Broken butterfly - 14. kapitola

2. listopadu 2013 v 14:59 | Hotaru |  Broken butterfly (staré)

Tuhle kapitolu mám popravdě napsanou už delší dobu, ale bála jsem se vaší reakce, a tak jsem váhala, jestli ji sem mám dát. Říkám předem - nebijte mě! Já za to nemůžu! Jsem v tom vážně nevinně :D Je to opět krátké... nevím, proč zrovna u BB mám ty kapitoly takové krátké :D U ostatních cyklů jsou delší...
A víte co? Píšu jednorázovku... a je na HanChul. No chápete to? HanChul! Já zradila SiChul T-T ... Myslím, že už je čas jít :D Začínám kecat kraviny. Každopádně si užijte kapitolu a prosím, vážně mě nebijte.



"Minho?" oslovil ho Key, naprosto vyvedený z míry. Dokonce zapomněl, že se na staršího chtěl zlobit. Snažil se od něj kousek odtáhnout, aby se mu mohl podívat do tváře, ale Minho jen přidušeně vykvíknul a téměř bolestně mu zatnul prsty do ramenou, jak se snažil u něj být co nejblíž. Tiskl se na něj celým svým tělem a pořád to bylo málo. S očí mu stále stékaly slzy.
Stavidla bolesti povolila a on si po těch dlouhých dvou letech konečně dovolil cítit... cítil to všechno. Strach, bezmoc, ztrátu, bolest. Potřeba zachovat si chladnou hlavu a nějak to překousnout kvůli Minniemu na okamžik zmizela a on procitl. Všechno na něj dopadlo, strach o to, co bude, se mu zarýval do duše jako nůž, ničil ho. Měl pocit, že už to nevydrží. Že ho ty city prostě pohltí. Nic si nepřál víc, než se opět uzavřít do té své ochranné skořápky a nic necítit. Opět se naprogramovat do pozice šťastného, odpovědného Minha s kamenným srdcem. Nešlo to. Ten Minho byl pryč. A zůstal tu jenom ustrašený uzlíček bolesti.
"Minho, miláčku, co se děje?" dožadoval se odpovědi Key, hladíc svého přítele po zádech. Nechápal, co se stalo. Ještě nikdy takhle Minha neviděl. Minho své city nikdy moc neprojevoval, a tak ho tohle překvapilo. Co překvapilo - vyděsilo. Šílel strachy, muselo se stát něco hrozného. Na okamžik ho napadlo, že Taemin... tu myšlenku zamítl - Taemin v poslední době vypadal šťastnější. Tak co se stalo?
"Minho?" zkusil to znova, ale nezdálo se, že by se starší začínal uklidňovat nebo se snad chystal ho pustit. Key v duchu poděkoval Bohu, že rodiče nejsou doma, ačkoli byl ze začátku pěkně naštvaný, že se rozhodli letět na takovou menší dovolenou do Evropy a bez něj. Zdálo se, že Minho se tady asi zdrží déle... a nevěděl, jak by rodičům jeho přítomnost vysvětlil.
"No tak... Minho, mluv se mnou. Co se stalo?"
Tak moc to bolelo. Cítil se, jako by snad ani nebyl člověk. Jako by se rozpadal na prach... stejně tak, jako se na prach rozpadal jeho život. Drolil se na drobné částičky a protékal mu mezi prsty... Slyšel, jak na něj Kibummie mluví, ale neměl sílu, aby mu odpověděl... pomalu ani neměl sílu k tomu, aby zvládal dýchat. Tak moc chtěl svoje chladné já zpět... ale ono se nevracelo. Odmítalo ho zaštítit a všechny ty pocity pohltit. Odmítalo ho už dál chránit, naopak si do něj ještě koplo s pomyslným pobaveným jiskřením v očích. A tak Minho dál brečel, držíc Keye v náručí, jako by to byl jeho záchranný kruh, jediná pevná věc v jeho drolícím se životě.
Kibum si povzdechl. Fajn, takže Minho očividně nereaguje. Bylo mu ovšem jasné, že ve dveřích takhle zůstat nemohou - sousedé jsou hrozné drbny, takhle by o nich za chvíli věděla celá čtvrť.
"Pojď, uvařím ti čaj, ano?" řekl mu mile a pokusil se na obličeji vytvořit povzbudivý úsměv, ačkoli se ve skutečnosti tak bál... určitě se muselo stát něco strašného, když se jindy tak klidný Minho, tak zhroutil...
Key začal pozadu couvat do domu, stále objímajíc svého přítele. Trhnutím za nimi zavřel dveře a začal Minha jemně strkat směrem ke kuchyni.
Musí se sebrat... už si dovolil příliš mnoho slabosti. Musí se dát zase dohromady. Nemůže se tu hroutit, ne před Keyem. Určitě má starosti... jeho koťátko nesmí mít starosti. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jenom silou vůle se potom donutil svou tvář odtrhnout od Kibumova krku a postavit se do vzpřímené pozice. Zmateně se rozhlédl kolem sebe - kde se vzal v Keyově kuchyni?
Key Minhovi věnoval povzbudivý úsměv, když si všiml, že to nejhorší už zřejmě překonal. Došel s ním až ke stolu, který tu byl spíš na ozdobu, než že by ho někdo používal, a jemně ho strčil na židli. Něžně ho pohladil po vlasech a poté odcupital k varné konvici.
"Chceš čaj a nebo raději kávu?" zeptal se Kibum, zatímco se soustředěně mračil na vodovodní kohout, ne a ne se vodním proudem trefit do konvice.
"Čaj, děkuju," odpověděl mu Minho, hlas stále slabý.
Chvíli bylo v kuchyni ticho přerušované jen slabým cinkotem nádobí a šouravými kroky, jak Kibum běhal po kuchyni a sháněl věci, které potřeboval.
"Pojď," zamumlal potom Minhovým směrem, zatímco se vydával pryč z kuchyně, nebezpečně balancujíc s hrníčkem s čajem. Občas se proklínal za své nešikovné stále se třesoucí ruce.
Minho vstal od stolu a vyšel za Keyem. Ten ho dovedl až do prostorného obývacího pokoje. Zdálo se, že právě tady Kibum byl předtím, než ho Minho vyrušil. Na pohovce se válela tenká deka, televize byla zapnutá a v ní na plné pecky hrál nějaký hudební kanál. Na stolku u pohovky leželo několik různých pytlíků bonbonů, obaly od jednotlivých sladkostí rozházené po celém okolí pohovky.
Kibum přešel ke stolku, položil na něj čaj a potom s tichým "Posaď se," začal hrnout deku ke kraji, aby se oba na pohovku pohodlně vešli. Minho ho poslechl, přešel místnost a klesl na pohovku vedle Kibuma, okamžitě si ho strhávajíc do náručí.
"Minho?" zeptal se Key po chvíli, kdy si jenom užíval to pevné tělo, které se k němu zezadu tisklo.
"Hn?" vydal Minho na znamení toho, že ho vnímá, zatímco si bradu zezadu pokládal na jeho rameno, spojujíc ruce, které potom mladšímu chlapci jemně položil na bříško.
"Už mi povíš, co se stalo?" zkusil to Key. Zdálo se, že se Minho trochu uklidnil... aspoň navenek. Kibum znal Minha moc dobře na to, aby věděl, že uvnitř se trápí úplně stejně, jako když ho ve dveřích zoufale objal.
Minho dlouho zvažoval, jak Keymu nejlépe odpovědět... bylo to složité. Cítil se špatně kvůli příliš mnoho věcem... měl zodpovědnost za tolik věcí a přitom tu nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Nikdo.
"Je toho moc... Jsem tak sám..." vypadlo z něj nakonec.
Kibum si povzdechl a jemně zatlačil na Minhovy paže, aby se mohl na jeho klíně přetočit čelem k němu. Udělal tak a zadíval se mu hluboko do očí, zatímco mu prsty něžně odhrnoval vlasy z čela.
"Minho, nemusíš na to být sám... já už nejsem dítě," zašeptal měkce. Jeho prstíky mezitím z vlasů něžně sjely až k tváři, kterou něžně pohladily. Key se chvíli díval do očí staršího. Stále v nich viděl bolest, nechtěl, aby tam byla...
"Já vím," vypadlo z něj.
"Tak mě nevynechávej ze svých problémů... možná ti nemohu pomoct, ale mohu tě vyslechnout, pokusit se ti poradit. Myslím, že i to ti dokáže pomoct... Minho pochop... miluji tě," zašeptal mladší slova, o kterých cítil, že je potřebuje vyslovit, ačkoli se to neobešlo bez červenání a rozkošného klopení očí.
Minho se nezmohl na slovo. Pouze hleděl do Keyových očí, ochromený množstvím lásky a oddanosti, které v nich viděl. Key se začal pomalu přibližovat... a Minho pouze nechal víčka, aby překryla oči v očekávání polibku. A Kibum nezklamal - jeho rty se o Minhovy otřely se stydlivou nevinností. Minho neváhal a okamžitě do polibku přidal potřebné množství vášně, zapomínajíc na všechno špatné.

***

Jídelna, tmavá, děsivá. Zdánlivě prázdná. Její ticho přetrhává jen tikot hodin. Dlouhý stůl s mnoha židlemi. Jen jediná je obsazená. Opuštěnost celého domu je děsivá, depresivní.
Sedí a zírá před sebe. Do jeho očí. Do očí malého měkkého medvídka. Medvídka, který symbolizoval dětství, bezpečí... a zároveň byl jeho největším démonem. Z jeho hrdla se linou vzlyky, jeden za druhým. Nepřestávají, slzy tečou. Je tu zase sám. Celou noc tu bude sám... jako tam. Skoro cítí pach desinfekce, vidí před sebou postavy v dlouhých bílých pláštích, které nosily prášky, jenž ho nutily ještě víc trpět. Utlumily jeho projevy, zatímco on uvnitř řval a mlátil kolem sebe. Odháněl ty stíny, hady, pavouky, kteří se k němu blížili po sterilně bílých zdech...
Zůstal sám jenom se svými démony. Bojoval s nimi... Ale on věděl, že i tentokrát prohrál.
S prázdným pohledem se natáhne pro medvěda, otevře kapsu na jeho bříšku.
Jeho nitro zaplní podivný pocit upokojení, když se ve světlu měsíce zaleskne žiletka a na lesklý povrch stolu dopadnou první karmínové kapky.
 


Anketa

Nejoblíbenější povídka?

Broken Butterfly
Between
Thanatos

Komentáře

1 Kyuu~chan^^ Kyuu~chan^^ | Web | 2. listopadu 2013 v 20:07 | Reagovat

HANCHUL? o.O jsi v pořádku? nestalo se ti nic? vážně HanChul? Děláš si prdel??? :OOO Holka s tebou se muselo stát něco děsivého :DDDDDDDDD nikdy bych do tebe neřekla, že na ně něco napíšeš :D

no a teď k povídce...

ta první část jako...asi jsem se předávkovala cukrem na konci, protože to je tak dokonalý! ^^ :3 Miluju je, vážně hodně! Kyáááááááá...chtělo by to, aby to došlo někam dál 3:) polibky jsou super, ale už chci postelovou (gaučovou, stolovou, podlahovou, stěnovou, ve stoje, v leže, v kleče, v sedě, z boku, na stojce, ve vodě..prostě někde) část! ^^ upo přečtení téhle části si říkám, proč bych tě měla zabíjet....no a dočtu druhou část a hned mi je jasný, proč tak prosíš 3:)

jááááááááááááááááááá..si za tebou dojdu a normálně z tebe vytluču heslo na tvůj blog a vlastnoručně to přepíšu!!! Jak Teamin se zase řeže? opět? Kurva kde je Jjong když ho potřebuje?? Nechci aby si to Minho bral na sebe (stejně bude) tak to davám za vinu Jjongovi :P

musím vědět co se stane! :D HNED! :D

2 luczaida luczaida | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 20:13 | Reagovat

...
Proč to zase udělal?

3 Barica Barica | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 20:53 | Reagovat

Omg. Omg. Omg.
To si snad ze mě děláš...
Ne, já toto prostě nedokážu pochopit. JAK jen může být tahhle povídka tak zasraně dokonalá a realistická a ohromující?!?
Vážně. Ten kontrast situací, to zpracování... Ty vážně píšeš naprosto perfektně!!
(a za HanChul tě velice chválím, šikovná!^^)

4 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 2. listopadu 2013 v 23:33 | Reagovat

Yah! konečně ti zase napíšu koment! :D chtěla jsem už u minulí kap., ale nějak jsem zapoměla.. xD psala jsi, jestli tam neni moc toho MinKey, co? a upřímně........ YO! JE TAM TOHO MOC!! >< já se pokaždý těším na sladký jongtae.... a ono nic.... T.T a ted.... ted tam ještě přidáš tohle.. tohle psycho! Q.Q

5 dg-entertainment dg-entertainment | E-mail | Web | 3. listopadu 2013 v 10:10 | Reagovat

Co zase Taeminovi je? Proč zase sahá po žiletce? Jo poznala jsem, že je to on. Zatím se řezal v průběhu povídky jen on takže ani se moc spekulovat nedalo.
MinKey jsou spolu tak cute :3 a JongMin taky, tak ať si Minie moc neublíží jinak tě najdu a něco zažiješ.
No a že píšeš zkrácené kapitoly. Já občas taky.
Btw HanChul jsou the best ever. SiChul jsou nic moc...

6 Katia Katia | Web | 3. listopadu 2013 v 15:04 | Reagovat

Bezva.. a teď nedočkavě čekat na další díl... *strachy bez sebe o Taemina*

HanChul, jo? Tak an tohle se těším :D

7 Hatachi Hatachi | 8. listopadu 2013 v 20:53 | Reagovat

Proč...proč to Taemin zase udělal? Proč je takový zbabělec a nepostaví se tomu čelem? Žiletkou rozhodně nic nevyřeší, naopak...nadělá ještě víc problémů. Je fakt, že sobě už ne. Ale je tak sobeckej, že nemyslí na Minha. I když ten má taky své problémy...
Ale s Keyem jsou tak hezký pár.
Doufam, že Taemina někdo najde včas...
Moc se těšim na další díl...
PS: Povídku na HanChul? To je ůžasný. Moc tě chválim...

8 Karin Karin | 3. května 2014 v 22:28 | Reagovat

Doufám že to neudělá jdu honem číst další díl. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013