Thanatos - 6. kapitola

13. prosince 2013 v 23:12 | Hotaru |  Thanatos
Zase mi to tu zamrzá, to je hrůza. Ale já za to nemůžu - všichni učitelé se rozhodli, že já nemám na práci nic jiného, než se učit a dělat referáty, projekty, učit se nenaučitelný dlouhatánský básničky, které stejně zapomenu pět senukd potom, co je odříkám u tabule... Hrůza toto. A do toho ty věci kolem Vánoc. A pak že jsou to svátky klidu a pohody, to tak. A navíc... připravuji novou povídku, respektive staronovou, protože už jsem to jednou kdysi psala, provedení bylo hrozné, ale nápad myslím celkem ucházející... informace k tomu se tu objeví, až se mi podaří si předepsat dostatečně dopředu.
A k tomuhle... je to náhoda, že se mi ve všech cyklech zrovna objevily takové... zvláštní kapitoly, ve všech už to příště přejde. A konkrétně k této... na svou obhajobu říkám, že mám prostě ve zvyku ze svých milovaných postav dělat hajzlíky... nemůžu za to. V příští kapitole vám to vynahradím... třeba sladkým EunHae?



"Nemáš hlad?" zeptal se Siwon.

"Ne, děkuju."

Další odpoledne, kdy poklidně sledovali televizi. Siwonova sbírka filmů se znepokojivě zmenšovala. Hrozilo, že za chvíli už se jenom tak na film, který ještě neviděli, nepodívají. Heechul měl dojem, že za svůj život neproseděl tolik hodin na pohovce, jako za dobu svého únosu.

Heechul se podvědomě schoulí do sebe, když se domem ozve studený, do kostí se zařezávající zvuk zvonku. Oba muži v místnosti na okamžik ztuhnou, pohledy vzájemně upřené do očí.

Siwon se vzpamatuje jako první. Čapne Heechula za nadloktí a táhne ho do ložnice, po cestě něco loví v kapce.

"Co se děje?" ptá se Heechul hystericky. Neustále tu jedinou větu opakuje, ale Siwon se nezdá, že by se měl k odpovědi. Něco v jeho výrazu ovšem Heechula děsí k smrti.

A vyděsí se ještě víc, když ho Thanatos jemně posadí k topení a kolem jeho zápěstí se sevře studený kovový kroužek.

"Co se děje? Proč mě poutáš?" začíná panikařit Heechul. Siwon se k němu nakloní, jemně ho hladíc po vlasech.

"Pšt, neboj se. Jde jen o to... že to, kde se nacházíme, ví jenom oni, ti co chtěli, abych tě unesl. Jim by se nemuselo líbit, kdyby ses tu producíroval volně. Neboj se a buď v klidu. Odejdou..." zašeptal. Jeho oči říkaly, že si tím není zas až tak plně jistý.

Trhalo mu to srdce, když stál ve dveřích a naposledy se otočil na Heechula, sedícího na zemi, zápěstí připoutaná k topení, velká štěněčí očka vyděšeně vykulená. Tohle byl pravý Kim Heechul - byl jenom malé dítě. A tak Siwon zašeptal ta slova, která vůbec nebyla na místě.

"Neboj se... bude to v pořádku, ochráním tě..." špitl, už na odchodu. Návštěvník stihl netrpělivě znovu zazvonit.

Siwon nechápal, proč se mu tak potí dlaně, když jemu vlastně o nic nejde. Jeho srdce ovšem v hrudi tlouklo, jakoby chtělo vyskočit a způsobovalo tak, že se mu začínalo dělat špatně.

Před těžkými kovovými dveřmi se na okamžik zastavil a vydýchal se. Potom z háčku na zdi vzal svou kápi a přetáhl si kapuci přes hlavu, přece jenom nepotřeboval, aby znali jeho tvář. Než se stihl uklidnit natolik, aby byl schopný otevřít, tak osoba za dveřmi už zvonila prakticky nepřetržitě.

Otevřel.

Překvapilo ho, když zjistil, že za dveřmi jsou lidé celkem tři. O to víc ho šokovalo, že jednoho z nich poznával - vysoký rusovlásek se pamatoval celkem dobře. Zhoumi.

"Dobrý den," pronesl odměřeně. Veškeré své úsilí dával do toho, aby se jeho hlas netřásl.

"Co tady děláte?" opravdu nebyl v náladě, kdy by si bral nějaké servítky.

"Dobrý den. Jdeme si... promluvit s Heechulem," odpověděl černovlásek po Zhoumiho pravém boku. Siwon si ho pozorně prohlédl. V jeho očích byl chlad.

"Můžeme dovnitř?" zeptal se Zhoumi. Něco v jeho hlase napovídalo, že by šli dál, i kdyby Thanatos odpověděl negativně.

Siwon neodpověděl - pouze odstoupil stranou, aby muži mohli projít. První dovnitř proklouzl černovlásek, který se zvědavě rozhlížel kolem. Potom vznešeně vkráčel Zhoumi. Maličký zrzeček, který byl Zhoumim doslova vtažen za nadloktí, spíš klopýtal, než že by šel a bylo viděl, jak mu v tváři každých pár sekund bolestivě škublo, když ho Zhoumi držel moc pevně.

Siwon se rozhodl raději nic nenamítat - přece jen to nebyla jeho věc.

"Doveďte mě za ním. Kyu, Henry, vy počkejte tady," prohlásil Zhoumi hlasem, který nepřipouštěl námitky. Siwon tolik arogance pohromadě jak tě živ neviděl.



Heechul se načapal, že ani nedýchá. Slyšel hlasy, přibližovaly se. Dřív než se nadál, se za dveřmi objevil stín. Cítil, jak jeho srdce divoce buší, zvonilo mu v uších. Horko se střídalo se zimou. Potily se mu dlaně.

Dveře se otevřely.

Heechul potlačil nutkání vykřiknout. Muže, který v nich stál okamžitě poznal a věděl, že je zle. Ty rudé vlasy se nedaly zaměnit. Sám Zhoumi. Teď zemře, určitě tady zemře. Chtěl se vzpouzet, chtěl utéct. Ale nezmohl se na nic. Zůstal konsternovaně hledět do Zhoumiho tváře, ochromený strachem moc na to, aby zvládl cokoli udělat.

Na zrzkově tváři se objevil škleb.

"Můžete jít," přetnul napjaté ticho povýšený hlas.

Heechulovi oči se upřely na Siwona stojícího ve dveřích těsně za Zhoumim. Doufal, že by tu mohl být s ním, že mu mohl být aspoň malým spojencem. Říkal přece, že ho ochrání...

Kápě se na Siwonově hlavě sesunula dozadu, a tak byl Heechul schopný vidět výraz jeho obličeje. Byl to smutek. Lítost nad Heechulem a tím, že mu nedokáže pomoc. Zhoumi za sebou začal zavírat dveře.

Jediné, co Heechul viděl, byla Siwonova tvář a pohnutí rtů, které vyslovilo to neslyšené slovo. Promiň.



Siwon se otočil a odešel zpátky do obývacího pokoje. Šel jako robot. Snažil se si namluvit, že právě nedělá něco, co je proti všem jeho přesvědčením. V duchu stále viděl ty vyděšené oči... oči, o kterých věděl, že je má pod kůží víc, než by se slušelo. Nyní to věděl.

V obýváku ho zaplavila vlna vzteku, když viděl, jak se tmavovlasý muž rozvaluje přes polovinu jeho pohovky. Zrzeček, který působil dojmem, že mu není víc, než sedmnáct, stál ve dveřích na chodbu a očividně nevěděl, jestli smí dál. Siwon mu pokynutím ruky naznačil, že si má také sednout.

"Tak ty jsi ten slavný Thanatos?" pronesl náhle tmavovlasý.

"Ano," vypálil Siwon hrubě. Rozhodně teď neměl náladu na nějaké způsoby.

"Čekal jsem tě... velkolepějšího, myslím."

"Kyuhyune!" napomenul ho tiše zrzek, čímž si zasloužil několik nelichotivých slov na svou adresu. Siwon by se ho byl zastal, kdyby z ložnice neslyšel jiný hlas. Hlas tak zoufalý, prosící, doslova žadonící o konec násilí, které na jeho majiteli bylo určitě vykonáváno.

V Siwonovi to hrklo, když mezi Heechulovými prosbami protkanými vzlyky, zaslechl svoje jméno. Jeho prosby patřily jemu. Ne jeho bratrovi, ne jeho kamarádům, ale jemu. Doufal, že ho Siwon zachrání.

Ale Siwon věděl, že mu nepomůže. Věděl to už když mu sliboval, že ho ochrání. Proč ho tolik bolela bolest v hlase jeho oběti? Proč to teď bylo jiné, než když zabíjel ty před ním holýma rukama, když to ani nebyl on, kdo ubližoval? Měl dojem, že se v něm snad probouzí soucit, který vždycky postrádal.

Když se ozval jeden obzvlášť srdceryvný výkřik, tak už to nevydržel. Měl dojem, že se zblázní. Cítil nutkavou potřebu vběhnout do ložnice a zabránit jakémukoli týrání, ať psychickému nebo fyzickému, toho malého křehkého tvorečka. Jak někdo mohl ublížit někomu takovému, jako byl Heechul?

Místo toho, aby šel do ložnice tak, jak chtěl, se postavil a otočil se směrem k těm dvěma vetřelcům. Zdálo se, že zrzek je z toho všeho stejně vykolejený jako on sám. Sledoval jeho výraz, všímal si otisků zubů na jeho krku, o kterých si zřejmě myslel, že pod límečkem košile nejsou vidět... že by měl v očích bolest proto, protože ho Zhoumi taky nutil tak křičet? Netušil... bylo mu to jedno. Bylo mu jedno všechno, kromě zvuků, které se mu nesmazatelnou stopou zabodávaly do lebky. Drásaly ho zevnitř.

"Dáte si čaj?" zeptal se, jak nejklidněji dokázal. Musel nějak zaměstnat ruce, jinak by se zbláznil. Vysloužil si nepatrné nesmělé přikývnutí od zrzečka, který mu byl okamžitě sympatický. Tmavovlasý po něm pouze hodil podezřívavý pohled.

Siwon se vytratil do kuchyně. Dělal všechno proto, aby se soustředil na činnost rukou a ne na hlasy, které se nesly celým bytem.

"Řekni mi to!"

"Netuším, co chcete vědět... prosím, prosím... já - já opravdu nevím... prosím."

Čaj udělal na jeho vkus moc brzy a musel se vracet zpět do obývacího pokoje. Ze slušnosti udělal tmavovláskovi také čaj, ačkoli si chvíli pohrával s myšlenkou, přimíchat mu k tomu něco dobrého, chemického.

To nutkání se v něm pouze posílilo, když mu černovlasý pošeptal ta slova, zatímco si od něj bral šálek s kouřícím nápojem.

"Nezapomeň... našel jsem tě jednou, najdu tě zase. Vyber si, jsi s námi nebo proti nám."

***

Každá minuta začínala být dlouhá hodiny. Siwon měl dojem, že tahle návštěva prostě nikdy neskončí. Každičká sekunda byla jako utrpení. A v momentě, kdy se v ložnici udělalo ticho, ale Zhoumi stále nevycházel, to bylo ještě horší, než předtím.

Nakonec se přeci jen dočkal. Zhoumi se protáhl dveřmi, na tváři samolibý výraz. Zavelel a bez nějakých dalších zdvořilostních řečiček se i se svými kumpány - přičeš se jeho prsty opět ovinuly kolem zrzkova zápěstí - rychle opustil objekt.

Siwon za sebou sotva dovřel dveře a obnovil bezpečnostní systém a už ze sebe strhával černou kápi a téměř běžel do ložnice. Jeho srdce ve své dlani drtil strach. Strach, protože v celém domě bylo takové hrozné ticho. Obával se toho, co najde, až otevře dveře od ložnice. V jeho představách ležela zkrvavená mrtvola, tak bledá a klidná. Proč ho pomyšlení na Heechulovo mrtvé tělo tolik děsilo? Jeho rukama prošlo tolik lidí, kteří se už domů jeho rukou nikdy nevrátili... ale on věděl, že pokud by takhle našel Heechula, zešílel by. Nejen, že byl ve stavu, kdy litoval každou svou oběť, nyní začal soucítit i s jejich rodinami. Rodinami, které byly ve stejné situaci, jako teď on.

Když pomalu otvíral dveře, bál se nejhoršího. Znervózňovalo ho, že neslyší vůbec nic. Neslyšel ani pláč, neslyšel nic.

V momentě, kdy se před ním opravdu rozprostřela ložnice, se jeho obavy naplnily, protože krev tam opravdu byla stejně, jako v jeho představách. Rychle přešel k mladšímu chlapci, který teď vypadal ještě menší, než obvykle. Poklekl k němu a šťouchnul mu do ramene. Viděl, že dýchá, ale neodpovídal, zápěstí v měl od pout rozedřená do krve. Když se Siwon díval na Heechulovo tričko a viděl na něm krev, zjistil, že ho Zhoumi očividně musel tahat za obojek, protože i jemná kůže krčku byla poskvrněna tou rudou tekutinou.

"Neochránils mě," sklouzlo ze rtů druhého v momentě, kdy už si Siwon začínal myslet, že je v bezvědomí.

Siwonovi stačila ta dvě jediná slova a vyčítavý pohled, který na něj upřely ty dvě uplakané oči, aby cítil největší pocit provinění za svůj život. Jeho prsty sklouzly po čele mladšího, jakoby ho snad chtěly uklidnit, omluvit se za všechno to násilí, za krev, která jeho bledou pokožku narušovala svou brutalitou.

"Omlouvám se... nešlo to. Je mi to tak líto..." zašeptal tak tiše, až si nemohl být jistý, jestli ho druhý vůbec slyšel. Hladil ho po vlasech a neměl se k ničemu jinému, než mučení sebe sama pohledem na to tělo.

"Chápu to..." promluvil Heechul po chvíli, o které oba netušili, jak dlouhá mohla být. Bylo to nepodstatné, tak nepodstatné, jak se oba utápěli ve svém vlastním moři bolesti. Siwon si všiml volby Heechulových slov - chápal, ale neodpouštěl.

"Pojď... potřebuješ sprchu," pronesl Siwon a začal Chulovi opatrně sundavat pouta. Viděl mu na očích, jak ho každý jeho sebeopatrnější pohyb bolí. Když bylo konečně hotovo, tak si ho starší přeměřil pohledem a došel k názoru, že ten do koupelny rozhodně sám nedojde. Opatrně ho vzal do náruče a šel s ním do koupelny.

"Já... děkuju. Ale myslím, že tady už to zvládnu sám," promluvil Heechul, když se bezpečně opíral o pračku. Siwon se pouze usmál a vydal se ke dveřím. V nich se zastavil a otočil se s tím, že se Heechula zeptá, jestli nechce donést čisté oblečení na převlečení. To, co viděl ho vyděsilo víc, než cokoli za dnešní den.

"Heechule, co ti to udělal?" zeptal se vyděšeně, aniž by výrazně řešil fakt, že se bez dovolení díval na Heechulovo odhalené tělo. Heechul se k němu neotočil čelem.

"Nic, běž pryč," řekl pevným hlasem. A Siwon poslechl, protože věděl, že Heechul víc než sprchu potřebuje plakat. Vyplakat se. Protože moc dobře viděl to Heechulovo "nic" . Nic, které mu způsobilo vybarvující se podlitiny po celém hrudním koši. Nic, které mu na bělostné dokonalé pokožce způsobilo stejné krvavé ranky, které měl i malý zrzeček. Drobné srpečkovité otisky zubů.

***

Siwon chtěl Heechula donést i zpátky do postele, ale Heechul nechtěl. Chtěl si raději přinést deku do obývacího pokoje a Siwon to chápal. Proto drobného tmavovláska podpíral po cestě do obýváku a poté mu donesl peřinu a polštář z ložnice. Uložil Heechula a zachumlal ho do deky. Neodpustil si něžné políbení na čelo. Nemohl odolat, ne teď, když Heechul vypadal tak zlomeně a zranitelně.

Chtěl odejít uklidit zasychající krev na podlaze v ložnici, ale Heechulovi drobné prstíky se mu obmotaly kolem zápěstí.

"Neodcházej... nechci být sám. A tobě... věřím. Je to zoufalé, ale věřím..." zašeptal.

Ale Siwonovi to zoufalé nepřišlo ani v nejmenším. Netušil, kolik si toho může dovolit, a tak si pouze sedl vedle Heechula na pohovku a znovu ho začal něžně hladit po vlasech. V duchu tak nějak chápal, že tohle je to, co potřebuje. A to se mu i potvrdilo, když se k němu druhý, stále zabalený v peřinách, připlazil a útlými pažemi ho objal kolem boků, hlavu položenou u něj v klíně.

Heechul spokojeně vydechl, už tak dlouho tu nebyl nikdo, kdo by ho měl rád. Neměl nikoho, s kým by mohl mluvit. Chyběl mu domov, rodina.

"Bojím se..." zašeptal náhle. Bylo mu jedno, že to popírá všechno to, čím byl. Že ta slova snad ještě nikdy nevyslovil...

"Čeho se bojíš? Zhoumi už se nevrátí..." vyslovil okamžitě Siwon, i když si byl jistý, že to nemusí být pravda.

"Nebojím se Zhoumiho... já jen... bojím se, že už neuvidím svojí rodinu. Že neuvidím sníh... už venku určitě padá," promluvil Heechul, i když mu bylo jasné, že na začátku listopadu sníh asi padat nebude.

Siwon mlčel. Pokud něco nemohl slibovat, protože by to byla přímá a neomluvitelná lež, tak to byl slib Heechulova ušetření.

Dlouho bylo ticho. Bylo nepříjemné, oba tlačilo do uší. Oba si užívali dotek toho druhého, ačkoli byl zakázaný a později je bude určitě jenom víc bolet. Oba ale byli moc zoufalí a osamělí, než aby se ho vzdali. Heechul se k Siwonovi tiskl, jakoby ho to jediné mohlo udržet na živu, Siwon jeho stisk opětoval, jakoby to nebyl on, kdo jeho život ukončí.

"Jak se jmenuješ?" zazněla do ticha Heechulova otázka zamumlaná kamsi do Siwonova svetru.

"Thanatos," odpověděl Siwon, tak úplně nechápal, co Heechul touto otázkou sleduje.

"Ne... já myslím ty. Tvoje jméno," upřesnil tmavovlásek a nepatrně se od pevného mužného těla odtáhl, aby jeho majiteli viděl do tváře.

A starší při pohledu do těch hlubokých ztrápených očí věděl, že odpoví. Že mu své jméno, které už nepoužil tak dlouho, až ho se sebou nespojoval ani v duchu, řekne.

"Já... jsem Siwon," šeptl. Bylo to zvláštní... zvláštní, protože Thanatos a Siwon byli dva odlišní lidé. Jeden zabiják a druhý docela mazel, jeden agresivní a výbušný, druhý tichý a klidný. A Thanatos se za ta léta naučil Siwona utlačit do pozadí. Bylo to nezbytně nutné, aby svou práci vůbec mohl dělat. Co je lepšího na to, když máte příliš mírumilovnou povahu, než vytvořit si alter ego, které bude vraždit za vás? A teď, po tolika letech, kdy byl Siwon pohřbená za živa a pomalu se dusil, tu objímal Heechula, jakoby to byl jeho celý svět. Cítil to. Cítil, že je Siwonem. A věděl, že je to jenom kvůli Heechulovi.

Siwonovo tiché přemítání přerušil až Heechulův hlas.

"Tak... Siwone... zabiješ mě?" zeptal se. Tvrdě, přímo, bez okolků. Přesně tak, jak to měl v povaze. Neustále se ke staršímu při té otázce lísal, ale ani jednomu z nich to nepřišlo divné. Nevyhnutelnost Heechulovi smrti byla zřejmá jako to, že oba věděli, že to není Siwonovo přání.

A Siwon odpověděl tak, jak to cítil a doufal, že Heechul pochopí.

"Siwon by ti nikdy neublížil."

Z očí mladšího si přečetl, že pochopil. Siwon by mu nikdy neublížil, ale Thanatos ho nakonec bude muset zavraždit.
 


Anketa

Nejoblíbenější povídka?

Broken Butterfly
Between
Thanatos

Komentáře

1 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 13. prosince 2013 v 23:37 | Reagovat

Omfg *nahazuje si srdce* Zabiju tu červenovlasou bestii co si říká Zhoumi! No sakra Hotaru nemůžeš nutit Siwůnka/Thanatose aby zabil svojí lásečku... já mooooc dobře vim, že Heechula miluje. A pokud se mi to nezdá, tak Heechul k němu taky chová nějaké city.
Takže jednoznačně zlato.. chci další díl a nejen tohohle, ale i Broken Butterfly a Between!

2 Yuki Yuki | Web | 14. prosince 2013 v 9:49 | Reagovat

Víš co? Já už se nemůžu dočkat až se mezi nimi stane něco víc. Nechci předbíhat, ale mé perverzní představy při čtení téhle kapitoly, už vytahovaly cedule s nápisem: "Bude sex! Bude sex!" xDDDD
Krucinál ten Zhoumi je ale sadistická bestie... ale mě se to líbí! :D Moc pěkný díl. Netrpělivě čekám na další! ^^

3 Hatachi Hatachi | 14. prosince 2013 v 20:06 | Reagovat

Ty wado...ten Zhoumi je ale hajzl. Nejen že ubližuje Henrymu, ale teď vztáhl ruku i na Heechula.
A přitom nenávidí Leeteuka. To je Mi takový zbabělec, že se neumí postavit Teukovi čelem? To musí k tomu zákeřně využít Chulího?
Ano...Siwon Chulímu neublíží, protože se do něj zamiloval, stejně tak, jako Chulie do Siwona.
Ovšem Thanatos je jiná sorta...tomu city vůbec nic neříkají.
No...jsem zvědavá, jak to bude dál.
Moc se těšim na další díl :-)
PS: Nějaká dobrá duše by měla dát Zhoumimu pořádně přes packy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013