Thanatos - 3. kapitola

28. září 2013 v 20:29 | Hotaru |  Thanatos
Tak nakonec tu kapitolu přidávám až dneska, ačkoli jsem chtěla už včera. A příští týden s největší pravděpodobností přibude zase jenom Thanatos, protože se mi včera a dneska povedlo napsat si do zásoby a já na tom příští týden nejspíš budu mizerně s časem... škola je svině, vážně. A když už jsme u toho... lidi, vy mě za tu povídku zabijete, vážně. Budete mě nenávidět, všichni do jednoho :D Ale já prostě musím :D Tak si užijte jakž takž klidnou kapitolu, než se to tam (než to já) všechno posere/u.
A poslední dobou vážně nevím, co bych sem před články měla psát, takže to radši nechám být a rychle půjdu...




Normálně mu po ránu chvíli trvá, než si uvědomí, kde je, ale dnes to věděl okamžitě. Zašmátral rukou po svém vlastním krku a nahmatal chladný kov - takže se mu to nezdálo, všechno to byla pravda.
Zděsil se. Najednou se cítil naprosto vzhůru. Otevřel oči a překvapeně zamrkal, když zjistil, že není v koupelně, ale zpět v ložnici v posteli. Měl chuť jít a seřvat toho podivného muže. To nemá na práci nic důležitějšího, než ho tu ve spánku stěhovat z místnosti do místnosti? Ta představa ho upřímně děsila. Bylo mu nepříjemné, když si představil, jak blízko musel ten zvláštní cizinec být...
Tělem mu prošel třes, když si uvědomil, že už opravdu není doma. Že nestačí zavolat Leeteuka a postěžovat si. Že nemůže odejít nebo tomu podivnému muži nějak zabránit, aby ho tu držel. Nemůže nic. Už není pod Teukovými ochrannými křídly... už je jen... Heechul. Nic jiného. Je sám. A je to jenom jeho chyba. Kdyby tak poslech, co mu Hannie a Teukkie říkali... uvidí je vůbec ještě?
Byl skálopevně přesvědčený, že ne. Neuvidí je. Zemře tady. Jakkoli se ten muž tváří, že je hodný, tak je to pořád Thanatos. A jeho oběti nepřežívají. Možná tohle jeho chování bylo svým způsobem ještě děsivější, než kdyby ho prostě přivázal někde ve sklepení... dá mu pocit bezpečí, svobody, bude se o něj starat a potom ho prostě zabije. To si ke svým obětem nikdy nevytvořil žádné pouto? Má vůbec nějaké city? Heechul si připadal, jako by byl dobytek čekající na porážku.
Roztřeseně se posadil. Začal zkoumat své okolí. Přišel si tak nechráněný, vystavený nebezpečí... nebyl zvyklý být někde sám za sebe, natož na takovém místě. Dveře do ložnice byly otevřené. Byt byl ponořen do ticha. Zdálo se, že je tu Heechul o samotě. Možná opravdu byl... a to je šance.
Vyskočil na nohy tak rychle, až se mu trochu zamotala hlava. Ignoroval to. Neměl čas ztrácet čas. Ani se nenadál a už vybíhal z ložnice. Tentokrát se v obývacím pokoji zastavil a mírně dezorientovaně se otočil kolem své osy. Kudy by se měl vydat? Co by vlastně měl dělat? Kam by měl jít? Jak se zachovat?
Mobil. Někde by tu mohl být mobil.
Jeho tělo se pohnulo současně se spásnou myšlenkou a on se začal přehrabovat v krámech na poličkách po jeho pravici. Nic. Žádný mobil, nic co by se dalo využít. Stejnému průzkumu podrobil i konferenční stolek a komodu stojící na druhém konci místnosti. Poté si všiml, že je s obývacím pokojem spojená i kuchyň. Rychle přiskočil k baru, který oba prostory odděloval a naklonil se přes něj, aby důkladně prohlédl kuchyňskou linku. Nikde nic.
Nechápal, proč vůbec čekal, že by tu něco našel. Není přece u nějakého amatéra. Někdo jako je Thanatos by přece v dosahu vězně neválel žádné komunikační prostředky.
Ale co jiného by měl dělat?
Nesouhlasně přejel prsty po chladné oceli, která ho tížila na krku. Opravdu do něj ta věc pustí elektřinu, když se pokusí opustit byt? Třeba Thanatos jenom blafoval... třeba spoléhal na to, že se potom bude bát odejít...
Ale přece by ho tu nenechal samotného, kdyby si nebyl stoprocentně jistý, že mu neuteče...
Sakra! Jmenuje se Kim Heechul. On se přece ničeho nebojí! Prostě se dostane ven a potom uvidí... když tak se prostě zhroutí. Třeba se mu povede nějak se dostat pryč...
Hlava nehlava se rozběhl k prvním dveřím, které viděl a opět se ocitl v koupelně. Zkusil dveře vedle - prostorná pracovna. To ho zaujalo. Kdyby měla být někde v domě pevná linka nebo počítač, tak to bude tady. Třeba by se mu nakonec přeci jen podařilo kontaktovat Leeteuka...
Rychle přešel k pracovnímu stolu. Telefon nikde nenašel, ale vlastně už ho to ani nezklamalo, protože si od toho nic nesliboval... Pousmál se, když si všiml notebooku ležícího na stole, jako by se nechumelilo.
Přiskočil k tomu přístroji, jako by mu za patami hořelo a rychle začal mačkat čudlík, aby ho zapnul. Zdálo se mu, že ta minuta, kterou počítači trvalo, než naskočil, je nejdelší v jeho životě. Očekáváním skoro nedýchal... už, už se chtěl začít radovat, když v tom...
"Sakra!" zaklel, když se ho počítač zeptal na heslo. Jak on má tušit, jaké heslo používá nějaký narušený jedinec?
Nevrle si mručel pod imaginární vousy a pomalu kráčel pryč, rozhodnut vrátit se k původnímu plánu. Už, už opouštěl místnost, když si všiml zvláštního předmětu... v dřevěném obložení byl zabodnutý krásný zdobený lovecký nůž. Opět se nechal rozptýlit a přešel k němu.
Proč tu má proboha zabodnutý nůž do zdi? Bože, ten chlap je opravdu magor. Kam se to zase dostal? To ho nemohl unést aspoň někdo, kdo to má v hlavě aspoň trochu v pořádku? Achjo, on vážně musí mít tu nejhorší smůlu, jakou kdy kdo může mít. Až se dostane domů - i v duchu odmítal používat slovo jestli -, tak se bude muset Leeteukovi omluvit. Pořád mu tak nadával a on to s ním myslel dobře...
Heechul si všimne zvláštních rýh ve zdi. Chvíli na ně nechápavě zírá...
Krve by se v něm nedořezal, když si uvědomí, co přesně ty drobné mělké čárky znamenají. To opravdu každá jedna rýha znamená jeden zpřetrhaný život? Začne je roztřeseně počítat. Pět, deset, patnáct, dvacet, třicet... dál nepočítá. Nemůže. Je až moc vyděšený. Nechce vědět, kolik krve má na rukách muž, který se ho ještě včera dotýkal. Nechce to vědět. Cítí, že mu srdce zase buší až v krku. Ruce se mu třesou. A on ví, že musí pryč. Musí pryč nebo se zblázní.
Ještě několik vteřin zírá na tu pavučinku smrti na zdi a poté se rozběhne. Neví kam běží, neví nic. Ví jenom, že musí pryč. Musí se odsud dostat. Zakopne a spadne. Cítí, že si prokousl ret, ale nevnímá to. Zběsile otvírá všechny dveře, které potká. Ignoruje fakt, že některé otevře i třikrát za sebou. To, že našel, co hledal, pozná tak, že jsou dveře zamčené.
Zběsile mlátí do zámku první věcí, co našel. Nechápe... neví... musí pryč, musí utéct. Hned. Udusí se. Cítí, jako by se nemohl nadechnout, jako by byl pod hladinou a nemohl se vynořit. Vzduch je za těmito dveřmi... Panika svírá jeho hrdlo. Adrenalin mu pomáhá najít sílu.
A dveře povolují.
Vybíhá ven, aniž by uvažoval, co vůbec dělá. Stíhá si všímat, že stojí na studeném chodníčku, všude kolem něj popadané podzimní listí. Přímo před ním je vysoká zeď, může mít tak tři - čtyři metry.
Obojek na jeho krku děsivě zapípá. Dřív, než stihne pocítit bolest, se jeho tělem prožene elektrický proud a on padá k zemi jako podťatý. Ještě chvíli zběsile mrká a snaží se přemoct temnotu, ale nakonec se jeho svět přece jenom ponoří do tmy.

>>>

Třeští mu hlava. Už zase.
Přetočil se na bok a musel potlačit nutkání nevesele se zasmát. To se opravdu už zase probudil v posteli? To ten chlap nemá na práci nic lepšího, než ho tu stěhovat, jako by byl kus nábytku? Bože! Měl pocit, že si z něj ten magor dělá nějakou dekoraci nebo co.
S mírným zavrčením se přetočil zase zpátky na druhý bok a otevřel oči. Musel několikrát zamrkat, aby se mu podařilo zaostřit. A poté ho málem ranila mrtvice, protože na kraji postele, jenom několik málo centimetrů od jeho ruky, kterou okamžitě stáhnul zpět k tělu, seděl ten muž. Opět měl zakrytou tvář. Heechula to vytáčelo. To chce celou dobu v jeho přítomnosti nosit kápi? Jako vážně?
"Proč to pořád děláš?" promluvil zakuklený. Heechul sebou trhl. Nečekal, že by promluvil. Okamžitě se svůj šok snažil schovat - neukáže mu slabost. Prostě to neudělá. Nikdy. Prostě mu nedá to potěšení.
Až pozdě si uvědomil, že muž mluvil na něj, a tak by bylo dobré odpovědět.
"Co jako?" vyštěkl, možná až příliš nepříjemně na to, v jakém byl postavení. Upřímně mu to bylo jedno. Co mu ten chlap může udělat? Zabít ho? To udělá stejně. Aspoň si zachová svojí hrdost - které má víc než by potřeboval -, když už nic jiného.
"Ubližuješ si..."
"A co ti je do toho?" odpověděl, pořád stejně nepříjemně. Necítil se dobře, když ten muž vedle něj seděl na dosah ruky. Rychle se zvednul a stoupnul si za postel, aniž by ze zakuklence spustil pohled. Cítil se bezpečněji, když ho od něj oddělovala aspoň šířka postele.
"Nejsi tu proto, abych tě týral. Jsi tu protože klient potřeboval, abys zmizel. Nemám důvod k tomu ti ubližovat," odpověděl muž klidně.
"Jaký klient?" zeptal se, pohazujíc hlavou. Doufal, že si Thanatos nevšiml, jak se mu třesou kolena. Nechtěl, aby věděl, že pod tou tlustou hroší kůží existují nějaké emoce. Třeba strach. Strach, který mu každou sekundou víc a víc stahoval hrdlo, jak si tak uvědomoval, že se odsud nejspíš nedostane.
"Nemyslím si, že tohle je informace, kterou bys potřeboval vědět," odpověděl Thanatos klidně a trochu se na posteli pootočil, aby mu při rozhovoru viděl do očí. To, že Heechul mohl jenom hádat, kde má oči, ho očividně ani v nejmenším neznepokojovalo.
"Takže - takže... když mi to nechceš říct, tak to znamená, že mě nakonec pustíš?" zeptal se Hee. V jeho hlase ovšem nebyla ani špetka naděje. Snad jenom stopa po hořkosti...
Výmluvnost ticha, které nastalo, toho Heechulovi řekla víc, než případná slova.
"Pane bože... já tady umřu," zašeptal spíš pro sebe, než pro kohokoli jiného. Jednou rukou, která se mu třásla jako osika, si prohrábl vlasy. Na jeho tváři byl výraz naprostého šoku.
Thanatos tohle viděl už tolikrát... už tolikrát oznamoval svým obětem, že se nevrátí domů... ale až teď se v něm něco pohnulo. Až teď, když viděl naprostý děs v očích druhého chlapce. Možná si poprvé připustil... je monstrum.
"Proč? Chci říct... proč já?" šeptal dál. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že v místnosti není sám, ale Thanatos přesto cítil nutkání mu odpovědět.
"Víš... Leeteuk je mocný člověk... nemá žádnou slabinu. Pouze tebe."
Jo, to Heechul věděl. A věděl to i Teuk. Kdyby ho tak poslouchal... kdyby poslouchal Hannieho. Ale on musel mít vlastní hlavu. Musel kecat do věcí, kterým nerozuměl. Musel si zachovat tu svojí hloupou hrdost... musel si prostě všechno udělat po svém... a jak to dopadlo. Katastrofa, jako vždycky. Byl k ničemu. Pokaždé potřeboval mít za prdelí někoho, kdo by za něj všechno vyžehlil. Ale teď tu nebyl žádný Hannie nebo Teuk, kteří by věci udělali za něj a on byl v koncích. Nevěděl, co udělat. Nikdy to nevěděl. Pokaždé vybruslil jen díky nim. Nikdy jim za to nepoděkoval a už ani nikdy nepoděkuje...
"Nebreč," zašeptal muž, který stále seděl na posteli, a vytrhl tak Chula z pochmurných myšlenek. Až pozdě si uvědomil, že mu po tvářích stékají horké slzy...
"Nebrečím!" ohradil se. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby zahnal vzlyk, který se mu už, už prodíral mezi rty.
"A vůbec - proč se o mě pořád tak staráš? Nech mě na pokoji, vypadni! Ani nevím, kdo jsi..." vybuchl Heechul, jak se všechna stavidla povolila a on znovu propukl v pláč. Všechno sebeovládání zmizelo a s ním i poslední zbytečky zloby, arogance i hrdosti...
A Siwon mohl vidět, kým je Heechul doopravdy - jenom vystrašeným, vyhublým malým klukem, který se ocitl u cizího člověka, který ho s největší pravděpodobností brzy zabije.
Nevěděl proč, ale náhle pocítil lítost. Chtěl chlapce jakkoli utišit, ale věděl, že kdyby se na něj pokusil promluvit nebo se ho dokonce dotknout, tak by ho vyděsil ještě víc... a tak prostě udělal věc, kterou ještě nikdy neměl zapotřebí udělat. A sledoval, jak Heechul zmateně zabodl pohled do jeho očí...
Nechápal... opravdu už nic nechápal. Nedokázal dělat nic jiného, než opětovat pohled těm nádherným uhrančivým očím, které mu druhý muž náhle odhalil. A najednou chápal, proč se takhle kryje - tak krásnou tvář totiž nejde zapomenout. Bodlo ho v hrudi, když si uvědomil fakt, že tohle nejspíš bude i poslední tvář, kterou na tomhle světě uvidí.
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 28. září 2013 v 22:38 | Reagovat

Ach jo...mě je tak líto Chulího. Tohle si teda nezaslouží, on přece nemůže za to, že je Teukieho bratr, ale může si za svoji lehkomyslnost.
Jsem moc zvědavá co bude dál.
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl.

2 Barica Barica | E-mail | Web | 28. září 2013 v 23:59 | Reagovat

Bwahahahahah.

3 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 29. září 2013 v 0:03 | Reagovat

Ya! :D tak to by mě zajímalo, co plánuješ na příště.. o.O :D
líbí se mi to! x3 Chulí neni zase takoví drsňák~ x3
Wíí~~~ těším se na další díl! x3

4 Kyuu~chan^^ Kyuu~chan^^ | Web | 30. září 2013 v 20:22 | Reagovat

Tak..jako mě se celou dobu tajil dech, když jsem to četla a úplně bušilo srdce! Chudák Chulie T_T
Kekekeke...:D já trošku něco málo vím...ale i přesto tě nezabiju..jde o povídku ne o skutečnost..(i když někdy je to..jako kdyby to bylo skutečné :/ :D)
těším se na další díl! už aby byl :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013