Kostel || Siwon/Key

24. prosince 2013 v 14:00 | Hotaru |  Crossover oneshot
Tohle je historicky první Crossover na tomhle blogu, zajímavé že? Jak jsem vlastně došla k tomuhle páru? Někde jsem tuším viděla/četla, že Key a Siwon spolu občas zajdou do kostela... a nějak to pošimralo mojí fantazii (a prostě si přiznejme, že diva potřebuje gentlemana) a vylezlo z toho tohle cosi. Nejsem s tím úplně spokojená, ale ani nespokojená. To víte, nemám ráda takové ty vánoční kýče a nekýčovitou povídku nejsem schopná napsat... tak snad se bude líbit :)


|| Kostel | Crossover (Super Junior/SHINee) | Siwon/Key | 3876 ||



Vánoce v SM jsou vlastně krásné... pokud je nerežíruje Chul. Potom se z toho stává... raději nic. Takže tu vlastně za dobu, co ke společnosti patřím, byl klid jenom dva roky, kdy si původce toho všeho plnil povinnou vojenskou službu.

A o to horší to teď bylo - Heechul měl očividně nutkání si ty dva roky kompenzovat tím, že bude běhat za všemi mladšími nezkaženými kolegy a snažit se je ožrat na šrot, což se mu minimálně u Taemina a Jonghyuna povedlo. Nikdy bych do nich neřekl, že budou tančit na vánoční koledy a vypadat u toho, jakože ze sebe každých pět sekund navzájem strhají oblečení. Jo, to se stane, když zapomenete na nepsaná pravidla: 1. Nikdy si neberte od Kima Heechula drink, když vám ho sám přinese až pod nos. Heechul se nikdy nesnaží být milý nebo vlezlý, pravděpodobně má s vámi ještě plány. 2. Nikdy si neberte od Kima Heechula drink. Ani když ho sám pije a zdá se v pořádku - jeho žaludek už je za ty roky odolný skoro vůči všemu.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Zdálo se, že skoro všichni nevědí o světě. Pár jedinců bylo jakžtakž v pořádku - třeba Kris, který si své svěřence hlídal víc než dobře. Ani se mu nedivím potom, co Heechul tak okatě flirtoval s víc než jenom opilým Xiuminem, který by byl ve svém stavu svolný úplně ke všemu.

Ostražitě jsem znova přejel očima po místnosti a hledal toho, který za všechen tenhle zmatek mohl. Přeci jen - chtěl jsem se mu raději vyhnout. Heechul se však zdál moc zaneprázdněný zpíváním přisprostlých verzí koled se Sulli a Minhem.

Můj pohled se stočil na hodinky. Bylo půl jedenácté. Vnitřnosti se mi sevřeli očekáváním. Očekáváním, kdy přijde on, tak jako každý rok. Každé Vánoce. Věděl jsem, že přijde. Zatím nevynechal ani jediné Vánoce od doby, kdy jsem se přidal ke společnosti. Stalo se to skoro tradicí.

Poprvé za mnou přišel, když viděl, že jsem večírkem stejně znuděný jako on. Se vší tou svou gentlemanskostí mě úplně odzbrojil. Choval se ke mně jako k dívce... což mi mimochodem normálně vadilo, ale u něj jsem udělal výjimku. Šli jsme nočním Soulem, na který se snášel bílý poprašek a mně bylo prostě skvěle... pořád se na mě tak usmíval a zajímal se, jestli mi není zima nebo mi něco nechybí. Jakoby to snad v jeho přítomnosti bylo možné, že?

Nedokázal jsem potlačit pohrdlivé odfrknutí, musel jsem se smát vlastním myšlenkám. Jak moc mi ten muž zamotal hlavu? Raději jsem popadl skleničku, kterou mi tu Heechul asi před hodinou postavil a pět minut se ujišťoval, že ji opravdu vypiju... aspoň někdo bude mít radost. Její obsah jsem vypil na ex, ačkoli mě to pálilo. Zakuckal jsem se, do očí mi hrkly slzy, ale nenechal jsem je přetéct.

"Ale no tak, pomalu, Kibume," ozval se mi za zády pobavený hlas. Hlas, ke kterému jsem se celý večer tak upínal. Jeho hlas. Okamžitě jsem odložil skleničku a přistiženě se na něj otočil. Kdoví proč jsem nechtěl, aby si o mně myslel, že jsem stejný jako ostatní... byl to můj první dnešní alkohol.

Otevřel jsem pusu, abych pozdravil nebo se nějak ospravedlnil, ale jediné, co ze mě vylezlo, bylo mírně vyčítavé: "Už jsem myslel, že nepřijdeš."

"Omlouvám se. Musel jsem pomoct Haemu a Hyukovi domů... to víš, zase to trošku přepískli," usmál se na mě. A já mu úsměv oplatil.

"Půjdeme se projít?" zeptal se mě tak, jak to dělával pokaždé. A já opět jenom stydlivě přikývl, stydíc se za to, že projevuji touhu trávit s ním čas. S milým úsměvem mi podal ruku, aby mi pomohl se vymotat z pohovky. Já jí přijal a musel jsem u toho stydlivě klopit pohled. V duchu jsem si za svou stydlivost nadával. Ani jsem se nepoznával... on se mnou holt dělá divy.

Prvních několik chvil bylo zase trapné ticho. Vždycky mi trvalo, než jsem se před ním rozmluvil. Tak jsem stihl prohodit jenom několik slov a to ta, že si potřebuji dojít pro bundu a jestli to nevadí. Samozřejmě, že se na mě sladce usmál a řekl, že samozřejmě, že to nevadí. Že mu přeci nezmrznu. Řeknu vám, že jeho starost jestli mu náhodou nezmrznu, mě podivně zahřála na hrudi.

A dřív, než jsem se nadál, jsme se opět ocitli v ulicích Soulu. Dnes chumelilo opravdu hodně, bylo to hezké - už dlouho jsem nezažil na Vánoce pořádný sníh. Siwon se na mě opět usmál, až se mu na tváři objevily ty rozkošné dolíčky, a přitáhl si límec kabátu blíž ke krku.

"Není ti zima? Dneska je víc zima, než obvykle," strachoval se o mě. Usmál jsem se na něj. Foukalo mi za krk, prsty na nohou i rukou mi málem upadaly, jaká mi byla zima. Byl jsem si skoro jistý, že mám zimou fialové rty.

"Je mi skvěle," odpověděl jsem. Ještě by se rozhodl vrátit se zpátky do budovy, kdyby věděl, jak moc ve skutečnosti mrznu. A to nemůžu za žádnou cenu připustit.

Siwon o mých slovech očividně pochyboval, soudě podle zkoumavých pohledů, které po mně neustále házel. Kdyby mě takhle pozorovali jiní lidé, tak by to ve mně určitě vyvolalo vztek... takhle jsem ale cítil jenom podivné mravenčení. Tváře mi i přes zimu hořely, musel jsem být rudý jako zralé rajče.

Zajímalo by mě, jestli Siwon ví, co se mnou každý jeho dotek, pohled nebo úsměv dělá. Jestli tuší, jak dlouho jsem se na tuhle naší malou výpravu těšil, jak dlouho jsem přežíval pracovní vytížení jenom myšlenkou na tuhle chvíli. Něco ve mně křičelo, že starší si to moc dobře uvědomuje. Možná jsem domýšlivý, ale řekl bych, že celou cestu se mnou flirtoval a jeho pohledy byly přímo koketní. Ne že bych si stěžoval, že na mě něco zkouší nejkrásnější muž Koreje, že?

Zrovna když už se zima začala zdát neúnosná a moje prsty nadobro ztracené, tak se před námi konečně rozprostřela ta budova. A já se kvůli ní zase začal cítit špatně, tak jako každý rok. Protože... co když se mnou Siwon nechodil kvůli mně, ale kvůli tomu, že jsem byl jediný ochotný jít? Co když mu vůbec nešlo o to, být tam se mnou, ale o to, aby to viděl? Pochybnosti začaly nahlodávat můj dobrý pocit z dnešního večera.

Kostel, tak krásný ve svém sněhovém plášti... a vyvolával tolik pochybností a zlých myšlenek. Nechápal jsem, co mi zase vadí. Já přece taky se Siwonem jdu jenom proto, že nemám rád, když jsou ostatní zpráskaní jako psi. Jo, hlavně si namluvit správné věci, Kibume. To ti vždycky šlo na jedničku, možná i s hvězdičkou.

Siwon se na mě usmál a chytil mě za ruku, aby mi pomohl do kostela po kluzkých schodech. Ani jsem se nestihl rozplývat nad tím, jak je galantní a obětavý, protože veškeré moje soustředění padlo na to, abych se nezřítil a nestáhl toho chudáka s sebou. Což se už několikrát málem stalo, kdyby Siwon neměl takovou sílu a rovnováhu. Jo, mělo ti dojít, že to bude špatné, když ses s Kimem Kibumem, největším nemehlem v okolí, pokoušel vylést v zimě a ještě ke všemu v noci a po tmě po nějakých namrzlých schodech.

Na špatné cestovní podmínky jsem okamžitě zapomněl. Kostel na měl při půlnoční mši tajemnou atmosféru, cítil jsem se jako v jiné říši. Vše tu bylo tak jiné, lepší, než při té normální. A já opět zapomněl na všechny mé starosti a věnoval Siwonovi široký úsměv a poděkování, že sem se mnou šel. On mě pouze chytil za ruku a vedl si sednout. Přišlo mi nemístné, že se mé srdce rozbušilo jako o život... přeci jen... není moc dobré v kostele myslet na to, jaký způsob strhání ze Siwona veškeré oblečení, je ten nejvhodnější a jaký ten nejrychlejší. Přistiženě jsem se podíval směrem sochy ukřižovaného Ježíše. Promiň, ale on je tak sexy... a já ho vídám každý den a nikdy se ho nesmím dotknout...

Proč tady mluvím se sochou? Pomátl jsem se? Nejspíš ano. A může za to to sluníčko, které vedle mě sedí a rozdává úsměvy všem v místnosti. Dokonce je ochotný zamávat několika lidem, kteří ho poznali. No super... očekávám články o tom, jak jsme si vyrazili do kostela. A já myslel, že zlo na svatou půdu vstoupit nesmí. Vsadím se, že tady bude minimálně jeden ďábel v podobě fotografa nebo novináře.

"Copak?" zeptal se náhle Siwon. Pravděpodobně si všiml mého nasupeného pohledu. No jo, měl bych se naučit používat poker face, nikdy mi to moc nešlo.

"Jenom přemýšlím, proč nám nemůžou dát pokoj aspoň v kostele..." zamumlal jsem a pohodil hlavou směrem k fanouškům, kteří už se věnovali výhradně jenom nám. Siwon mou poznámku přešel a já se k tomu už také nevracel.

Můj dech se zatajil a já opět upřel vyčítavý pohled na ukřižovaného, když Siwonova ruka přistála na mém stehně a mírně ho stiskla. Ten pohyb jsem shledal za velice rajcovní a modlil se ke všem Svatým za to, abych odolal pokušení se na všechno vykašlat a hned teď tu znesvětit kostel.

Siwon zašeptal několik povzbudivých slov, který jsem nevnímal přes jeho prsty neustále hladící vnitřní stranu mého stehna. Musím vám říct, že tohle bych do něj neřekl. Tváří se jako andílek a gentleman, ale tohle od něj vůbec nebylo hezké... nebo naopak bylo, ale na nesprávném místě a v nesprávnou dobu.

Nakonec jsem z celé té věci vůbec nic neměl. Bylo to pro mě utrpení. Prsty, které nevzrušovaly, ale podporovaly elektrické jiskření, napínaly mě v očekávání, ačkoli jsem věděl, že intimnější dotek nepřijde. Neustále jsem se musel otáčet po nejbližších lidech, abych se ujistil, že nás nevidí a když už nás náhodou vidí, nemyslí si, že děláme něco nepřístojného. Několikrát jsem k Siwonovi vystřelil pátravý pohled. Je možné, že ho Heechul opil?

Nakonec jsem se zase vrátil k modlení se, abych tenhle večer přežil ve zdraví. Přeci jen... Siwon je kus. Ne že ne.

Nakonec jsem celou mši vydržel. Zajímalo by mě, jestli mě Siwon dráždil schválně nebo si vlastně ani neuvědomoval, co se mnou dělá. Já osobně si myslím, že to všechno bylo cílené mučení... protože moje reakce rozhodně nemohl přehlédnout. Měl jsem chuť se praštit poté, co jsem po něm už snad po milionté střelil nervózním pohledem. On se pořád tak spokojeně usmíval... což způsobilo to, že když jsme se konečně sebrali a odcházeli z kostela, tak jsem byl přesvědčený, že to všechno dělal naprosto záměrně.

Byl jsem odhodlaný s ním nepromluvit, ale bylo mi jasné, že mi to moc dlouho nevydrží. Kdo by se na něj taky dokázal zlobit, když neustále vysílal ty své omluvné štěněčí pohledy. Takže moc dobře věděl, že něco provedl! Normálně si se mnou hrál! Nejspíš mu nesvědčí ta neustálá Heechulova přítomnost... má na něj moc velký vliv.

Všiml jsem si, že jdeme zpátky jinou cestou, než tou, kterou jsme přišli - šli jsme tou delší. Zdálo se, že nejsem jediný, kdo se nechce vrátit do dormu a rozloučit se s tím, že musíme sbírat své opilé kolegy. Upřímně jsem nechápal, proč je baví trávit Vánoce takhle. Myslím, že my se Siwonem jsme, na rozdíl od nich, měli hezký zvyk.

"Není ti zima? Třeseš se," zeptal se mě znenadání Siwon. Samozřejmě, že mi je zima. Opět jsem dal přednost kráse před praktičností... hezké věci prostě nezahřejí. Nikdy bych to ovšem nepřiznal nahlas. Nechci spěchat, chci si tuhle chvíli vychutnat. Natahovat ji do nekonečna. Přeci jen... Siwon je pracovně velmi vytížený v normálně si ve svém nabitém rozvrhu na mě hledá čas jen těžko, ačkoli třeba chce. Většinou se nám stává, že nemáme volno současně i měsíc, dva. To se potom potkáváme jenom na chodbách nebo při nějakém natáčení... a to není čas na nic jiného, než se pozdravit, usmát se na sebe a zase si jít rychle po svém.

"Není mi zima..." odpovím. Možná trochu opožděně... ale tak co, v myšlenkách se ztrácím v jednom kuse a nikdy si nikdo nestěžuje. Cítím na sobě Siwonův pohled, ale nedívám se na něj. Nějak nemůžu při myšlence na to, že ho zase takovou dobu neuvidím... a nemůžu si stěžovat, protože nejsem jeho přítel, nejsem ani jeho blízký kamarád. Jsem jenom jeho známý. Ten malý ztřeštěný od SHINee, se kterým chodí do kostela.

Raději se rozhlížím po místě, kam jsme to došli. Zdá se, že jsme někde uprostřed parku. Je tu docela tma a kdybych tu šel sám, tak by mi to ticho a klid nejspíš bylo i nepříjemné. Co si budeme povídat, v Soulu je spousta ztracených existencí. Ale jsem tu se Siwonem a mám pocit, že s ním jsem v bezpečí, a tak se můžu rozhlížet po okolí. Stromy jsou zasněžené, jejich spící větvičky jsou obalené vrstvou sněhu. Vypadají tak kouzelně...

Siwon se náhle zastaví. Já ještě chvíli pokračuji v cestě, než mi dojde, že mi něco chybí. Otočím se se záměrem na něj zavolat, zjistit, kam zmizel, ale nestihnu to, protože se brzy zjeví kousek přede mnou. Málem jsem vykřiknul, strašně jsem se leknul. Cítím, jak mé srdce šokem přestalo být a pak zařadilo dvojnásobnou rychlost.

"Co?" zeptám se, když si všimnu toho divného pohledu, který na mě upírá. Dál mi mlčky kouká do tváře. A mě napadne, jak je nádherný. Vznešený, charismatický, dokonalý.

"Je ti zima," pronese a v očích se mu zaleskne. Dřív, než si uvědomím, co se děje, tiskne obě mé dlaně ve svých. Zahřívá je, mazlí se s nimi. Několikrát je něžně políbí na hřbet a poté na ně dýchá horký dech. Je mi tak skvěle...

"Máš tak malinké ruce," pronese a přiloží svou dlaň k té mé. Fascinovaně hledí na naše ruce, moje dlaň je opravdu značně menší.

"No... já vím. To je dobře nebo špatně?" pronesu, naprosto nejistý, co tím chtěl říct. Zvedne svůj pohled od našich rukou a podívá se mi do očí.

"Dobře, myslím. Je to roztomilé," uculí se na mě a místo toho, aby mou ruku pustil, tak si s ní proplete prsty.

Přeměřuje si mě pohledem a já mu ho oplácím. Cítím jeho palec, jak mi něžně hladí kloub na ukazováčku. Vlastně nezvládám vnímat nic jiného. Celým svým tělem se dokážu soustředit jenom na jeho kůži a oči, které mě tak hypnotizují. Kouká se na mě se šibalskými plamínky, které v jeho očích vídám tak často. Má je tam prakticky nepřetržitě... ale cítím, že teď je to jiné. Jiné, lepší.

Udělá nejistý krok blíž ke mně a mně kdoví proč sjede pohled z jeho očí k jeho rtům, nyní stočených do milého úsměvu. Nemůžu se na ty dva plné polštářky vynadívat. Do mysli se mi opět vkrade myšlenka, jaké by to bylo, kdybych je políbil. Byl by polibek stejně něžný a milý jako Siwon sám? Líbal by mě vášnivě nebo by se držel spíš zpátky?

To vše se mi honí v hlavě a tuším, že se mi to musí odrážet ve výrazu tváře. Vím, že Siwon musí vědět, jak o něm přemýšlím, ale nevadí mi to. Momentálně teď je mi to úplně ukradené.

Znovu se nepatrně přisune. Už je tak blízko... prakticky se dotýkáme těly. A já vím, že už to nevydržím. Po tolika letech, kdy jsem v této situaci pokaždé utekl... nemůžu, už nemůžu dál. A tak jsem to já, kdo překoná poslední centimetry a natiskne se na tělo toho druhého. To já obmotám paže kolem Siwonova těla. Cítím každičký jeho sval a najednou se vedle něho cítím tak maličký.

Vzhlédnu, musím trochu přivřít oči, protože mi do nich padají ty protivné vločky. Siwon se na mě usmívá a já cítím, jak mi pokládá dlaně na boky. Tuším, co přijde. Každá moje buňka se třese očekáváním. Už nemůžu dál. Mám dojem, že se prostě rozpadnu, pokud to neudělá. Že se prostě rozpadnu na prach a zmizím.

Ale on mě zmizet nenechá.

Jeho rty se přitisknou na ty mé. Něžně, plaše, jakoby se bál, že mě každičká maličkost vyděsí a já uteču. Nehodlám utíkat. Siwonovy rty jsou tak dokonalé, tak skvěle líbá. Neodolám a moje ruce si najdou cestu na jeho krk. Proplouvají vlasy a já si ho stahuji do hlubšího polibku. Tolik jsem to potřeboval, tak dlouho jsem tyhle rty toužil ochutnat. A teď ochutnávám, jsou moje. Je moje úplně všechno.

Nezabráním trapnému zapředení, když můj ret jemně stiskne mezi zuby. Mám dojem, že kdyby mě jeho paže nedržely tak pevně, tak už jsem se dávno sesunul k zemi jako domeček z karet. Cítím jeho jazýček, jak se probíjí do mých úst, jen jemně na ně tlačí. Já mu víc než jenom ochotně umožním vstup dovnitř. Zaskučení, které zanikne v jeho rtech už si ani neuvědomuji.

Mám dojem, že se líbáme nekonečně dlouho, ačkoli vím, že to nemůže být déle, jak pár minut. Byl bych nejraději, kdybychom tu takhle spolu mohli být napořád. Ale my jsme bohužel jenom lidé, takže musíme vykonávat takové ty otravné lidské věci - třeba dýchat. Siwon se odtáhne, abychom popadli dech, ale čelem se opře o to mé. Chvíli tak setrvá, ale poté si ukradne ještě několik nevinných cudných polibků.

Jednou rukou mě pohladí po tváři a já se musím podivit, jak je obrovská. Palcem mě hladí po tváři a já musím přivřít oči, jak je mi to příjemné. Teď jakoby neexistovalo nic, kromě nás dvou.

Cítím další motýlí polibek. "Šťastné Vánoce, Kibummie..."

"Teď už jsou," zamumlám omámeně a nechám se vtáhnout do dalšího polibku. Jo, teď už mi rozhodně není zima.
 


Komentáře

1 Nikla Nikla | E-mail | 24. prosince 2013 v 16:27 | Reagovat

aksbhsjk To bylo tak... rozkošné ^^ Siwon s Kibumem (teď nemyslím Kibuma ze SuJu, hah) se mi zdají jako dobrý pár :3

2 luczaida luczaida | E-mail | Web | 24. prosince 2013 v 17:14 | Reagovat

Zajímavej crossover, nikdy by mě nenapadl. A myslím, že zas takovej kýč to není, mně se to líbilo :)

http://nd06.jxs.cz/306/613/402fce80e2_96358382_o2.gif
a něco takovýho by tvou fantazii taky pošimralo? :D

3 Hatachi Hatachi | 25. prosince 2013 v 1:05 | Reagovat

To bylo naprosto skvělý.
A vůbec...tohle byl hodně zajímavý pár :-)

4 Hotaru Hotaru | Web | 25. prosince 2013 v 10:21 | Reagovat

[2]: Tohle už jí pošimralo :D

5 Karin Karin | 31. března 2014 v 23:22 | Reagovat

Paráda hlavně myšlenky Key nemaj chybu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013