Thanatos - 2. kapitola

11. září 2013 v 15:35 | Hotaru |  Thanatos
Chtěla jsem napsat pozitivní jednorázovku nebo kapitolu Broken Butterfly. Vážně jsem chtěla... ale dojmy a pocity z prvního týdne mi to nějak pokazily a já jsem se vrhla na Thanata... Snad se vám kapitola bude líbit... myslím, že na mě je extrémně dlouhá.
Jinak... 9. října budu mít svátek, takže mi mamka ušetřila výdaje a naprosto nečekaně mi zaplatila knížku, na kterou jsem si tak dlouho brousila zuby... Tím myslím Útěk z tábora 14... je to drsné, hodně. Ale taky zajímavé a můžu to jenom doporučit. Myslím, že až to dočtu - chybí mi ještě pár desítek stran - tak sem o svých dojmech něco hodím... je to opravdu silná kniha.
Každopádně... užijte si kapitolu a já běžím - mám rande s chemií a němčinou -__-" (jak moc já oba ty předměty nenávidím).





Slunce ho lechtalo na tváři. Zavrčel a přetočil se na druhý bok. Moc mu to nepomohlo - už se probudil. Vzpomněl si na včerejší večer a prsty začal zkoumat matraci před sebou, aniž by se obtěžoval otevřít oči. Spokojeně vydechl, když prsty narazil do jemné teplé pokožky.
Líně rozlepil oči a zjistil, že jeho přítel vedle něj opravdu leží. Jeho pohled zjihl, pousmál se, když se to malé rozkošné stvoření ve spánku zavrtilo a nakrčilo dokonalý nosík. Jemně ho pohladil po tmavých vláscích a přikryl ho dekou, která ležela skopaná v nohách postele a odhalovala tak nahé tělo jeho přítele.
Znova ho jemně pohladil po tváři a vstal z postele, natahujíc na sebe kalhoty od pyžama. Nezapomínal se u toho culit jako blázen. Když mu včera Sungmin tak vážně říkal, že odejde do svého pokoje, tak si myslel, že na jeho prosby nedá... ale nakonec se probudil s tím andílkem ve své posteli.
Zasedl za počítač a jal se přečíst si e-maily. Co kdyby se dělo něco, co nutně vyžadovalo jeho přítomnost? Jak za chvíli zjistil, tak nic takového se nedělo, a tak se bavil tím, že pozoroval Sungminovu spící tvář a čekal, až se probudí. Věděl, že rád vyspává... nikdy mu nevadilo čekat, až se jeho princezna vyspí dorůžova... doslova, vzhledem k jeho šatníku.
Pořád nechápal, jak se mu do postele tohle stvoření vlastně dostalo. Líbil se mu už od začátku... co si budeme vykládat - do organizace ho nevzal kvůli jeho hodně zveličenému nebo dokonce vymyšlenému maskovacímu umění. Líbil se mu vždycky... ale nikdy by ho nenapadlo, že jeho city bude opětovat. A on je opětoval.
Místností se ozvalo zabouchání na dveře a tiché "Leeteuku, jsi tam?"
Oslovený střelil pohledem po Sungminovi, aby se ujistil, že pořád spí a návštěvník ho neprobudil, a potom ho vyzval, aby vstoupil. Trochu ho překvapilo, když se do místnosti natlačili hned dva muži s vážným výrazem ve tváři. Ani jednoho z nich očividně ani trochu nevyvedl z míry nahý Sungmin spící v Leeteukově posteli.
"Co se děje?" zeptal se jejich velitel s nedůvěřivým pohledem, jak sledoval jejich vážné obličeje. Hangeng i Kibum se zdáli, jako by viděli ducha.
"Heechul nám zase utekl. Slíbil, že na Kibuma počká v hale, ale nepočkal. Nebere telefon. Hlásí nám to, že je vypnutý... máme o něj strach. On si telefon nevypíná, ani když nám utíká," vyhrkl Hangeng rychle a přitom divoce gestikuloval. Bum za jeho zády rázně přikyvoval.
"Už zase?" podivil se Leeteuk, který se nemohl ubránit strachu. Neměl rád, když neměl bratra pod dohledem. Věděl, že má hodně nepřátel, kteří by Heechula nejraději zavraždili jenom proto, aby mu ukázali, že to dokážou.
"No, myslíme, že zase jenom šel napřed do školy... ale máme strach," prohlásil Kibum, který věděl, že je to vlastně všechno jeho chyba, protože se zdržel v koupelně, když se zapomněl ve sprše. Hangeng se celý třásl a byl tak bledý, až se Leeteuk bál, že se mu tu zhroutí.
"Kibume, půjč mi mobil, zavolám do školy a ověřím, jestli Chulie dorazil. A ty, Hannie, si, prosím tě, sedni támhle na pohovku, vypadáš, že se mi tu pozvracíš," ujal se iniciativy Leeteuk. Vstal, přešel si ke Kibumovi pro telefon, přičemž dostrkal Hannieho na již zmiňovanou pohovku a strčil mu do rukou polštář, jakoby ho mačkání látky snad mohlo nějak uklidnit.
"Teukkie? Co se děje?" zanaříkal Minnie, kterého tenhle povyk probudil a trochu se zarazil, když si všiml Kibuma rozpačitě stojícího uprostřed místnosti a Hangenga, který v prstech právě drtil jeho nejoblíbenější polštář a byl bílý jako křída.
"Nic, miláčku," usmál se Leeteuk a přešel k posteli, kam se posadil, hned vedle Sungmina a jeho hlavu si položil do klína, prodírajíc se jeho vlásky. Nestaral se o to, co si myslí kluci - byli na to zvyklí a to především proto, že Yesung a Wookie v jejich přítomnosti byli schopní vyvádět i daleko horší věci... teda, ne že by z toho byl Wookie nějak zvlášť odvařený, ale většinou se potom Sungovi podvolil víc než jenom ochotně.
"Hee zase zmizel, andílku," osvětlil situaci právě se probírajícímu chlapcovi, zatímco vytáčel číslo do školy. Pousmál se, když si Sungmin uvědomil fakt, že je nahý a nejsou v místnosti sami a přitáhl si deku až k uším, schovávajíc se v Leeteukově klíně, naprosto rudý.
"Přejete si?" ozval se mu příjemný ženský hlas do sluchátka.
"Dobré ráno, chtěl bych se zeptat jestli můj bratr, Kim Heechul, dnes dorazil do školy," řekl do sluchátka. Pokoušel se o vyrovnaný tón, ale moc se mu to nedařilo. Hangeng ve svých prstech drtil polštář tak usilovně, až Leeteuka napadlo, že nejspíš budou potřebovat nový.
"Dobře, počkejte chvilku, zjistím to," ohlásila mu žena a Teuk mohl z druhé strany sluchátka slyšet šramot a prsty rychle běhající po klávesnici. Do méně než půl minuty byla zpátky.
"Promiňte, ale váš kamarád ho asi před deseti minutami omlouval z vyučování," odpověděla mu. Leeteuk strnul. Nemá žádné kamarády, kteří by jednali bez jeho souhlasu, protože všichni jeho kamarádi jsou zároveň i jeho podřízení.
"Jaký můj kamarád?" zeptal se tak tiše, až se divil, že ho žena na druhé straně sluchátka vůbec slyšela. Zvednul se mu žaludek, měl pocit,že pokud promluví víc nahlas, tak se pozvrací. Ani si neuvědomoval, že Sungmina tahá za jemné vlásky a nehty zatíná do jeho pokožky na hlavě.
"Pan Zhoumi."
Leeteuk oněměl. Nebyl schopný jediného slova. Svíral v ruce ten přístroj, drtil ho v prstech. Pořád mu v hlavě znělo to jediné slovo. Zhoumi. Zhoumi. On má Heechula. Jeho malého bratříčka. Nevolnost se přes něj převalila ještě silněji. Zděšeně kulil oči na věci, které nikdo kromě něj nemohl vidět.
"Teukkie?" Znepokojený Sungmin ho tahal za paži. Leeteuk ho neposlouchal. V duchu viděl ty nejhorší scénáře. Jeho bratříček s mrtvolně bledou pletí, nedýchá... stejně tak, jako jeho dávno mrtví rodiče... kulka prohnaná spánkem. Nebo snad podříznuté hrdlo? Jak moc jednoduché může být ublížit někomu tak křehkému, jako je Chulie? Je možné, že ho včera při večeři viděl naposledy...?
Ne! Nemůže takhle myslet.
Prudce vstal. Ignoroval fakt, že Sungminovi při tom neočekávaném pohybu málem ublížil.
"Ten zkurvený Číňan!" zařval z celých plic a dřív, než by se Kibum nadál, tak jeho telefon letěl proti zdi. Nadechl se, aby mu vynadal, ale nakonec si to rozmyslel. Něco mu říkalo, že by neměl nic namítat a raději se rychle spakovat a odejít. Leeteuk se nikdy nezlobil, nikdy nekřičel a už vůbec nikdy nemluvil sprostě. A jakákoli agrese se u něj neviděla téměř nikdy. Tedy - on jí u něj ještě nikdy neviděl. Až teď.
"Co se stalo?" optal se Hangeng, strachy naprosto bez sebe.
"Má ho Zhoumi! Ten parchant má Chulieho!" zavrčel a vrazil pěstí do zdi. Zdál se, že ztratil i poslední zbytky příčetnosti.
"Jak to myslíš? 'Má ho Zhoumi'?" zeptal se Hannie, v obličeji bledý jako křída s nepříčetným pohledem v očích.
"Tak jak to říkám, bože!" obořil se na něj Leeteuk. V tu chvíli Sungmin plně pochopil situaci a rozhodl se, že je na čase zasáhnout. Vyhrabal se z postele a došel ke Kibumovi, vázajíc si kolem sebe přikrývku.
"Bume, vem Hangenga a doveď ho k Wookiemu... myslím, že ty jeho psychologické kecy by mu mohly pomoct... a pokud ne, tak by mu mohl aspoň uvařit něco dobrého. Já to tu vyřídím. Nekoukej tak na mě, přece by mi neublížil... běžte už," vyprovodil své kamarády ze dveří a otočil se na svého přítele, který se mezitím stihl přemístit k posteli, opřít si lokty o kolena a hlavu skrýt do dlaní, vyrvávajíc si vlasy.
S povzdechem k němu přešel, dosedl vedle něj. Snažil se chápat, jak těžké to pro něj musí být, ale nevěděl... neuměl si představit. Nikdy rodinu neměl. Jeho první rodinou byla až organizace s andělským velitelem v čele.
"Teukkie?" oslovil ho. Mluvil jen opatrně - jako by Leeteuk mohl každou vteřinou vybuchnout. Viděl, jak se jeho přítel třese. Jemně mu položil ruku na ramena a chtěl si ho přitáhnout do náruče - Leeteuk ho však hrubě setřásl a se zavrčením se od něj odtáhl. Sungmin se neubránil tomu, aby ho to gesto zabolelo - nebyl u Leeteuka zvyklý na takové chování. Vlastně ho takhle viděl poprvé.
"No tak, Teukkie, bude to dobré -"
"Nic nebude dobré, Sungmine! Má ho Zhoumi!" zakřičel a hodil po něm tak ošklivý pohled, až se zachvěl. Kulil na něj svá velká kukadla. Nevěděl, jak by se měl zachovat. Potřeboval ho utěšit, jeho bolest ho bolela, ale nevěděl jak. Cítil se neschopný.
"Ano, ale vrátí se ti. Uvidíš."
"Posloucháš vůbec, co říkám?" zařval a vstal, takže se tyčil nad k smrti vyděšeným Sungminem, "má ho Zhoumi. To nebude dobré."
"Bude to -"
"Přestaň s tím už konečně!" zakřičel a popadl knihu ležící na nočním stolku a hodil s ní přes celou místnost, kde se odrazila ode zdi, až z ní vypadlo několik stránek. Sungmin vstal a popadl Leeteuka za ruku, když se chystal mrštit za knihou i s hrníčkem se zbytkem čaje ze včerejška.
"Nech toho, Teukkie," zašeptal, vyděšený jeho chováním. Leeteuk byl anděl. Nikdy se takhle nechoval. Nikdy nebyl zlý nebo naštvaný. A už vůbec nikdy neházel s věcmi. Vadilo mu, že je takový. Vadilo mu, že vůbec takovou stránku má. Nebyl na ni zvyklý a už vůbec si na ni zvykat nehodlal.
"Pusť mě, Sungmine," zavrčel na něj nebezpečně a propálil ho ošklivým pohledem.
"Ne," odpověděl pevným hlasem. Nebojácně Leeteukovi oplácel ošklivý pohled. Dlouhou chvíli bylo úplné ticho. Leeteuk si pořád Mina měřil pohledem a naopak.
"Pusť mě," zopakoval nakonec ještě nebezpečněji, než předtím. Ta slova procedil přes pevně sevřenou čelist. Minnie viděl, jak mu na bradě výrazně vystoupla žíla.
Sungmin neodpověděl, ale nepohnul se ani o píď. Nechtěl, aby se jeho Teukkie takhle choval. Děsilo ho to. Nemohl ho nechat, aby byl takový -
Plesk.
Sungmin konsternovaně pustil Teukovu paži, několikrát zamrkal a nevědomky o několik kroků odstoupil. On ho právě... uhodil? Nebolelo to, ne fyzicky. Byl si jistý, že Leeteuk měl síly dost na to, aby ho to zabolelo. Snad ho chtěl jenom postrašit? Nevěděl. Jeho Leeteuk ho ještě nikdy neuhodil. Bolelo to. Tak strašně ho bolelo pomyšlení, že to dokáže. On by toho anděla uhodit nikdy nedokázal. Nikdy by na něj nemohl vztáhnout ruku.
Zamrkal a ohromeně klesl na postel za sebou. Přikrývka z něho dávno spadla, a tak tam tak seděl, nahý, ohromeně zírajíc na svého přítele. To, že pláče si uvědomil, až když se z jeho hrdla vydral vzlyk.
Sklonil hlavu a snažil se si nenápadně otřít slzy. Dusil v sobě vzlyky. Cítil se hrozně... Leeteuk ztratil bratra, to on by tu měl plakat... no tak ho uhodil, nemyslel to tak... Ale proč to tak moc bolí?
Leeteuk procitl. Uvědomil si, co udělal. On... praštil svého andílka? Zíral na něj. Na to, jak mu po tvářích kanuly slzy. Náhle jakoby se mu Zhoumi vykouřil z hlavy. Nesnesl pohled na to drobné tělíčko choulící se do sebe a snažící se zadržovat hlasité vzlyky. Vztek ho v tu chvíli přešel a on se konečně mohl pohnout.
"Andílku?" zašeptal, když k chlapci klesl na kolena a rozpačitě se dotkl jeho kolena. Sungmin se na něj nedíval. S hlavou skloněnou skenoval ruce ve svém klíně, polykajíc vlastní slzy. Rukou ho jemně pohladil po tváři. Zabolelo ho, když Sungmin nevědomky ucukl. Přejel prsty až k jeho bradě a jemným tlakem ho donutil zvednout k němu pohled. V jeho očích se zračilo obvinění a vzdor.
"Promiň mi to, andílku. Nechtěl jsem - Nevěděl jsem - Strašně se ti omlouvám. Neplakej... jsem takovej idiot," šeptal. Jednou rukou tmavovláskovi něžně setřel slzy z tváří a druhou ho jemně objal kolem útlých ramínek, vtahujíc si ho do náruče. Drtil ho v objetí a pořád opakoval omluvy. Nedokázal se před ním ospravedlnit - nedokázal se ospravedlnit ani sám před sebou. Jediná věc, která ho aspoň trochu uklidnila, byl fakt, že mu po několika minutách Minnie váhavě položil ruce na pas, oplácejíc mu objetí.

>>>

Bolest hlavy. Asi se mu ta hlava rozskočí. Má pocit, že zemře. Nebo už možná zemřel? Cítí, jak se mu do ní zabodávají jehličky. Není schopný myslet, hýbat se. Není schopný nic. Jenom vnímat tu bolest. Existuje vůbec ještě?
Odpověď přišla okamžitě - samozřejmě, že existuje. Jinak by ho přece nic nebolelo... nebo ano? Hned na to přišla další myšlenka - on je přece Kim Heechul. Samozřejmě, že existuje. Hlava ho zabolela ještě o trochu víc, když se snažil vzpomenout si, co se vlastně stalo.
Nechápal, co se děje. Chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Nemohl, neměl na to dostatečnou sílu. Snažil se aspoň pohnout rukou, ale ani to nedokázal. A tak ležel. Nehýbal se ačkoli se snažil. Nevěděl, jak dlouhá doba utekla, nevěděl, jestli vůbec nějaká utekla. Jenom ležel.
Za další nezměřitelný okamžik se něco změnilo - najednou byl schopný vyvinout dostatečné úsilí na to, aby pomalu rozlepil víčka. Unaveně pohledem přejížděl po stropu nad sebou. Udivilo ho, když zjistil, že není ve své ložnici, ačkoli takhle byla stejně hezká. Křišťálový lustr, luxusní nábytek z tmavého dřeva, trávově zelené stěny ladící s tmavou dřevěnou podlahou. Jo, líbilo se mu tu.
Hlavou mu náhle probleskla vzpomínka. Muž v kápi jen pár kroků za ním... Mučivý strach mu při té vzpomínce sevřel útroby a na malý okamžik mu zabránil dýchat. Nebyl hlupák - uměl si dát dvě a dvě dohromady. Ten podivín měl určitě co dočinění s tím, že se probral na místě, které ještě nikdy v životě neviděl.
Co když tu někde je?
Ta myšlenka mu pomohla trochu se napřímit, aby mohl obhlédnout místnost. Srdce mu bilo až v krku, hučelo mu v uších tak, že přes něj nebyl schopný vůbec nic slyšet. Cítil, jak mu po zádech teče studený pot. Ale kupodivu byl v místnosti sám. Všiml si, že je oblečený v jiných věcech, než ve kterých šel ráno do školy... rozhodně na sobě neměl tohle vytahané bílé tílko a ani ty černé kraťásky... nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, když si uvědomil, že ho do toho musel někdo převléct. Cítil se tak... zneužitě. Do tváří se mu nahrnula červeň, v žilách koloval adrenalin. Neměl tušení, kde je nebo jak se tam vzal, ale jedno věděl - musí pryč. Hned, pokud možno.
Snažil se zvednout, ale jeho tělo bylo strašně těžké. Hýbat se mohl, ale šlo mu to strašně pomalu. Bolel ho každý centimetr, kterým se přibližoval poloze v sedě... měl pocit, že umře. Všechny svaly ho pálily a on si náhle vzpomněl na jednu z nudných přednášek o bezpečnosti, které mu pořád dával Hannie... seděl s ním v altánku ve vnitřní zahradě a pořád mu vykládal, že nesmí pít ani jíst nic od svých spolužáků... že to může být nebezpečné. Může v tom prý být droga. Mezi řečí mu také oznámil, že po jednom druhu rogy by měl potom pocit strašně těžkého těla...
Náhle litoval, že se mu tehdy vysmál.
Zaposlouchal se do zvuků neznámého místa a zjistil, že je úplné ticho. Evidentně tu nikdo nebyl. To ho jenom podpořilo v nutkání se odsud dostat - pomalu, kousíček po kousíčku, se začal zvedat do sedu. Ani nevěděl jak, ale za pár chvil usilovného snažení se mu podařilo shodit nohy z kraje postele. Věděl, že tímhle tempem nemá sebemenší šanci se odsud dostat ještě dnes, ale nehodlal se vzdávat.
Věděl, že schopnost se odtud dostat se možná přímo váže na to, jestli přežije nebo ne. A on sakra chtěl přežít.
Konečně se mu podařilo vstát, ale nohy ho zradily a on skončil na zemi. Zaklel a začal se rychle zvedat. Vyděsil ho fakt, že to nejde. Jeho tělo prostě odmítalo spolupracovat. Cítil tepavou bolest v koleni, jak se do něj silně praštil, když bojoval s vlastním tělem. Ruce ho neposlouchaly a odmítaly mu pomoc se vytáhnout do sedu. Začínal panikařit... bál se. Najednou ho napadlo to nejhorší - co když tu opravdu umře?
Ta myšlenka ho podpořila ve vůli bojovat - uteče, i kdyby se měl plazit. Nevzdá se. Nikdy se nevzdává. Prostě to překoná. Co je na tom tak těžkého?
Kdesi v domě se ozval podivný zvuk.
Krve by se v něm nedořezal, když se mu ho konečně podařil identifikovat. To rachotily klíče v zámku. Někdo přichází. Začal být zoufalý. Snažil se hnout, ale nešlo to. Snažil udělat cokoli, ale nedokázal to. A tak jenom zůstal ležet.
Slyšel těžké kroky. S každým dalším krokem byla osoba blíž. Z očí mu začínaly téct slzy. Co si počne? Zalitoval, že neposlechl Hangenga. Myslel to s ním dobře. Tak jako vždycky. Snažil se zvednout, cítil, jak si sdírá kůži na dlaních a kolenou. Nešlo to. Panika, kterou cítil nabyla vrcholu. Dech se mu zatajil, když se kroky zastavily a on ze své pozici na zemi mohl vidět stín za dveřmi. Zabodl pohled do kliky, takže přesně určil okamžik, kdy se dveře otevřely. Začal ještě víc bojovat s vlastním tělem. Chtěl utéct, chtěl se bránit.
Cítil, jak se do něj zabodl pohled, a tak se podíval na cizince. Z hrdla se mu vydral vzlyk. Byl si jistý, že tady zemře. Přímo před ním stál ten samý zakuklenec, který ho pronásledoval při cestě do školy. Cítil se tak nechráněný, jak tak ležel na zemi a nemohl se hnout. Rány na rukách už mu začínaly krvácet, ale nevzdával se.
Strnul, když si muž pod kápí odfrkl a přešel do místnosti. Znervózňovalo ho, že mu nevidí do tváře, neví, co si myslí.
"Co to děláš?" zeptal se ho. Heechul neodpověděl. Moc dobře viděl zbraň, kterou měl připnutou u boku. Nemohl z ní spustit pohled. Zauvažoval, jestli to aspoň bude rychlé. S hrůzou si uvědomil, že nejspíš ne - proč by se jinak ten vetřelec obtěžoval s tím, aby si ho táhnul domů.
"Přestaň s tím!" vyštěknul na něj zakuklený muž. "To nevidíš, že si ubližuješ?" dodal o poznání něžnějším tónem a přešel až k němu. Klekl si k němu. Heechula to gesto urazilo - to vypadá až tak bezbranně, že se ani nebude nijak chránit?
"Jsem Thanatos," oznámil mu muž, zatímco něco lovil ve vnitřní kapse dlouhého černého kabátu. Heechul zapátral v paměti, to jméno znal. Byl si tým naprosto jistý. Už ho jednou slyšel, věděl to.
Náhle ho osvítilo - samozřejmě, že to jméno zná. Bavil se o tom muži s Wookiem jenom pár dní zpátky. Nájemný vrah...
To zjištění ho donutilo přikrčit se, když muž natáhl velké ruce v kožených rukavicích k jeho krku. Na okamžik si byl jistý, že ho uškrtí, ale to se nestalo. Thanatos se jeho krku dotýkal jenom několik vteřin a potom se zase stáhl. Heechul cítil nepříjemnou tíhu. Vzápětí si uvědomil, proč... drzá část jeho osobnosti si chtěla začít stěžovat - obojek na jeho krku značně urážel jeho ego.
"Opatření, že mi neutečeš, Heechule. Ten obojek je speciálně upravený, takže bych se nepokoušel utéct. Opustíš byt a ten obojek do tebe pustí dostatek elektrického proudu, aby tě to omráčilo, ale nezabilo," oznámil mu, jako by to byla běžná věc. Heechul se nezmohl na nic jiného, než na něj kulit oči a nic neříkat. Bál se. Nechápal, jak se jeho život mohl ve vteřině tak strašně změnit.
"A ani se to nepokoušej sundat - taky ti to dá ránu," řekl mu tónem, který dával jasně najevo, jak je na ten vynález pyšný. Hee potlačil nutkání protočit oči.
Cítil, že jeho tělo přestává být tak těžké. Věděl, že už se může hýbat skoro normálně.
"Proč mě prostě někam nepřivážete?" zeptal se, aby si získal ještě nějaký čas. Hlas se mu zlomil - po dlouhém nepoužívání ho zradil.
"Protože to, že jsem tě unesl ještě neznamená, že tě musím týrat. Chci abys měl pohodlí... v rámci možností," odpověděl mu hlas odkudsi zpod kápě. Heechul na něj zíral, jako by spadnul z jiné planety. Co je to za názory? Když už ho unáší, tak ať to dělá pořádně, ne? Chtělo se mu plakat, ale nemohl dát najevo slabost - ne, to by nebyl jeho styl. Nikdy nesmí ukázat strach nebo slabost.
"A ukaž mi ty ruce, krvácíš," promluvil po chvíli ticha ten podivín. Heechul ucuknul, když se ho do černé oděný muž pokusil dotknout. Nutkání utéct se v něm nakupilo. Nedokázal se udržet na místě. Cítil, že teď je jeho příležitost. Vyskočil na nohy, co nejrychleji dokázal a za pár chvil vybíhal z ložnice. Jen nepatrně vnímal, že běží přes obývací pokoj, stejně luxusní jako ložnice, ačkoli tu - stejně jako v celém bytě, jak si stačil všimnout - chyběla okna. Doběhl k prvním dveřím, které uviděl a s trhnutím je otevřel. Rychle vběhl dovnitř a zavřel je za sebou.
Zjistil, že je v koupelně. Sám. Svezl se na zem a konečně začal plakat. Teď byl sám, teď si to dovolit mohl. Po čtyřech se přesunul pod umyvadlo, stočil se do klubíčka a plakal.
Siwon za ním přijít mohl, ale nepřišel - slyšel jeho vzlyky a věděl, že to křehké stvořeníčko prostě jenom potřebuje dostatek času, aby se s nastalou situací samo vyrovnalo. Je to pro něj těžké... neumí si přdstavit, jaké by to bylo, kdyby se ocitl v jeho situaci...
Zatřásl hlavou - co jemu je vůbec po nějakém vězni? Nikdy si nikoho nevšímal a nehodlá to zavádět ani teď.
 


Komentáře

1 luczaida luczaida | E-mail | Web | 11. září 2013 v 16:58 | Reagovat

Uh, ta byla teda vážně dlouhá :D Ne, že by mi to nějak vadilo, že ano..
Původně jsem si myslela, že Heechul neposlechne a fakt bude chtít utéct, no asi je chytřejší, než jsem si myslela :D

2 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 11. září 2013 v 20:19 | Reagovat

Hmm... tak to bych nečekala.. že by se z Thanatose stal měkota? *přehání* :D
já mám ráda dlouhý kapitoly.. x3 nijak s nimi nemám problém.. :D
Leeteuk a Sungmin? o.O nevím.... já si je spolu nedovedu představit.. :D mám už Mina zafixovaného s Kyuem.. :D :D

3 Kyuu~chan^^ Kyuu~chan^^ | Web | 11. září 2013 v 22:31 | Reagovat

u téhle kapitoly jsem měla puštěné soundtacky z Bleche a mohu ti říct, že to bylo DOKONALÝ! miluji dlouhé kapitoly a tahle byla naprsoto superová (akorát Teukieho bych si představila třeba s Kyuhynem, ale Sungmin? o.O jako Sungmin je Kyuhyna (ironie :D) tak mi to v představivosti dělalo problém xD
vážně super!

4 Hotaru Hotaru | Web | 11. září 2013 v 22:37 | Reagovat

[2]: [3]: No vidíte.. a mně se spolu Leeteuk  a Sungmin ták líbí :D I když to asi není tak úplně standardní pár.

5 Kyuu~chan^^ Kyuu~chan^^ | Web | 12. září 2013 v 17:32 | Reagovat

[4]: hele, i když...ono to nevypadá zrovna špatně tenhle pár...:3 :D narazila jsem na něj na svém mobilu, co mám stáhlé gify http://31.media.tumblr.com/3e9c96824a66138ba006a8bc0f5f4f5d/tumblr_mncf2xvQsK1rka0roo1_500.gif <- to je ten gif...a nevypadají špatně :D

6 Hatachi Hatachi | 25. září 2013 v 21:52 | Reagovat

Ahojky...jsem na tvém blogu nová. Na tvuj blog jsem dostala doporučení. Hned jsem si ho uložila. A až budu mít více času, tak ti ho kompletně prošmejdím a přečtu vše co se dá...
To doporučení bylo na povídku "THANATOS" a jelikož jsem vášnivý čtenář, tak jsem si jí musela přečíst. A musim říct, že je naprosto super. Zhltla jsem ji na jeden zátah.
Moc se mi líbí obsazení celé povídky. A mam tam hned tři miláčky...Hangenga, Zhoumiho, Sungmina.
Mě se Minnie s Teukiem jako pár líbí. Oba jsou sladcí a roztomilý, takže se k sobě hodí.
A Chulí si hraje na drsňáka a přitom je tělem i duší citlivka.
No...jsem zvědavá, jak to bude dál.
Už se moc těšim na další skvělý díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013