Cold blooded - 1. kapitola

13. ledna 2014 v 1:27 | Hotaru |  Cold blooded
Omlouvám se, že se tu poslední dobou vůbec nic neděje. Když já jsem tam moc zavalená v učebnicích a různých akcích ohledně školy, že na nic prostě není čas. Jinak... všímáte si, jak rychle plním jedno ze svých předsevzetí? B.A.P povídka... je taková... divná, ale přesto se mi líbí. Co se názvu týče... vlastně jsem to pojmenovala podle písničky, kterou jsem zrovna poslouchala, protože mě nic nenapadalo, takže je takový... prostě zvláštní (nehodí se k ději?) :D Původně měla být jenom na jednu část, ale prý se nevejde do článku... takže další část přibude někdy v dohlednu. A navíc... uvažovala jsem, že bych na to možná někdy do budoucna napsala ještě nějaké pokračovaní, protože mě to bavilo psát.
Každopádně... užijte si to :)



Ticho ve skladě se zdá být ohlušující, ačkoli tu je víc, než pár stovek lidí. Všichni mlčí, snad jsou tak vyčerpaní a vyděšení, že ani mluvit nemohou. Mladí chlapci a dívky. Všichni vyhublí, oblečení jen ve sporém oblečení. Někteří cestou zmoženi natolik, že se nemohou hýbat. Nikdo se nepokouší o útěk, zbraně a tvrdé pěsti dozorců jim ve vzdoru brání ještě dřív, než na něj stihnou byť jen pomyslet.

Kroky. Zvuk těžkých okovaných bot kráčejících po kamenné podlaze. Ticho mezi vězněnými jakoby bylo ještě pichlavější. Z toho jediného přibližujícího se zvuku mrazilo v zádech.

Do velké místnosti vstoupili dva muži. Nezdáli se být ozbrojení, ale něco v jejich pohledu dávalo znát, že nemají problém ve vteřině zabít, klidně holýma rukama. Upírali na ně chladný, povýšenecký pohled. Takový, jako když si v obchodě vybíráte maso na večeři.

"Kolik jste jich dovezli, Daehyune?" zeptal se vyšší, tmavovlasý muž.

"Jenom něco kolem pěti set. Minulá dodávka byla mimořádně velká a nám by se nemuselo podařit je prodat tak, aby nikdo nepojal podezření. A to ani nemluvím o tom, že už je nemáme kam dávat," odpověděl Daehyun.

Druhý muž si pro sebe přikývl a dál pokračoval v obcházení klecí s lidmi. Někteří se na něj dívali s hrůzou v očích a snažili se dostat, co nejdál od mříží. Muž si všiml, že na dnech klecí leží poměrně velké množství lidí, kteří nejevili známky života. Ostatní po nich nelítostně šlapali, jak se snažili zachránit si vlastní život. Při tom pohledu ani nehnul brvou - bylo jednodušší dívat se na těla mrtvých, než do očí těch živých.

"Kolik jich zbylo?" otočil se na svého společníka s jistou obavou v očích. Neměl rád, když jich příliš mnoho zemřelo - občas, když byli slabší dodávky, ve kterých byli příliš hladoví nebo příliš nemocní, jich zemřelo tolik, že potom várka nedokázala zaplatit sama sebe. To neměl rád.

"Asi čtyři stovky..." odpověděl mu Daehyun znepokojeně.

"Ale to je dobré na to, z jakých jsou podmínek, Yongguku. Koupili jsme je levně. Vlastně dost pod cenou," pokračoval dřív, než by se druhý stihl naštvat. Nebylo dobré, když Yongguk zuřil. To s ním potom nebylo pár dní k vydržení.

"Hm," udělal Guk pouze a dál si nezaujatě prohlížel obličeje dívek a chlapců. Většina tváří byla špinavá, propadlá, místy pohmožděná... nic, co by pár dní u něj nespravilo. On se o své svěřence staral dobře. Potom měli větší cenu a výdaje na své znovu zlidštění si několikanásobně zaplatili. A navíc - on byl obchodník a ne nějaký sadista.

Několikrát přešel kolem klecí tam a zpět. Vězni už z něj začínali být značně nervózní. Báli se ho. Báli se toho pátravého pohledu. Tam odkud přišli byli zvyklí na to, že se majitel často nezdráhal uhodit... netušili, že Yongguk nemá ve zvyku ubližovat svému zboží, a tak se báli, že na konci tohohle pátrání přijde smrt.

Náhle se muž zastavil před předposlední klecí v řadě. Zdálo se, jakoby zarostl do země s pohledem upřeným kamsi mezi vězně. Všichni z místa, kde tušili jeho pohled, dost znervózněli a začali se rychle tlačit pryč, aby to snad nebyli oni, koho si majitel všimne. Bylo to zbytečné - Yongguk už měl vytypováno.

Chlapec krčící se v rohu. Kštice kdysi platinových vlásků, které už stihly odrůst a ztratit lesk. Tak ztracený pohled v těch velkých štěněčích očích. Chlapec působil tak křehce... jak byl hubený, obličej samá modřina, ret opuchlý a natržený... ale přesto tak neskutečně krásný.

Yongguk neuvažoval nad tím, co dělá, když si mávnutím ruky přivolal jednoho z hlídačů této klece. Moc dobře věděl, že nedělá dobře. Tohle vždycky dopadalo stejně - špatně. Ale on toho chlapce chtěl. Chtěl být tím, kdo ho bude vlastnit, chtěl být tím, kdo si ho přivlastní ve všech ohledech. Nedokázal si představit, že by připustil, aby si ho koupil někdo jiný.

"Hej, přiveď mi tamtoho," řekl dozorci rázně a ukázal na vyhlídnutého blonďáčka. Nezdálo se, že by si chlapec všiml, že ukázal zrovna na něj. Hlídač se na nic neptal a rovnou otevřel klec, nezapomínajíc přitom na ostatní výhružně mířit pistolí, připraven kdykoli vystřelit. Yongguk si několikrát nespokojeně mlasknul, když hlídač bezdůvodně praštil nějakého vězně, jak si razil cestu k chlapci. Bude si s ním muset promluvit. Opravdu nemá rád, když je hrubý k jeho zboží.

Dřív, než se nadál už muž popadl blonďatého chlapce za nadloktí a mírně nešetrně ho dotáhl až ven z klece, kterou za sebou pečlivě zavřel. Strach. To bylo to jediné, co Yongguk viděl, když se podíval do tváře toho chlapce. Zračil se v ní čirý děs, strach o svůj život, ale i přesto tam byl i jistý vzdor. Viděl ho v jeho očích.

Guk vyslal jeden výhružný pohled, když muž šťouchnul blondýnka hlavní mezi žebra, aby ho donutil jít až před něj. Bude muset říct Daemu, aby opět udělal čistku mezi zaměstnanci... očividně je to nutné. Nemá rád ty sadistické, jsou tu proto, aby hlídali hladký chod obchodů a ne proto, aby týrali zboží.

Na nějaké brutální stráže zapomněl v momentě, kdy se podíval na chlapce před sebou. Byl tak vysoký... a tak hubený. Měl na sobě pouze velké vytahané triko. Guk se divil, že přežil. Často se stávalo, že ti lehčeji oblečení dostali zápal plic a ten když se nestihne léčit...

Yongguk několikrát prošel v kruhu kolem chlapce, aby si ho prohlédl ze všech stran. Uvažoval, jestli si chce tohle dítě - nepochyboval o tom, že chlapci nebude víc, než šestnáct let - nechat pro sebe. Kritickým pohledem si měřil celé jeho kostnaté tělo... Bosá špinavá chodidla, vyhublé kotníky, hříšně dlouhé hubené nohy, hyzděné několika pohmožděninami, ale jinak tak dokonalé... Mohl jen uvažovat, jak bude vypadat zadeček toho chlapce, jelikož příliš velké triko nedávalo znát ani obrysům. Mlsně se podíval na odhalené rameno vykukující z výstřihu. Vypadalo jak jemně, dětsky, skoro svádělo k polibku... nebo kousanci. Chtěl toho chlapce. Tak strašně moc... a věděl, že ho bude mít. Už teď to věděl. Vlastně to věděl už v momentě, kdy mezi všemi těmi obyčejnými tvářemi spatřil tu jeho - tvář andílka. Chtěl to být on, kdo anděla zbaví nevinnosti.

Přešel k té dokonalé tvářičce, chytil si jeho bradu mezi palec a ukazováček pravé ruky a nastavoval si ji do několika různých úhlů. Jeho tvář byla - stejně tak, jako všech ostatních zajatců - propadlá, na čelisti se rýsoval jasný fialový flek. Přesto byla tahle tvář jiná. Čistá, tak nevinná. I přes podivnou prázdnotu se v jeho temných očích podivně lesklo, viděl vzdor. Pohled, kterým ho propaloval, mu dával znát, že si o něm myslí jenom to nejhorší, že by nejraději utekl. Plné tmavě rudé rty se jemně třásly. Yongguka napadlo, jestli někdo ty rty už někdy líbal. Došel k názoru, že ne. Pocítil ještě větší nutkání si tuhle nevinnosti podmanit, zničit jeho dětské nitro. Toužil být tím prvním. Tím, na kterého mladík nikdy nezapomene, kamkoli ho osud zavede.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se chlapce. Jeho tón se nezdál být nebezpečný. Jeho hlas byl příjemný, podmanivý. Naprosto se nehodící do tohohle špinavého skladu.

"Zelo," ten kluk na něj to slovo skoro vyplivl s jakým opovržením na něj mluvil.

Yongguk si ho přeměřil pohledem. Zelo nebylo obvyklé korejské jméno.

"Chci pravé jméno," řekl mu, hlas stále stejně podmanivý. Zelovi z toho tónu naskočila husí kůže.

"Zelo," zopakoval chlapec mdlým hlasem, v očích výzva. I navzdory tomu ale Yongguk viděl, jak zběsile se ten hubený hrudníček zvedá, jak má Zelo strachem zrychlený dech. Jeho tělo se viditelně třáslo.

Moc dobře si uvědomoval, že by neměl... zboží je zboží a zbožím by mělo zůstat. Věděl to... zvlášť po tom, co se stalo s Himchanem. Ale ani to vědomí mu nezabránilo v tom, aby nastavil dlaň směrem k dozorci. Ten už jasně věděl, co se po něm chce. Rychle přešel k Yonggukovi a něco mu vtisknul do dlaně.

"Tak, Zelo," řekl se zvláštním důrazem na to jméno. Viděl, jak chlapcem při tom oslovení projel třas.

"Co bys řekl na to, kdybys šel se mnou, Zelo?" usmál se, byl to tak nebezpečný úsměv... úsměv doplněný o tlumené cvaknutí, jak se zaklapla pouta kolem chlapcových vyhublých zápěstí.


***


Zelo ani nevěděl jak a všechny jeho vyhlídky se úplně změnily. V jednu chvíli byl pouze oběť překupníků z lidmi... a v druhé chvíli byl surově vhozen do zadní části nenápadné dodávky a celkem rázně upozorněn, že by měl mlčet a nehýbat se, pokud chce přežít.

Zoufale se snažil přemýšlet a pochopit, co se to vlastně stalo. Přesunul se na druhý bok tak, aby viděl na toho muže. Nejspíš je teď... jeho majitel? Ne, to ani náhodou... nebude o sobě uvažovat, jako o věci. Možná je tak s ním zacházeno, ale to nic nemění na faktu, že je živý člověk. Pocítil vlnu nenávisti hnědovláskovi, který seděl na sedadle spolujezdce a uvolněně se o něčem bavil se špinavým blonďákem za volantem. Takhle vypadal skoro mile... ale Zelo věděl, co je zač. Ale to mu nezabránilo po něm neustále přejíždět pátravým pohledem. Prohlížel si jeho část jeho tváře, kterou byl ze své pozice schopný vidět...

Snažil se určit, jaký to bude člověk, ale moc se mu to nedařilo. Nechtěl si to přiznat, ale byl vyklepaný. Ruce se mu třásly, až řetízek na poutech jemně cinkal. Bál se toho, co bude. Neuměl si představit, že by měl zbytek svého života strávit v okovech.

Auto se zastavilo a oni byli na místě. Dřív, než by si přál. Bál se toho, co přijde. Kam ho ten tyran zavře...

Dveře dodávky se otevřely, viděl v nich muže, kterému patřil. Okamžitě se natiskl na stěnu dodávky, snažící se s ní splynout. Muž ovšem hrábl dovnitř a popadl ho za nadloktí, táhnouc ho ven. Zelo sykl, když si o podlahu odřel holá kolena. Muže to nezastavilo v tom, aby ho táhl dál, čímž mu kolena rozdíral až do krve. Když ho konečně vytáhl až ke dveřím do auta, tak mu prudce škubl za ruku. Zřejmě ho vůbec nezajímalo, že jeho nohy ho sotva udrží, a tak se Zelovi podlomila kolena, jak vypadl z dodávky a málem se zhroutil na zem, kdyby ho jeho věznitel pevně nechytil kolem pasu a neudržel ho na nohou.

"Jsi hrozně hubený... potřebuješ se najíst. A taky vykoupat. Ale první se najíš, co ty na to?" promluvil na něj. Zelo mu nevěnoval ani pohled, rozhodl se, že ho potrestá tichem, ačkoli pochyboval, že mu to vadí.

"Dobře... takže se půjdeme najíst. Daehyune, můžeš prosím tě zamknout a říct služce, ať připraví koupelnu ve druhém patře?" otočil se muž na druhého, který se pomalu ještě ani nevyhrabal z auta.

"Yongguku, nemyslím si, že je to dobrý nápad -" začal a přitom se velmi výmluvně díval Zelovým směrem.

"Tak řekneš jim to? Nebo pohlídáš Zela a já to zařídím sám?" naléhal Yongguk a nedal najevo, že by kamarádovy protesty vůbec slyšel. Daehyun si povzdechl.

"Zařídím to. Řeknu to Youngjaemu... stejně jsem se za ním chtěl jít podívat," řekl smířlivě a vydal se ke dveřím.

"Dae, ne že mi budeš zase plznit služebnictvo," smál se Yongguk, načež si Zelo mohl všimnout jasně rudé barvy Daehyunových tváří, než beze slova zmizel pryč z místnosti.

A tak osaměli, což Zela značně znervózňovalo, protože opravdu netušil, co má čekat nebo co se bude dít. Yongguk - jak postřehl jeho jméno - se nezdál být zlý nebo sadistický... Zelo ovšem věděl, že nějaké takové sklony v sobě mít musí, jinak by neměl žaludek na to, dělat to, co dělá. Zelo těkal očima všude po místnosti jenom proto, aby se nemusel dívat na muže vedle sebe. A že to byla pořádně velká místnost. Tolik drahých aut po hromadě snad ještě nikdy neviděl.

Stisk na nadloktí ho donutil věnovat svou pozornost opět muži vedle sebe. Nesouhlasně se podíval na ruku, která ho tak tiskla a potom pohled sklopil. Nepodívá se na něj, prostě ne.

"Půjdeme, pojď," promluvil Yongguk a prudce Zelem škubl, jak se rychlou chůzí vydal ke dveřím, jiným, než za kterými zmizel jeho kolega. Zelo měl co dělat, aby neklopýtl a nespadl na zem. Něco mu říkalo, že Guk by stejně pokračoval v cestě. Dřív, než se nadál, už stoupali po tmavých schodech, kde měl Zelo ještě větší problémy s tím, se rychlému kroku druhého vyrovnat. Klopýtal, jak si neviděl na nohy, několikrát se praštil do kolene, půlku schodů šel prakticky vzato po čtyřech, ale Yongguka to nezastavilo. Zelo si na okamžik pomyslel, že by mu bylo líp, kdyby ho nechal mezi ostatními, ačkoli (protože?) to znamenalo smrt. Zelo si moc dobře uvědomoval, že už dlouhou dobu nic nejedl, zima se do jeho polonahého těla zakusovala s takovou silou, až se jemně roztřásl... věděl, že ti, které za sebou nechal ve skladu, jsou na tom pravděpodobně ještě hůř, přesto se ovšem nemohl zbavit pocitu, že jim je líp.

Vystoupali poslední schod a Yongguk otevřel velké ocelové dveře, načež jimi Zela prostrčil a začal je zase zavírat a - k Zelově zděšení - i zamykat. Nemohl se zbavit pocitu, že teď, když se za ním tyhle obrovské kovové potvory zavřely, už se neotevřou.

Guk si ho prohlédl - krvavá kolena, sedřené dlaně... na okamžik ho bodlo svědomí. Nechtěl tomu klukovi ublížit ještě víc, než už mu ublíženo bylo. Proto mu raději položil ruku na záda, jen jemně, aby ho mohl vést a opět se dal na cestu, nyní již rozumným tempem.

Zelo se cítil jako v jiném světě. Všechno tu bylo tak velké, čisté... již od pohledu pekelně drahé. Cítil se, jakoby měl nohy v bavlnce, protože byl ponořený v příjemném rudém koberci s vysokým chlupem. Tak úplně nechápal, jak se někdo jako on, dostal do takového luxusu.

Zelo se ani nesnažil si zapamatovat cestu ven - chodeb bylo mnoho a všechny vypadaly prakticky stejně. Yongguk ho vedl spletitými chodbami, přičemž by Zelo přísahal, že některými šli i dvakrát, ačkoli to nebylo možné. Guk se na něj usmál, když otevřel dveře a za nimi se ukázala kuchyň. Jemně ho dostrkal až ke kuchyňské lince, kde ho postavil a přešel k lednici.

"Hm, co by sis dal? Ale chtělo by to něco lehčího... aby ti potom nebylo špatně, předpokládám, že jsi v poslední době moc nejedl. Já vlastně vůbec neumím vařit..." mumlal, zdálo se, že Yongguk mluví spíš pro sebe, než pro Zela.

Nakonec před něj po deseti minutách usilovného snažení postavil několik obložených chlebů a sklenici vody. Zelo se na něj nedůvěřivě podíval, aby se ujistil, že smí a když se setkal se souhlasem v očích muže, tak se na jídlo vrhnul, jakoby se bál, že mu ho někdo sní. Měl takový hlad!

Nevěřil by, že do sebe dokáže nacpat šest chlebů a to ještě se zavázanýma rukama... no, povedlo se mu to a to v rekordním čase. Věděl, že mu potom bude pořádně špatně, ale bylo mu to jedno... popadl sklenici vody a hltavě se napil a poté se, uspokojivě plný, opřel a chvíli se těšil jenom tím pocitem plného žaludku. Jak je to dlouho, co naposledy pořádně dosytosti jedl? Překvapilo ho, že se nedokáže dopočítat.

"Pojď, teď se musíš vykoupat. Taky by se ti asi hodilo čistě oblečení... moje ti bude nejspíš velké... půjčím ti něco od Youngjaeho," mluvil muž. Zelo se ovšem pořád nemohl zbavit pocitu, že by se ho měl bát... bylo jedno, že mu dal najíst, že tu vesele mluví o vaně a čistém oblečení... ne, bylo na něm něco divného. Bylo to v jeho očích. Ačkoli se jeho rty usmívaly, tak oči zůstávaly děsivě chladné.

Zelo se otřásl, když se mu dlouhé štíhlé prsty opět obmotaly kolem nadloktí a nekompromisně ho vytáhly do stoje, až musel syknout bolestí. Byl si jistý, že bude mít další modřiny. Nechal to plavat a raději poslušně šel směrem, kterým ho muž táhnul, což nebylo nic jednoduchého, když pokaždé znenadání zahnul, přičemž Zela opět bolestivě stisknul. Přešli několik chodeb a dvoje schody a brzy se zastavily před zdobenými dvoukřídlými dveřmi z masivního dřeva.

Yongguk se pousmál a otevřel je, načež Zela šťouchnul do boku, čímž ho donutil vstoupit. Vešel za ním, zavírajíc za sebou dveře. Zela tak moc vykolejil zvuk zamykajícího se zámku, až si nedokázal tu nádheru před sebou pořádně vychutnat. Koupelna byla nádherná, vana připomínala spíš malý bazén a byla i napuštěná, což byla nejspíš práce sluhů, které o to měl požádat Daehyun. Po jejím okraji všude stály lahvičky od luxusních mýdel a šamponů.

"Ah, Jae tu byl - nechal tu pro tebe nějaké oblečení... budu mu potom muset poděkovat," pronesl Guk nevinným tónem, což se vylučovalo s faktem, že se tu se Zelem zamknul. Mladší se po něm otočil a všiml si, že si ho prohlíží, opřený o stěnu. Měl dojem, jakoby viděl skrz něj.

"Pojď sem," promluvil. V očích mu podivně hrálo a Zelo si byl jistý, že jít k němu je to poslední, co by chtěl udělat. Místo toho sklonil hlavičku a mírně s ní zakroutil na důkaz nesouhlasu.

"Pojď sem," zopakoval to starší, tón podivně chladný, bez emocí. Zelo měl pocit, jakoby ho řezal do kůže. Vzhlédl právě v čas, aby viděl, jak se Guk plynule odlepil ode zdi a šel k němu. Opět hlavu sklonil. Nechtěl mu vidět do tváře, bál se ho.

Dřív než se nadál, tak viděl, jak mu Guk odemyká pouta a dává si je do kapsy. Poté se ale jeho prsty bolestivě zaryly do Zelových tváří, jak ho nutily zvednout hlavu a podívat se Gukovi zpříma do očí. Zelo se bál, mírně vykřikl a snažil se vytrhnout, ale Guk ho jen sevřel ještě pevněji.

"Něco si ujasníme," začal pevným hlasem, který řezal jako břitva, "předtím jsi měl práva a mohl sis říkat, cos chtěl. Ale já tě koupil a tím veškerá tvoje práva mizí, chápeš to? V tvém slovníku nejsou slova jako nechci nebo nebudu. Patříš mě, jsi můj. Budeš dělat, co ti řeknu, je ti to jasné?"



 


Komentáře

1 kaspareq582 kaspareq582 | 13. ledna 2014 v 14:24 | Reagovat

Dalšííí B.A.P povídka!...Moment, další? Jo další! Už si nepamatuju co jsem všechno četla :D A vypadá pěkně, jen mě štve, že je Guk zlej...já vím že tak vypadá *no to teda ne* ale...okej, beru to, je to povídka... :D Pěkná povídka :D

2 Hotaru Hotaru | Web | 13. ledna 2014 v 14:36 | Reagovat

[1]: Já si nemyslím, že tak Gukie vypadá :D Naopak... :D

3 Yuki Yuki | Web | 13. ledna 2014 v 16:12 | Reagovat

Ohohooo! :D B.A.P povídka ^^ takové příjemné překvápko!
Ten koncept se mi líbí, sice Gukkie.. no.. on, nevinný, sladký, hodný, milý leader a teď takové hovádko? :D Ale prosím, proč ne... doufám, že chudáčka Zela moc neseřeže O:)
a je to tam!! DaeJae!!!!!! :D Větší radost si mi udělat nemohla!! Doufám, že to pokračování bude o těch dvou ^^
těším se na další díl! :D

4 Hatachi Hatachi | 13. ledna 2014 v 19:02 | Reagovat

Moc pěkné. Hodně se mi to líbí.
Co se stalo Himchanovi? On umřel? Jestli ano, tak doufam, že to nebylo kvůli Bangiemu.
Snad teď Zelo bude mít lepší a radostnější život...
Moc se těšim na druhou část :-)

5 kaspareq582 kaspareq582 | 13. ledna 2014 v 19:15 | Reagovat

[2]: Tak proč?... :D

6 Hotaru Hotaru | Web | 13. ledna 2014 v 20:58 | Reagovat

[3]: Další číst bude ještě o BangLo... ale jestli se nakonec dokopu k pokračování, tak DaeJae tam budou na 100% :D

[5]: Prostě protože jsem chtěla napsat na B.A.P a na BangLo a protože zároveň s tím přišel tenhle nápad... Yongguk je jinak naprosto zlatíčko.

7 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 14. ledna 2014 v 9:14 | Reagovat

Takže. .. úplně jsi mi zkazila pohled na Guka!Ale na druhou stranu. .. jestli dobře chápu tak se o Zela dobře postará... vynechme sex atd. Bezpodmínečně chci další část, protože mě sakra zajímá jak to se Zelem bude ... a s Gukem samozřejmě taky.

8 baby Zelo baby Zelo | Web | 14. ledna 2014 v 15:33 | Reagovat

Fuuuuck owo to je hodne kruty a dokonaly zaroven x333 vypada to, ze tu ted budu oxidovat 2x tolik :DD

9 Karin Karin | 26. května 2014 v 21:16 | Reagovat

No teda co ještě chudáka Zela čeká. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013