Broken butterfly - 16. kapitola

22. listopadu 2013 v 23:33 | Hotaru |  Broken butterfly (staré)

Další kapitola tu je celkem rychle, musím se pochválit :D Pro začátek tu mám ale pár nudných záležitostí, které jsem vám chtěla říct. A to sice to, že si vašich komentářů velmi cením. Děkuji vám, mnoho to pro mě znamená. Opravdu. Dojalo mě to. Ale... jsem v pořádku. Nic mi není, opravdu. Druhou věcí je to, že pár lidí z vás psalo, jak si myslí, že to dopadne... opravdu myslíte, že to bude tak předvídatelné? :D Každopádně... sama netuším, jestli to bude mít dobrý nebo špatný konec... mám vymyšlené oba, ale ještě nejsem rozhodnutá, ke kterému to povedu. A poslední věcí je to, že jsem si založila ask. Pouze blogový... takže kdyby někoho zajímalo něco, na co se mě nechce ptát přímo, tak má možnost najít odkaz v menu.
A nyní myslím, že je čas vrhnout se na kapitolu... doufám, že po tomhle mi odpustíte ty sebepoškozující kapitoly... užijte si čtení :)




Jonghyun se nervózně zavrtěl na židli. Vůbec se mu nelíbilo, jak se Taeminova nepřítomnost natahovala. Neměl z toho dobrý pocit. Věděl, že ten blonďák je jeho kamarád, ale něco v jeho pohledu se mu vůbec nelíbilo.
Dlouhou chvíli se snažil sám sebe přesvědčit, že mu není nic do toho, co se stalo, a že je mu to vlastně jedno.
Ale nikdy nebyl dobrý lhář. Lhal tak špatně, že nedokázal lhát ani sám sobě, a tak dřív, než se stačil zastavit, odsunul židli a už si to rázným krokem mířil pryč ze třídy. Nevěděl, co přesně chce pro Taemina udělat, ale věděl, že něco udělat musí. Vyšel před třídu a trochu bezradně se rozhlédl kolem sebe, když zjistil, že nikde nevidí Taemina ani jeho kamaráda. Zkusil dojít nakonec chodby a podívat se za roh, ale ani tam Min nebyl. Rozhodl se, že se půjde podívat ke skříňkám, protože to, že tam touto dobou většinou nebyla ani noha, z nich dělalo dobré místo na řešení problémů, které ti dva očividně měli.
Slyšel zvonění na hodinu, ale ignoroval ho - věděl, že on může klidně přijít později nebo na první hodinu nedorazit vůbec a díky jeho skvělému prospěchu a oblíbení u učitelů mu to projde. Šel rychle, rázně obcházel poslední opozdilce spěchající na hodinu. V momentě, kdy ho dveřmi málem praštila jedna holka z vyššího ročníku spěchající na hodinu ho napadlo, kde ještě by Taemin mohl být. Ignoroval její omluvy a bez jediného slova ji obešel, kráčíc si to ke dveřím na pánské toalety.
Hned v momentě když je otevřel mu ze srdce spadl obrovský kámen - Minnie v místnosti opravdu byl. Jeho srdce ovšem zavalilo další, mnohem těžší kamení, když si všiml stavu, ve kterém se nacházel. Dlaněmi opřený o lesklou mramorovou desku umyvadel, hlava skloněná, zakrytá dlouhými vlasy. Zdálo se, že nestojí moc jistě...
"Taemine?" vydechl starší vyděšeně. Nevěděl, co by měl udělat.
Oslovený sebou mírně cukl a vzhlédl, aby mohl do Joghyuna zabodnout pohled skrz zrcadlo.
"Co?" zeptal se, možná útočněji, než měl v plánu. Neustále si v duchu připomínal, že Jjong za nic nemůže a že si za to může sám. Samozřejmě, že měl Kibum pravdu... tak proč se chová, jakoby mu ukřivdil, když to tak není? Taemin přesto pociťoval zvláštní bolestivý pocit už jenom proto, že Key byl proti němu. Křičel na něj. Poprvé v životě. Pokaždé se ho vždycky zastával a štěkal po ostatních jenom proto, aby Mina nechali na pokoji... a teď křičel na něj.
"Není ti nic?" zeptal se Jonghyun, naprosto vyvedený z míry nastalou situací. Měl nutkavou potřebu jít a to malé obejmout a vymazat mu z obličeje ten skleslý výraz... ale něco mu říkalo, že kdyby to udělal, tak by byl prudce odehnán... a to on nechtěl.
"Jsem v pohodě," procedil Taemin mezi zuby. Chtěl být sám. A to starší mladík očividně nechápal. Nevěděl, jak jinak by mu měl vysvětlit, že dnes na něj opravdu nemá náladu.
Rozhodl se, že mu to ani vysvětlovat nehodlá - prostě půjde na hodinu a bude doufat, že další přestávku se mu ztratí dřív, než ho stačí chytit. Už se otočil a začal rázně kráčet pryč.
Jonghyun nechápal, proč se tak Taemin chová. Ještě včera bylo všechno v nejlepším pořádku. Zpytoval svědomí, ale nemohl přijít na nic, čím by si zasloužil takové chování. Taemin se mezitím otočil na patě a začal rychle kráčet pryč. A Jonghyun se rozhodl, že chce odpovědi. Jeho ruka vystřelila, chytila Taemina za zápěstí a trhnutím ho donutila otočit se, dřív, než si to vůbec uvědomil.
Byl si vědom toho, že to nejspíš přehnal, ale Taeminova reakce ho vyděsila.
"Au, sakra, co to děláš? Zbláznil jsi se?!" zvýšil hlas. Starší chlapec viděl, jak se dlouhovláskovi do očí natiskly slzy a urychleně jeho ruku pustil. Taemin se za ní okamžitě chytil. Tiše sykal.
Jonghyun jeho počínání vyjeveně pozoroval... není přece možné, že by mu ublížil, že ne? Nechytil ho přece tak pevně... nebo ano? Ne, je si jistý, že ho chytal s citem. Když mu neublížil on tak...
"Ten blonďák ti ublížil?" zeptal se a vrhnul se k Taeminovi, jemně chytajíc dlaň bolavé ruky do své.
"Ne, proč by mi asi tak Key ubližoval?" odpověděl Taemin, nedůvěřivě pozorujíc jeho chování. Nebyl si jistý, jestli by se prostě neměl zdekovat někam dál od něj. Dnes se choval divně.
"Ublížil ti," stál si Jonghyun za svým, naprosto přesvědčený o tom, že má pravdu.
"Neublížil - Hej! Co to děláš?!" pohoršil se Taemin, jak Jonghyun chytil jeho dlaň pevněji do své, druhou rukou se dobývajíc pod rukávy uniformy, aby se mohl přesvědčit o své pravdě.
Taemin sebou zběsile kroutil, snažil se mu vytrhnout. Nemohl dovolit, aby kdokoli viděl, kým je. A o to míň tenhle kluk. Nemohl dopustit, aby v něm viděl to, co v sobě viděl on sám - slabou, ošklivou, znetvořenou trosku.
"Přestaň, Jonghyune," snažil se zápasit Taemin. Neustále sebou kroutil ve snaze se staršímu vytrhnout, ale jeho stisk byl pevný. Začínal panikařit, protože věděl, že Jonghyun odhalí jeho malé tajemství. Do očí se mu natiskly slzy.
Zjistí, kdo je, a opustí ho. Tak, jako všichni. Odsoudí ho.
Přes slzy neviděl.
"Nech mě být, Jonghyune," plakal.
Cítil, jak mu látka klouže po štíhlém, kostnatém zápěstí. Věděl, co Jonghyun v další vteřině uvidí. Věděl to, ačkoli přes slzy neviděl. Nechtěl, aby to viděl... nechtěl, aby to viděl kdokoli.
Nechápavě pozoroval tu slonovinovou pokožku. Zíral na ní a jeho mozek nebyl schopný pochopit, co vlastně vidí. Nechápal, co tam dělá tenký potůček krve, který se objevil ze zjevně ještě nezahojené rány, která silným stiskem pravděpodobně začala znova krvácet. Sledoval stříbrné linky, které po celém předloktí tvořily jemnou pavučinku... prstem přejel po kůži. Vůbec nebyla tak hebká, jak by měla být. Byla samý hrbolek, nesrovnalost.
Chlapec, kterámu ruka patřila plakal, ale on neměl sílu ho utěšit.
"Proč?" vypadlo z něj nakonec a konečně vzhlédl od té děsivé pravdy, aby se mohl chlapci podívat do očí. Odpovědi se mu nedostalo, chlapec plakal, naprosto vyvedený z míry. Čekal, kdy se Jonghyun sebere a opustí ho. Odejde a nechá ho samotného...
Ale to se nestalo, protože tmavovlásek vzal jeho paži - tak jemně, jakoby svíral něco posvátného a ne jenom zohavenou končetinu - a přitáhl si ho do náruče. Objal ho a se vši něžností si ho přivinul na hruď.
A Taemin plakal. Plakal, protože mohl. Plakal, protože konečně byl někdo, kdo mu dal možnost se vyplakat. Někdo, kdo nekázal, co je správně a co je špatně. Někdo kdo mlčel. Někdo, kdo mlčel a prostě tam byl s ním. Někdo, kdo ignoroval, že na něj ze znovuotevřené rány kape krev.
"Bude to dobré, Minnie," šeptal starší, oči stále v šoku upřené do prázdna. Vlastně... nevěděl, jak se cítí. Byl pouze v šoku. Šok zastínil jakoukoli jinou emoci, ačkoli si byl jistý, že později se nějaké dostaví. Jednou rukou vjel mladšímu do dlouhých vlásků, jemně ho po nich hladil. Druhou rukou mu přejížděl po zádech v uklidňujících dlouhých tazích.
Trvalo to několik dlouhých minut, než se Taemin uklidnil natolik, aby přestal plakat. A kupodivu... se potom cítil líp. Podivně lehčí. Jakoby mu ze srdce spadl kámen. Bylo osvobozující, když někdo věděl o jeho tajemství a přesto neodešel. Zůstal s ním. Neštítil se jeho ošklivé kůže protkané linkami o odstín tmavšími, než byla bledá pokožka. Neštítil se kostnatých paží... Viděl to, ale přesto tu byl.
Pro Taemina to znamenalo hodně... nechápal, co tu Jonghyun ještě dělá. Proč neodešel? Tak to mělo být - všichni odešli. Rodiče, přátelé... nyní i Key. Ale Jonghyun tu byl pořád. Čím víc se Taemin snažil přesvědčit sám sebe, že se Jonghyun vypaří jako pára nad hrncem, tím víc si byl jistý, že neodejde. A ta jeho jistota bylo to, co ho děsilo nejvíc - když čekáte, že někdo zůstane, jeho odchod vás potom bolí o dost víc.
Vzhlédl. Cítil, že by měl něco říct. Něco na svou obhajobu... vysvětlit, proč to dělá. Uvést věci na pravou míru... ale neměl nic, co by řekl. A tak jenom koukal do Jonghyunových očí. Dlouhou chvíli bylo ticho.
Jonghyun Taeminovi opětoval pohled a náhle všechno chápal. Chápal jeho chování... a něco ho nutilo chtít mu být nablízku ještě víc, než předtím. Táhla ho k němu potřeba ochránit ho. Jednou rukou ho něžně pohladil po tváři. Poté konečky prstů odhrnul neposlušnou ofinu, přes kterou Taeminovi téměř neviděl do očí. Do těch očí, které toho tolik přežily, které se na něj dívaly se silou bojovníka, ačkoli z nich stále kanuly slzy. Něco se v něm pohnulo. Něco, o čem věděl, že ho to změnilo. Změnilo to jeho pohled na toho na první pohled slabého chlapce. V jeho očích byl silnější, než kdokoli koho znal. A tak už nebylo cesty zpět.
"Jsem odporný..." vyslovil Taemin své myšlenky nahlas. Věděl, že to tak je... trýznil své tělo příliš dlouho na to, aby bylo krásné. Nebylo pro něj možné, aby byl stejně přitažlivý, jako na začátku...
"Nejsi... jsi nádherný, Taeminnie..." zašeptal Jonghyun. I druhá jeho ruka se ze zad mladšího chlapce přemístila na jeho tvář. Tmavovláskův pohled sjel z těch nádherných nevinných utrápených očí na jeho rty... a on věděl, že chce ochutnat. Že chce vědět, jaké to je líbat anděla. Bylo mu jasné, že neodolá...
Taemin v očekávání polibku nechal své oči, aby se skryly za clonu hustých řas. Jonghyun neodolal. Po tomhle gestu už ne. Naposledy pohledem přejel po celé té nádheře, včetně stále slabě krvácející rány na ruce.
Sklonil se a přisál se na Taeminovy rty. Tak něžně, jakoby se dotýkal motýlích křídel. Protože krev stékající po zápěstí přes tu spoustu vybledlých linek mu jasně připomínala, jak moc rozbitný chlapec v jeho náruči je. A on polibek stále prohluboval vědom si toho, že už ho ten Motýlek má plně ve své moci... že už by ho nedokázal opustit - ani kdyby chtěl.
 


Komentáře

1 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 23. listopadu 2013 v 10:25 | Reagovat

Proboha.. to je.. tak nádherně napsané... =O
Konečně! konečně se Jjong dozvěděl o Taeminovi! T.T Wáá~! T.T pokaždý, když čtu každou kapitolu, dojme mě natolik, že mám slzy v očích.. Q.Q (kam já se hrabu se svým psaním?! *le amarér!!*)
to máš pravdu... tady je všechno takové nepředvídatelné, proto se nehorázně těším na další díl! *w*

2 dg-entertainment dg-entertainment | E-mail | Web | 23. listopadu 2013 v 23:18 | Reagovat

Nyaaaaaaaa konečně to Jonghyun ví. Tak a jestli se ještě bude Min řezat tak za sebe neručím! Píšeš fakt skvěle. Hodně se od tebe a ostatních blogerek učím. Gomawo.

3 Kyuu~chan^^ Kyuu~chan^^ | Web | 24. listopadu 2013 v 11:49 | Reagovat

To je tak úleva, že se to dozvěděl a že prej není nikdo jiný, s tím nesouhlasím. Je tu přeci pro něj Minho, ale chápu, miluje ho natolik, že to radši skrývá, ale na 100% by se taky u něj mohl vyplakat a plakali by spolu *úplně to vidí* T_T
No, ale...kyááááá..to bylo vážně nádherné! :3 ^^ bože, konečně nějaké JongTae *_*
se těším na další díl! ^^ rychle aby už byl :D

jinak...KEY ho neopustil, jen prostě měl vztek, že "ubližuje" Minhovi mno -_- ale to on časem pochopí! Key by ho neopustil...že ne :D

4 Hatachi Hatachi | 24. listopadu 2013 v 19:18 | Reagovat

Ufff...konečně Minnie našel někoho, o koho se může opřít. Někoho, kdo mu pomůže a při první příležitosti hned nezdrhne.
A Jonghyunovi na Minniem záleží, tak snad už se to hne k lepšímu.
A Key ho určitě neopustil. Jen je na Mina naštvaný, protože ubližuje Minhovi, který to s ním myslí dobře.
Ale věřim, že teď se i tohle vyřeší a vše bude v pořádku.
Moc se těšim na další díl.

5 luczaida luczaida | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 23:19 | Reagovat

Já teď nevím, jestli mi nefunguje blog.cz nebo bloglovin nebo oboje.. ale na tu kapitolu jsem přišla až teď.. i na články na ostatních blozích jsem přišla až teď, protože mi je bloglovin prostě neukáže.. fakt nevím, co s tím :D
Tobě to funguje? :D

Ke kapitole... tahle byla dokonalá.. jsem ráda, že ty jsi v pohodě a taky doufám, že Taemin bude v pohodě.. už by si to zasloužil.. Hrozně se těším na tu chvíli, kdy zjistí, že Key chodí s Minhem, i když netuším, co se stane :D:D

6 Hotaru Hotaru | Web | 26. listopadu 2013 v 16:13 | Reagovat

[5]: Nevím, jestli funguje bloglovin, ale blog.cz rozhodně nefunguje. Nevydává mi ani články a dokonce ani nezobrazuje komentáře... takže je chyba asi ZASE na straně blogu.

7 luczaida luczaida | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 17:06 | Reagovat

[Smazaný komentář] Jako vždycky :D Asi napíšu Standovi..

8 Karin Karin | 3. května 2014 v 22:42 | Reagovat

Je dobře že to Jongyhun ví a snad mu dokáže pomoct. :-|  :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013