Poslední sbohem || HanChu

10. listopadu 2013 v 12:53 | Hotaru
Hehe, trochu mi to tu zase umřelo, že jo? Myslím, že bych s tím měla něco dělat... když oni se všichni zbláznili. Hlavně ve škole. Samé SCIO testy a tak... hrůza toto.
Ale mám tu opět jednorázovku. Na HanChul... nějak jsem si je poslední dobou oblíbila. Hodně oblíbila. A rovnou jsem si ni nich na chudinkách vylila špatnou náladu :D Doufám, že mě za to nikdo nebude mlátit nebo tak... to bych nechtěla. Btw. Okolnosti pravděpodobně nejsou podle skutečnosti... ale hodilo se mi to takhle, takže jsem si to udělala podle sebe.
Užijte si to.

|| Poslední sbohem | Super Junior | HanChul (Hangeng/Heechul) | 1468 | VAROVÁNÍ: 15+ ||


Tiše se plížil tmou a snažil se počítat dveře, které minul. Nepotřeboval, aby o jeho malém nočním výletu kdokoli věděl. Ostatně... i on sám by o něm raději nevěděl, aby se nemusel užírat výčitky. Věděl, že to co se chystá udělat, není správné. Ale nemohl to neudělat. Byl až příliš sobecký na to, aby si toto dokázal odepřít.
Konečně se dopočítal pátých dveří napravo. Neotálel a několikrát na ně zlehka zaklepal a protáhl se dovnitř, aniž by čekal na vyzvání. Čekal, že druhý chlapec třeba spí. To, že se mýlil mu bylo jasné hned, jak se otočil do pokoje.
Drobné tělíčko se choulilo pod peřinou, koukaly z něj jenom dlouhé vlásky. Chlapec k němu ležel zády. Celý se třásl, Hangeng věděl, že se otřásá vzlyky. Slyšel je, zařezávaly se mu hluboko do srdce. Věděl, že to on je jejich původcem. Věděl, že to on je tím, kdo tu krásnou vílu trápí.
"Chulie..." vydechl. Byl si jistý, že Heechul o jeho přítomnosti ví. Přesto se neotočil. Vzlyky utichly, Hangeng věděl, že je tmavovlásek pouze dusí v sobě. Nikdy neukazoval slabost.
Tiše přešel místnost a klesl do postele vedle toho třesoucího se tvorečka, neptal se, jestli smí - vždycky směl. Byl si vědom toho, že Heechul by mu dovolil všechno na světě. Položil hlavu na sněhobílý polštář a přitáhl si druhého chlapce do náručí.
"Třeseš se," zašeptal mu do vlásků. Heechul neodpověděl. Nemluvil. Neměl co. Trestal ho tichem. Tichem, které bolelo víc, než tisíc slov. O to víc, když si oba byli vědomi toho, že to je pravděpodobně poslední možnost si něco říct. Hangeng nechtěl promeškat ani vteřinu času, který s tím malým ještě mohl strávit. Ale urážlivý zlomený Heechul byl jiného názoru. Nechával se objímat, ale nemluvil. A to bylo horší, než kdyby od Hangenga byl několik metrů daleko.
A minuty ubíhaly.
Hangeng nemluvil. Nechtěl narušovat ticho, když si to druhý nepřál. Pouze ho objímal a svými doteky ho přesvědčoval o tom, že bude líp. Oba věděli, že mu lže beze slov. Už jenom ta hořká atmosféra posledního setkání byla jasným důkazem, že jeden z nich je zrádce, který navždy odejde.
Měl dojem, že Heechul usnul, ale slova, která se rozezněla pokojem ho přesvědčila o opaku.
"Neobjímej mě, jako by ses loučil. Nestojím o to," promluvil. Hangeng jeho hlas nepoznával. Jak dlouho se tu Heechul trápil, když byl jeho hlas tak zhrublý bolestí?
"A o co stojíš?" zašeptal. Ani ho nenapadlo staršího pustit - jeho blízkost byla jako droga. A on věděl, že má poslední dávku. Objal chlapce ještě pevněji, doslova ho drtil ve svém objetí. Cítil jeho šampon. Heechul byl všude kolem něj a on věděl, že zítra touto dobou už nebude nikde.
"O tebe," vypadlo z Heechulových rtů. Mluvil, jakoby se bavil o počasí. A Hangeng si nedokázal představit, že by to myslel v jakémkoli jiném smyslu, než v tom, který se mu okamžitě vykreslil v mysli.
A Heechul v jeho náručí se přetočil, oči rudé od slz. Díval se Hangengovi do očí a ani na vteřinu nezaváhal. Jejich rty se spojily v polibku. Vášnivém, hladovém, hlubokém... jejich prvním. Oba to tak cítili, ačkoli se na stage líbali už tolikrát. Hangengovi ruce se rozběhly po tom drobném tělíčku v jeho náručí. Objevoval celé jeho tělo, zatímco se jednou rukou vplétal do těch dlouhých jemných vlásků ve snaze polibek ještě prohloubit.
Jeho prsty bloudily po tom sametovém těle, hladily bělostnou pokožku. Vklouzávaly pod triko a přejížděli po žebrech. Odhalovaly Heechula, mazaly poslední zbytky rozumného uvažování.
Ani nevěděl jak, ale Heechulovo oblečení brzy skončilo zapomenuté v koutě. Oba byli vzrušení a věděli, že už není cesta zpátky. A upřímně - i kdyby byla, nikdo by po ní nešel. Heechul se odhodlaně přetočil nad Hannieho. Jeho kalhoty na spaní následovaly Chulovo oblečení.
A tak před sebou byli tak, jak je Bůh stvořil. Vzájemně si po tělech přejížděli pohledy. Kochali se tělem toho druhého vědomi si toho, že to je pravděpodobně naposledy.
"Jsi tak nádherný..." vypadlo z Hangengových rtů.
A Heechul se cítil tak speciálně. Viděl v očích mladšího chlapce úžas, fascinaci jeho tělem. A nedokázal si připustit, že ho opustí. Už teď v sobě cítil tu prázdnotu, kterou po sobě určitě zanechá. A potřeboval ji zaplnit. A tak zašeptal ta slova, ačkoli si byl vědom toho, že ho to později bude sakra bolet.
"Vem si mě, Hannie," uniklo mu skrz rty, zatímco si mladšího přitáhl do hlubokého polibku.

Pokojem se nesly steny. Hangeng nevěděl, které jsou jeho a které Heechulovi. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Nezáleželo ani na tom, že by je někdo z kluků mohl slyšet. Záleželo jenom na nich.
Byli jako jeden. Hangeng netušil, kde končí on a kde začíná Heechul. Sténal, byl na vrcholu blaha. A přitom byl na svém dně, protože si uvědomoval, že ačkoli mu teď to drobné tělíčko sténá v náručí, tak je to naposledy. Jak pomíjivý to byl pocit. Pocit, že mu patří.
Nechtěl na to myslet, ne teď. A tak přidal. A oni splynuli ještě víc, než doposud. Snažil se do toho aktu dát všechno, co cítil a nikdy nevyslovil nahlas. A věděl, že Heechul slyší jeho nevyslovená slova. Věděl, že ho chápe.
Tomu, co prožívali se nedalo říkat sex. Bylo to milování, něžné, procítěné, první. Hořkosladké. Oba věděli, že je poslední.
Ale ani to jim nezabránilo v tom, aby došli až na vrchol, aby si vzali všechno, co mohli, co jim náleželo. Vypili svůj pohár slasti až do dna.

"Hannie?" zeptal se Heechul, tulíc se k oslovenému.
"Hn?" udělal pouze, prodírajíc se těmi dlouhými vlásky, zatímco Heechula neustále hladil po boku. Byl tak štíhlý, tak dokonalý.
"Udělals to protože jsi chtěl nebo protože ses loučil?" zeptal se na otázku, která ho v duchu trápila. Nestaral se o to, že to možná nebylo úplně taktní - on byl takový, co na srdci, to na jazyku.
Hannie se ani nemusel zamýšlet, aby znal odpověď.
"Chtěl jsem."
"A zítra odejdeš..." Heechul nechápal, proč jeho slova neznějí jako otázka, ale spíš jako rezignované konstatování skutečnosti. Nechápal, proč se v tom neustále rýpe, proč si prostě neužívá tu chvíli.
Hangeng na to nic neřekl. Věděl, že to Heechul ví. A nechtěl mu lhát. A tak neříkal nic.
Ještě několik dlouhých desítek minut ho k sobě tisknul a jemně ho hladil po bocích, žebrech, bříšku. Vtiskl mu několik jemných polibků do vlasů. Loučil se. Loučil se každým dotekem.
A Heechul usnul, ačkoli si říkal, že nesmí. Že nesmí, protože potom Hannie zmizí. Rozplyne se jako pára. A on zůstane sám. Kdyby tak tušil...

***

Probudilo ho slunce. Svítilo mu do očí, lechtalo ho ve tváři. A on pro jednou překonal obvyklé ranní mrzuté mručení při vzpomínkách na včerejší noc. Prsty zapátral po prostěradle, kde tušil svého milence. Studoval látku, natahoval se stále dál a dál... ale Hannie nikde. Znepokojeně otevřel oči a zjistil, že se dívá na svou ložnici. Tak děsivě prázdnou a všední, až měl pocit, že si to všechno vymyslel, že za ním žádný Hannie v noci nepřišel. Znovu přejel rukou po prostěradle, jako by tím snad mohl zařídit to, že se Hangeng objeví. Neobjevil. Prostěradlo už bylo dávno studené.
Vyhrabal se z postele. Jeho nahota ho přesvědčovala o tom, že včerejšek byl skutečný. Že není vyšinutý blázen. Našel své pyžamo a rychle ho na sebe natáhl. Z pokoje téměř vyběhl, hrdlo stažené. Krve by se v něm nedořezal. Všechno bylo tak podivně všední a přitom jiné... tak moc jiné. Botník v chodbě se mu vysmíval, bylo v něm tak prázdno... tak prázdno, jako když zmizí boty jednoho obyvatele. To samé se dalo říct o věšáku na kabáty. Pokračoval do kuchyně. Otevřel skříňku s nádobím... také byla prázdná. Prázdné místo po jeho hrníčku na kafe se mu zarylo do srdce. Vyběhl z kuchyně... potřeboval se přesvědčit... potřeboval se ujistit.
Ignoroval hlasy kluků z obývacího pokoje. Běžel dál. Až ke dveřím na konci chodby. Rozrazil je... a zůstal mezi nimi stát jako solný sloup. Skříně byli otevřené, fochy prázdné. Poličky postrádaly veškeré Hangengovy cetky, na které se stejně pouze prášilo. Postel byla zastlaná a tak podivně neosobní bez hromady prádla, které se tu vždy válelo.
A on se svezl k zemi. Protože Hannie byl opravdu pryč. Plakal, cítil slzy. Vzlyky otřásaly jeho tělem, ale on je nevnímal. Stále sledoval podivnou prázdnost a neútulnost pokoje před sebou. Děsil ho.
Jeho srdce krvácelo, nechtělo pochopit, že tu Hangeng není. Nechtělo se utišit. Heechul plakal, nedokázal se uklidnit. Ani nechtěl. Slyšel přidušený křik, až později si uvědomil, že to křičí on. Volal Hannieho. Volal ho k sobě. A věděl, že ho neslyší. Že nepřijde, že je daleko.
Cítil silné paže, které ho objaly, slyšel slova, která ho měla utěšit. Neutěšila, protože to nebyly ty správné paže, nebyl to ten správný hlas. A tak plakal. Plakal a odmítal si připustit, že včerejší noc byla opravdu poslední sbohem.
 


Anketa

Nejoblíbenější povídka?

Broken Butterfly
Between
Thanatos

Komentáře

1 dg-entertainment dg-entertainment | E-mail | Web | 11. listopadu 2013 v 16:19 | Reagovat

Neeeeee... *brečí jak želva* to je tak dojemný. .. *plazí se po stropě* HanChul :3 jsou tak sladcí ale tohle... :( strašně mě to rozesmutnilo

2 Hatachi Hatachi | 12. listopadu 2013 v 18:12 | Reagovat

To bylo (utírá si slzy,aby viděla na písmenka)...to bylo tak nádherný.
Sice tak smutný, ale naprosto dokonalý.
Mam Hanchul hodně moc ráda. Je to můj nejoblíbenější pár od Juniorů.
Více takových povídek, ale aspoň trochu veselejších...

3 Karin Karin | 31. března 2014 v 22:48 | Reagovat

To bylo tak smutné až mi vyhrkli slzy. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013