho napadlo, co za člověka si to dotáhl domů. Rychle tu myšlenku zahnal a tiše polkl.
"Co pro mě máš?" zeptal se Thanatos. Shindonga děsil chladný, ledově klidný tón, kterým mluvil. Vzhlédnul k němu a znejistěl, když se ujistil, že mu opravdu vůbec nevidí do tváře. Znervózňovalo ho, jak se nad ním muž tyčil.
"Tady," řekl mu co nejpevnějším hlasem a přisunul k němu štos čerstvě vytisknutých papírů.
Siwon si je začal se zájmem procházet. Hm, Kim Heechul,sedmnáct let starý. Chodil do školy zaměřené na umění. Mezi jeho kamarády povětšinou patřili stoupenci jeho bratra. Nejlepším přítelem byl Číňan jménem Hangeng. Zajímavé. Zarazil se, když na posledních dvou listech spatřil asi pět fotografií chlapce, kterého měl unést. Nevěřícně se vrátil na první stránku, aby se ujistil, že opravdu četl číslici sedmnáct. Tomuhle stvoření nemohlo být tolik! Dokonce uvažoval, jestli to je vůbec kluk.
Siwona zaujal hlavně jeden obrázek. Na jemném obličeji byl velký zářivý úsměv, jak se chlapec na fotografii smál muži vedle. Tmavé delší vlásky mu povlávaly kolem obličeje. Byl nádherný. Rozhodně se o dost lišil od jeho obvyklých obětí.
"To je všechno?" zeptal se Shindonga, možná až příliš nepříjemně, vzhledem k tomu, jak moc vyděšený pohled po něm hodil předtím, než přikývl.
"Dobře, myslím, že půjdu," prohlásil a otočil se na odchod, strhajíc si listy papíru do kapsy mikiny.
"Počkej," ozvalo se za ním váhavě. "Nezaplatils mi."
Thanatos se prudce otočil, svaly napjaté. Těch několik kroků, které ho od Shindonga dělily překonal v jediném skoku. Brzy už se skláněl nad mužem s prsty obmotanými kolem jeho hrdla. Pomalu ale jistě mu drtil krk. Cítil, že se mu kapuce svezla na záda. Shindong mu zíral do očí, chrčící a celý modrý. Siwon mu ten pohled oplácel s ledovým klidem a drtil hrdlo ještě pevněji. Přidušený chlapec se snažil bránit, ale Siwon jeho pokusy o zachránění vlastní kůže skoro ani nezaznamenal. A odpor brzy ustal. A brzy potom Shindongova hlava bezvládně klesla. Siwon se ještě rychle ujistil, že je opravdu mrtvý. Byl.
"Víš, kdyby ses nezeptal, tak bys žil," řekl mu, natáhl si kapuci a vydal se domů. Za chvíli budou v televizi dávat fotbalový zápas...

**

"Bože, Hangengu, nejsem žádný malý dítě! Nehledě na to, že nejdu sám, jde se mnou Kibum," postěžoval si Heechul. Dnes už nejmíň po šesté. Ale podle dlouholetých zkušeností věděl, že jeho kamarád si jeho slova bere k srdci až tak při desátém zopakování, takže zatím ani nečekal, že se přestane oblékat do svetru a zůstane doma.
"Je to nebezpečné. Však víš, že -"
"Jo, já vím. Brácha má prachy a já jsem snadný cíl. Jo, to jsme si vysvětlili už dávno. A navíc... jde se mnou Kibum, proboha!" nenechával ho domluvit a znova mu opakoval slova, která už byla řečená. Na to byl Hangeng zvyklý. Už mu to dokonce přestávalo lést na nervy. Heechul skákal do řeči všem. Občas bylo docela těžké s ním vyjít. Zvlášť, když měl ty své nálady.
"Dobře," vzdal to vyšší tmavovlásek. "Ale až se ti něco stane, tak ti řeknu, že jsem ti to říkal, jasný?"
"Jo, budu to mít na paměti," odpověděl mu Heechul a usmál se na něj, zatímco bojoval se šněrováním na botách.
"Hangengu," pípnul Wookie, který se náhle zjevil ve dveřích. "Leeteuk se po tobě shání. Máš přijít za ním do kanceláře."
"Jo, hned přijdu," odpověděl Hangeng neurčitě, ale pohledem stále skenoval drobného tmavovláska před sebou.
"Počkej na Kibuma, jasné?"
"Hele, já vážně nejsem děcko, mami," odpověděl Heechul a vypláznul na něj jazyk, což předchozí tvrzení naprosto vyvrátilo.
"Opatruj se," rozloučil se Hangeng a rozcuchal mu vlasy. Udělal to čistě jenom proto, že Heechul nesnášel, když se jich někdo dotýkal byť jenom špičkou prstu. Se smíchem zmizel ve dveřích, když se ho Heechul pokusil praštit.
Ten ještě chvíli postával před zrcadlem a uhlazoval si perfektně upravené vlasy. Několikrát celý účes přejel ostřížím pohledem, než se ujistil, že je všechno stejně perfektní jako vždycky.
Nakonec usoudil, že Hangeng už je nespíš dost daleko na to, aby ho neslyšel, když opustí rezidenci sám. Byl už skoro dospělý a opravdu nepotřeboval mít pořád za prdelí někoho, aby ho chránil před případným útokem, který stejně ještě nikdy nepřišel. Nechápal, čeho se jeho kamarád tak strašně bál. Prostě proklouzl ven a rychle zmizel za rohem ulice. Zpomalil až když si byl jistý, že je dost daleko na to, aby nebylo možné ho vidět z oken domu. Měl všechny kluky z orgnizace rád, ale občas už jich bylo prostě moc. Někteří z nich dokonce bydleli v jejich domě, takže je tu měl pořád. A tak prostě občas potřeboval chvíli pro sebe, kterou mu jak Hangeng, tak Leeteuk upírali, kvůli svému strachu.
Byla to obyčejná cesta do školy, ale jemu přišla tak jiná, speciální. Poprvé po dlouhé době měl zase aspoň chviličku, kterou mohl strávit o samotě. Měl rád společnost, ale občas toho bylo i na Kima Heechula moc. Zvlášť pokud vám společnost dělá banda nudných týpků, kteří se neustále starají jestli vám něco nechybí nebo něco nepotřebujete. Jestli máte dostatek vody a jídla, jestli vám není zima nebo naopak horko. Ze začátku to byla sranda, ale člověku se to snadno zají. A co teprve to oslovení... většina těch výše postavených ho oslovovala normálně, protože trávila hodně času v Leeteukově a tím pádem i Heechulově domě, a tak s nimi prakticky kamarádil, ale ti nižší... pane Heechule, br. Kolikrát jim říkal, ať ho oslovují normálně - Heechul. Nikdy ho nikdo neposlechl.
Kráčel ulicí a užíval si, jak ho sluneční paprsky hřejí na kůži. Bylo to příjemné. Miloval pocit, když cítil, jak mu do kůže proudí všechno to teplo... na chvíli se zastavil, aby si z tašky na zádech vyndal sluneční brýle. A ten moment si všimnul divného chlápka, který postával na rohu ulice. Byl celý v černém a přestože bylo teplo, tak měl na hlavě kapuci, která dokonale zakrývala jeho tvář. Zdálo se mu, že neznámý zírá jeho směrem, ale potom se sám sobě zasmál - bože, to mu to Hangengovo věčné strašení opravdu vlezlo na mozek?
Nasadil si sluneční brýle a pokračoval v cestě, jako by ho nikdy nic nevyrušilo.
Cítil v zádech pohled. Na to, že na něj lidé - a hlavně ženy - zírají, byl zvyklý, ale tohle bylo jiné. Cítil, že mu srdce začíná být rychleji. Potily se mu dlaně, ačkoli si nalhával, že si ten pocit jenom představuje. Chtěl se otočit, ale bál se. Pořád před očima viděl toho podivného zakukleného muže. Věděl, že to byla jenom náhoda, že ho nikdo nepronásleduje a že si prostě jenom vzal Hangengova slova příliš k srdci, ale i tak nemohl zabránit tomu, aby jeho srdce bylo tak moc, že měl pocit, že mu zachvíli vyskočí z hrudi. V uších slyšel tepat vlastní krev.
Přinutil se zhluboka nadechnout. Prostě jenom přidal do kroku a v duchu se upnul k myšlence, že škola je odsud už asi jenom sedm minut cesty. Co by se mu tak mohlo stát, když jde za bílého dne uprostřed ulice? Nic. Hangeng ho prostě jenom příliš vyděsil. Až přijde domů, tak ho pořádně seřve -
Všiml si odrazu ve výloze. Jen dva kroky za ním šel ten zakuklenec z rohu ulice. Vytřeštil oči a ještě víc přidal do kroku. Bože, proč je ta ulice tak prázdná? Kde jsou davy, když je člověk potřebuje? Musí se prostě dostat do školy. Je to jenom kousek...
Dostal spásný nápad. Zalovil v kapse a vytáhl telefon s úmyslem okamžitě zavolat Leeteukovi.
Už už ho vytáčel -
Tupá rána. Cítil jak mu z plic unikl veškerý vzduch.
Tma.
 


Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 2. září 2013 v 18:47 | Reagovat

Yatta~ Tak toto se mi hodně, hodně, hodně líbí! Je to správně napínavé a mírně děsivé...
Jo, ale něco ti řeknu. TYS ZABILA DONGIEHO!! JAK JSI MOHLA! A hned první kapitolu, no mě z tebe picne. Chjo, chuďátko mé malinké... Doufám, že se budeš v tom vraždění aspoň MÍRNĚ krotit! A ne co kapitola, to mrtvola! xD
Na další kapitolu se těším nehorázně, tak šup sem s ní :D

2 Kyuu & Jungie Kyuu & Jungie | Web | 2. září 2013 v 19:47 | Reagovat

to je tak DOKONALÉ! bože je to vážně nehorázně napínavé ^^ moc moc moc se mi to líbí (ale chudák Shindong T_T nemusela si ho hned zabíjet! :D)
snad nebude moc mrtvol (ne..já chci aby všichni umřeli..to by byla potom správná povídka.......drž hubu. Jde o SuJu!...to je jedno...víc mrtvol, více zrušení....jdi do háje >_<) <- jo..šiblo mi :'DDDDDDDDDDDDDD

3 Kyuu & Jungie Kyuu & Jungie | Web | 2. září 2013 v 19:52 | Reagovat

[2]: BTW. koukni na můj TOP list (AFFS) ^^

4 luczaida luczaida | E-mail | Web | 3. září 2013 v 1:46 | Reagovat

Jako... mně SiChul nevadí. Sama jsem na ně psala povídku. Ale když je někde poblíž Heechula Hangeng, tak se nemůžu zbavit pocitu, že se tam někde objeví i HanChul, i když to třeba není pravda :D Fakt nevím proč :D
A navíc teď u této povídky mám hrozně úchylný představy, když si představím, jak ho má Siwon někde zavřenýho :D
Hodně by mě zajímalo, jak ti dva navážou kontakt.
Ehm.. tím jsem samozřejmě chtěla říct, že se mi ta povídka líbí, ale přece jen bych byla radši za takové Broken Butterfly :D

(Myslíš, že by bylo hodně troufalý chtít, aby už tam nikdo neumřel, přestože je jedna z postav nájemný vrah? :D)

5 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 6. září 2013 v 14:12 | Reagovat

Geniální *-----* Jsi Boss!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013