Between - 6. kapitola

7. prosince 2013 v 0:10 | Hotaru |  Between



"Rene, slyšíš? Minki, vstávej."

Ren se pouze zavrtěl, schovávajíc si obličej. Nechtěl vstávat, ne teď když se mu tak hezky leželo.

"Vstávej, Jonghyun nás zabije. Usnuli jsme... jsou dvě ráno," šeptal Aron a mírně mladšímu zatřásl drobným ramínkem. Ren se jen neochotně zavrtěl a rozlepil oči. Zjistil, že má hlavu u Arona v klíně a v klídku si chrupká natažený přes celou pohovku, zatímco Aron byl, chudák, skrčený na takovém malém kousíčku. Televize pořád hrála, ačkoli pořad, na který se koukali, dávno skončil.

"Pojď, jenom musíš přejít do postele," zamumlal Aron a šťouchnutím donutil blondýnka, aby se zvedl do sedu. Rychle se natáhl pro dálkové ovládaní a vypnul televizi. Potom stihl Rena zachytit akorát tak v čas, než se se zaskučením pokusil znovu uvelebit u něj v klíně.

Rychle se zvednul a vytáhnul nejmladšího na nohy. Chytil ho za nadloktí, aby ho přidržel, protože blonďáček rozhodně nevypadal, že by dokázal sám stát na nohou, jak na něj tak mžoural skrz přivřené oči. Rozhodl se, že by ho do pokoje měl raději doprovodit, aby se nestalo, že by jejich maknae uprostřed cesty shledal podlahu za docela pohodlné místo na spaní a prostě se tam neuložil ke spánku.

Ren se po cestě zmátořil dost na to, aby byl schopný se u pokoje vzpřímeně postavit. Věnoval Aronovi jeden ze svých dokonalých úsměvů a otevřel dveře s úmyslem vstoupit do pokoje.

"Počkej, Rene," zamumlal Aron předtím, než se mu mladší stačil ztratit ve dveřích, a chytil ho za předloktí, aby si ho přitáhl zpátky. Dřív, než se Ren nadál, tak mu Aron vtiskl letmý nevinný polibek na rty. Ty měkké polštářky se dotkly snad jen na dvě sekundy, ale i to Renovi stačilo na to, aby zrudnul až ke konečkům vlasů.

"Dobrou noc," usmál se na něj Aron, rozněžnělý nad jeho rozpaky.

"Dobrou noc..." popřál mu Ren a zmizel ve dveřích, aniž by se podíval Aronovi do očí. Rychle přešel do postele, přikrývajíc se až ke krku, v noci tu byla docela zima. Jediné, na co dokázal myslet bylo to, jestli se tohle počítalo, jako opravdový polibek. Bylo to tak krátké... ale... protože jestli to opravdový polibek byl...

Renovi se zatočila hlava při pomyšlení, že si Aron právě možná ukradl jeho první polibek. Ne... tohle se nepočítalo. Nemyslel to tak...

Blondýnek měl v hlavě pořádný guláš, nevěděl, co si má myslet. Veškerá únava jakoby z něj vyprchala. A tak jen ležel a koukal na strop. Nevěděl, jestli uběhlo pět minut nebo půl hodiny.

Ren sebou trhl, když ticho místnosti narušilo zavrzání postele, jak se Jonghyun na druhé straně místnosti náhle napřímil. Chvíli jenom seděl a mžoural po spoře osvětleném pokoji, než se otočil k budíku na svém nočním stolku. Potom se s káravým pohledem otočil směrem k Renově posteli.

"Je půl třetí," řekl, jakoby to snad bylo usvědčení z trestné činnosti.

"Hn," odsouhlasil mu to Ren, netušíc, co jiného by mu na to měl říct.

"A tys teprve před chvílí přišel do pokoje. Zítra musíme vstávat v šest. Máme zkoušku," nelíbilo se Jonghyunovi. Nechtěl, aby byl mladší ráno nevyspalý - to se potom totiž zkouška nedařila a oni si vyslechli všichni - a on jako leader nejvíc - přednášku od manažera a trenéra.

"Omlouvám se," zabručel Ren, nepříjemnější, než bylo třeba. Nelíbilo se mu, jak se k němu Jonghyun choval. Nebyl přece malé dítě.

"A vůbec... kde jsi byl?" zeptal se starší, jak se probíral. V hlavě se mu honila myšlenka na sázku a ty dvě nadržená hovada. Mohl být u kteréhokoli z těch dvou v pokoji. Respektive... u Arona byl ještě Minhyun, ale JR nepochyboval o tom, že by byl schopný taktně vyklidit pole.

Ren protočil oči. "Nejsi moje matka, JR."

Normálně by nebyl drzý, ale Jonghyun už ho vytáčel dlouho. Byl přeci jenom o trochu mladší než on. Uměl se o sebe dost dobře postarat sám, uznat, co je pro něj nejlepší. Co dávalo Jonghyunovi právo o nich všech rozhodovat? Post leadera? Ne, tak to přeci není.

"Tak se nechovej jako hloupé naivní děcko, které potřebuje ochraňovat, Minki," zavrčel na něj starší vyvedený z míry tím, jak na něj byl druhý nepříjemný.

Ren na něj chvíli zůstal zaraženě zírat. To bylo snad poprvé v životě, kdy se JR projevil jako člověk, který ho bezmezně neuctívá. Blondýnek předvedl ukázkové uražené odfrknutí, za které by se nemusela stydět kde jaká primadona.

"A vážně potřebuju ochranu nebo mě jenom ty potřebuješ chránit?" zeptal se Ren jedovatě a otočil se na patě, kráčejíc ke dveřím od pokoje.

"Kam jdeš?" zeptal se JR překvapený přehnanou reakcí toho malého.

"Nechovat se jako děcko někam jinam," odpověděl mu Ren a praštil za sebou dveřmi.

Teď, když stál na chodbě ve tmě a v zimě, tak se mu to nezdálo jako tak skvělý nápad, jako v momentě, kdy za sebou nechával Jonghyunův naštvaný výraz. Potlačil nutkání se otočit a jít zpátky do své postele. Místo toho se rozhodl, že si půjde lehnout do obývacího pokoje. Už tam přeci dnes jednou usnul, tak proč ne znova, že?

Jenže... předtím tam byl s Aronem. A teď by tam byl úplně sám. A ve tmě. Udělal několik váhavých kroků směrem k obývacímu pokoji, když se opět zastavil a zůstal nerozhodně stát.

Už začínal být zoufalý a vlastně docela ochotný spolknout svou hrdost, když si vzpomněl, že mají v dormu vlastně ještě dva pokoje. Jako první si vzpomněl na Baekhův pokoj, ale už jenom při představě, že by šel a zaklepal na jeho pokoj a zeptal se, jestli si může lehnout k němu do postele, se mu začala hrnout krev do tváří a v bříšku ho nepříjemně šimralo. Ne, tam raději nepůjde. A tak mu zůstala jediná možnost, pokud nechtěl nocovat na chodbě.

Tiše přecupital k Aronově pokoji a bez zaklepání začal tiše otvírat dveře. Přece jen tam s ním spal i Minhyun a toho on budit nechtěl. Věděl, jak umí být protivný, když ho někdo probudí.

Strčil do dveří hlavu a nakoukl do pokoje. Jeho pohled okamžitě zamířil k Aronově posteli. Jeho kolega ležel na bříšku a tiše oddechoval. Ren se chvíli usmíval jako by byl úplně hloupoučký, když se díval na jeho uvolněnou tvář. Musel uznat že takhle ve spánku je vážně roztomilý... potom si všiml jeho zad, která vykukovala zpod pokrývky. Byla nahá. Rýsovaly se na nich svaly a sporé osvětlení z ulice na nich dělalo stíny, které svalstvo jen zvýrazňovaly. Ren přistiženě odvrátil pohled a potom si připustil, že se chová jak pubertální, hormony poblázněná, nadržená puberťačka.

Místností se ozval zvuk. Ren sebou trhl, jak se lekl. Ten zvuk neuměl nikam zařadit, nechápal, co je jeho původcem. Pochopil v momentě, kdy se ozval šustivý zvuk, jak se peřina na druhém lůžku, než původně pozoroval, pohnula s tím, jak se její majitel otočil na druhý bok. Zpod peřiny vykoukla jeho tvář zmáčená od slz, z hrdla se linul jeden vzlyk za druhým. Chlapcovy oči se upřely na objekt Renova předešlého zájmu, zatímco blondýnek pozoroval, jak Minhyun zálibně pozoruje tu nevinnou klidnou tvář, prohlížejí si dokonalou linii zad a zadeček, který se rýsoval pod pokrývkou.

Když se Minhyunovi rty pohnuly a místností se ozval zvuk, který až nápadně moc připomínal slova "Nenávidím tě", Renovi svitlo a on si uvědomil, že by tady v tenhle moment vlastně neměl být a že tohle není určené pro jeho oči ani jeho uši. Vlastně pro ničí.

Rychle se vykradl ze dveří a co nejopatrněji a nejtišeji je zavřel, srdce až v kalhotách z obav, že by si ho snad Minhyun všiml.

Pohovka se mu náhle zdála jako docela pohodlné místo na spaní.

×××

Minhyunovi zazvonil budík. Vypnul ho a zvednul se. Jeho pohled, tak jako obvykle, zamířil k Aronově posteli a ta byla, tak jako obvykle, prázdná. Povzdechl si. Cítil jenom hořkost, nenávist. A stejně se jeho city nezměnily. A to ho naštvalo ještě víc. Proč prostě nedokázal říct sbohem?

Praštil sebou zpátky do peřin. Vážně uvažoval o tom, že by Jonghyunovi řekl, že mu je špatně a doufal, že by ho nechal doma. Dnes opravdu neměl náladu na to, se od šesti od rána mořit v tanečním studiu. Vlastně neměl náladu na nic. Nejraději by si zabalil kufr a vrátil se domů. Do domova s vůní růží, které jeho maminka tak milovala, se spoustou svíček a dobrého jídla. Do místa, které znamenalo bezpečí. Do místa bez budíků, bez tréninků, bez zkoušek... bez Arona.

Už vlastně několikrát uvažoval o tom, že by je zbaběle opustil nebo se o to alespoň pokusil, ale pokaždé si to rozmyslel. Přišel kvůli němu o svou hrdost... nepřijde kvůli němu přece ještě o práci, o svůj sen.

Zavřel oči a ještě odpočíval. V duchu počítal vteřiny do doby, kdy už se opravdu bude muset zvednout a jít, aby se stihl aspoň umýt a nasnídat. Líně uvažoval, jestli má dnes Ren den s dobrými nebo špatnými vlasy... protože to, že měl Ren den, kdy si prostě dokázal postavit hlavu, pokud ho nenechali si ráno umýt, vyfoukat a správně upravit vlasy, znamenalo jedině tak to, že všichni ostatní byli rádi, když se všichni najednou nacpali k umyvadlu a stihli si aspoň vyčistit zuby.

Dveře od pokoje vrzly.

"Už jdu JR, neboj, nepřijdu pozdě," začal automaticky, aniž by otevřel oči. Bylo mu jasné, že to je leader.

Dveře se zavřely a bylo ticho. Samozřejmě, JR se ujistil, jestli je vzhůru a když zjistil, že ano, tak už o něj ztratil zájem. Tak jako všichni. Aspoň předstíraný zájem nebo možná popřání dobrého rána by snad byla slušnost ne?

To, že v místnosti není sám se dozvěděl až v okamžiku, kdy se postel vedle něj zhoupla, jak tam dopadlo druhé tělo. Poděšeně otevřel oči.

"Nemusíš vstávat... volal manager. Studio je prý vytopené... nějaké prasklé trubky nebo co. Takže ještě klidně spinkej," zamumlal Aron s tak něžným úsměvem, který u něj Minhyun už dlouho neviděl. Cítil se... jako na začátku. Jako by byl zpátky ve světě, kdy mu Aron patřil. Jenže on věděl, že teď je to jenom na pár okamžiků a potom mu starší zase zmizí...

"Hn... to si nechám líbit," usmál se na něj a trochu se zavrtěl, jak hledal lepší polohu na spaní. Přetočil se na bok a stulil se do klubíčka, zívajíc u toho jako utahané kotě. Pravda, v noci toho moc nenaspal. Možná by mohl trochu zavřít oči a spát... jo, dobrý nápad.

Cítil dotek na čele. Oči neotevřel. Na to si příliš vážil tohohle doteku. Zdálo se, že Aronovy prsty, které mu něžně odhrnovaly vlásky z čela, ani nevnímá, ale přitom je vnímal celou bytostí. Nedokázal cítit nic jiného. Srdce mu splašeně tlouklo v hrudi. Jak je to dlouho, co se ho dotkl? Takhle dotkl? Něžně, snad pro pocit blízkosti?

"Minnie?"

"Hn."

"Miluješ mě?"

Ta otázka Minhyuna dokázala dokonale vytrhnout ze sladkého nevědomí, do kterého se pomalu ale jistě dostával. Okamžitě otevřel oči, aby se staršímu mohl podívat do tváře. Z jeho výrazu nevyčetl nic... prázdno.

"C-cože?" zeptal se, hlas o tón výš, než obvykle. Jak rád by řekl, že ne... tak rád. Ale nemohl. Nešlo to.

"Ren... říkal, že byl v noci v našem pokoji. Prý se pohádal s leaderem a neměl kde spát... on... říkal, že jsi plakal a jestli jsme se prý nepohádali. Vypadal vyděšeně. Prý jsi brečel vážně hodně..." vypadlo z Arona.

Minhyun měl chuť jít a praštit to malé blond škvrně, které se tu pořád promenádovalo v kraťáskách, na kterých kdyby chybělo deset centimetrů látky, byly by z toho tanga. Myslí si, že mu neustále může obracet život naruby? Něco mu říkalo, že Ren to pouze myslel dobře a chtěl mu pomoct, ale on se na něj prostě chtěl zlobit, tak se zlobil.

"To není Renova věc... a ani tvoje, Arone," zamumlal. Ale nedíval se přitom staršímu do očí. Najednou mu bylo nepříjemné sdílet se starším jednu postel. Ruka na jeho tváři mu byla odporná.

"Já... je to kvůli mně... tomu, že jsme spolu...?" zeptal se, ačkoli to znělo spíš jako konstatování faktu.

Minhyun opět chtěl říct, že tak to není. Že brečel kvůli tomu, že se mu stýskalo po rodině nebo kvůli obvyklému pracovnímu vytížení nebo snad kvůli tomu, že ho bolelo břicho... místo toho na něj zíral, v očích výčitka. Ticho bylo všeříkající.

Aron netušil, co by měl říct. Pocítil tak silnou sebe nenávist, jako snad ještě nikdy v životě. Nesnášel se, když se díval do těch velkých upřímných nevinných očí a věděl, že Minhyuna takhle zklamal. Že mu stále ubližoval. Znova a znova a ještě jednou... bylo mu ze sebe špatně.

"Omlouvám se..." zašeptal.

"Za co se omlouváš?" zeptal se Minhyun. O omluvy nestál, jeho duši to nijak nepomohlo.

"Já... už s tebou nebudu spát. Nezasloužíš si to. Ty na tohle nejsi... potřebuješ lásku. Zasloužíš si někoho, kdo by tě miloval, opravdově. A já se bojím, že to já možná nikdy nebudu. Omlouvám se," zopakoval svou omluvu.

Zvednul se, vtiskl ohromenému Minovi pusu na čelo a bez jediného ohlédnutí odešel. Ten jediný tichý vzlyk, který dolehl k jeho uším předtím, než za sebou stačil dveře, otřásl jeho vnitřním klidem natolik, že z jeho očí také přeteklo několik slz. Ale věděl, že udělal dobře. Nedokázal by se sebou žít, kdyby kvůli němu Minhyun ještě někdy plakal. Bude lepší, když na něj zapomene... a on? On to nějak přežije, Minhyun je tu přece nejdůležitější. A jeho malý Minnie má na víc... tak ho prostě musí nechat jít.

Osušil slzy a snažil se sám sebe přesvědčit, že to všechno právě nepodělal.
 


Komentáře

1 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 7. prosince 2013 v 15:43 | Reagovat

Q___Q
Minhyunie.. Q__Q co to?! Q__Q pusinko... Q__Q co jim to děláš? Q__Q
předpokládám, že to bude mít minimálně ještě deset kapitol.... no.. jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál..
ARONE!! udělal jsi špatně! >< hrozně! >< Minie... Q_Q chudinko... Q_Q
a cover je povedený! ^^

2 Y.T. (^▽^)ゞ゛ Y.T. (^▽^)ゞ゛ | E-mail | 7. prosince 2013 v 22:02 | Reagovat

Bože Arone, já tě pujdu zmlátit, že tě vlastní leader nepozná! Ty imbecile jeden! :-? Chudák Minhyun, mě je ho tak líto. A jestli se tohle nevyřeší a nedopadne to s nima dobře, tak si jdu hodit ukázkový volný pád z našeho mostu před nádražim! :-D
Ale super dílek. Jsem nadšená a tuhle povídku miluju čím dál tím víc! :-D Teším se na další pokračování a děkuju za tvojí práci! ;-)  :-D  :-D

3 Yuki Yuki | Web | 7. prosince 2013 v 23:17 | Reagovat

Miniie?! Chudák Minnie! Bože, mě je ho tak líto. Nejvíc ze všech! Aron to přece musel vědět, ale říct mu tohle?! To snad né! Aj se mi chtělo na konci brečet! Tohle se nědělá! Tak jako tohle chce další díl. Jsem ráda, že tu je tak brzy a asi na to zvyknu. Takže honem, ano? :D

4 Hatachi Hatachi | 8. prosince 2013 v 18:21 | Reagovat

Jejda...ten Aron je moula. Je mi Minnieho moc líto,to Aron moc nevychytal. Ale nač to všechno dělat jednoduše,když to jde lépe složitě...
Jsem zvědavá,jak to bude pokračovat dál.
Moc se těšim na další skvělý díl :-)

5 luczaida luczaida | E-mail | Web | 13. prosince 2013 v 14:23 | Reagovat

Zjistila jsem, že jsem mrcha a vlastně se mi docela líbí, když se dějou tyhle nehezký věci :D Možná je to proto, že se můžu pak těšit na ty lepší časy, který možná nastanou :)

6 Karin Karin | 4. května 2014 v 21:26 | Reagovat

Aron je ale hajzl aby neměl vyčitky kvůli Renovi tak Minie odkopne. :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013