Broken butterfly - 18. kapitola

3. února 2014 v 0:23 | Hotaru |  Broken butterfly (staré)
Hehe... jak je to dlouho, co jsem přidala minulou kapitolu? Raději to ani nepůjdu hledat... Ale myslím, že další kapitola, by se tu mohla objevit dřív, protože už ji mám promyšlenou a jenom ji musím hodit do počítače. Doufám, že si na povídku vůbec ještě pamatujete a že jste na ni úplně nezanevřeli, kvůli tomu, jaká jsem lemra. To by mě mrzelo... budu ráda za komentáře, protože u poslední kapitoly jich moc nebylo, co si pamatuji a to je, vzhledem k otázkám u mě na Ask.fm, celkem zvláštní. Užijte si kapitolu.




Víkend byl pro Taemina až nekonečně dlouhý. Mohl za to i Minho, který kolem neustále chodil a tvářil se, jako kdyby snad měl každou chvíli odletět na jinou planetu a pořád se ho ptal, co se stalo tak skvělého, že se usmívá. Zdálo se, že si začíná myslet, že se Taemin zbláznil už úplně.

Ale pravda byla taková, že se Min cítil víc v pohodě, než se za celou dobu od nehody cítil. Možná by dokonce řekl, že si přišel jako člověk a ne zmrzačené zvíře... a ten pocit ho do jisté míry děsil. Vyděsil ho pokaždé, když se pousmál, protože mu přišla zpráva od Jonghyuna. Není dobré mít naději nebo věřit ostatním lidem... protože nakonec všichni do jednoho odejdou.

Bál se toho, že tentokrát už by se do kupy znova neposkládal. Ale ani to mu nezabránilo v tom, aby si ten pocit, že žije, naplno užíval. Smál se pokaždé, když mu něco přišlo vtipné, neustále o něčem brebentil s Minhem. S Keyem se rozhodli něco uvařit a pak to sníst... a Taemin jedl, aniž by se staral o to, jestli přibere nebo ne. Čerstvé jizvy na zápěstí se přes víkend aspoň trochu uzavřely a zacelily... a nové nepřibyli.

Taemin rychle cpal boty do skříňky a ještě rychleji si bral přezůvky. Nesnášel šatny - bylo tu příliš mnoho lidí na příliš málo prostoru. Ostatní se o něj otírali a vráželi do něho... a jeho to děsilo. Děsili ho ty povýšené pohledy. Nechápal sám sebe, jak mezi ně mohl kdysi patřit. To byl taky takový? Chladný jako kus ledu...

Otřásl se a konečně opustil tu stíněnou místnost. Zase se načapal, že se usmívá při myšlence na Jonghyuna, který už jistě bude sedět ve své lavici, až přijde do třídy. Určitě se na něj usměje hned, jak ho spatří ve dveřích. Taemin přidal do kroku, aniž by si to uvědomil.

Ve dveřích od třídy se ovšem zarazil - Jonghyunova lavice byla totiž prázdná. Taeminova nálada se z minuty na minutu zhoršila o tisíc stupňů a on se jen stěží přemlouval k tomu, aby přešel ke své lavici a prostě to neotočil a nešel zase hezky domů. Nakonec se v duchu přeci jen smířil s tím, že Jonghyun nejspíš nepřijde - jinak už by tu byl, chodil dřív kvůli autobusovým spojům -, a tak bude muset celý den přežít sám. Opět děsil sám sebe - proč mu přišlo, že jeho školní den úplně ztrácí smysl, když tu Jonghyun není? Upínal se na něj moc... měl by toho nechat, protože potom... to bude bolet.

Odloudal se do lavice, přičemž hodil vyčítavý pohled k prázdnému místu a potom se posadil a začal si rozmrzele vytahovat věci z tašky. Přistihl se, jak bloudí ke dveřím každých pět sekund v domnění, že se tam Jonghyun prostě zjeví, na tváři úsměv a v očích ten zvláštní lesk...

"Aghh," zavyl Taemin a praštil hlavou o lavici. Jak typické... on běží do školy jako blázen jenom proto, aby ho viděl, co nejdřív. A on do školy nepřijde vůbec, aniž by mu řekl půl slova... teda napsal.

Taemin už se smířil s tím, že se chová jako naivní troska, když se nad ním ozvalo tiché hihňání.

"To je ale energie takhle po ránu, poslouchej."

Ten hlas stačil na to, aby Min ve vteřině zvednul hlavu a upřel pohled do Jonghyunovy pobavené tváře. Starší mladík se na něj mile a přívětivě usmíval. Minnie cítil, že se na jeho tváři samovolně také tvoří úsměv.

"Ahoj, Minnie," pozdravil ho Jonghyun a jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když se rozhlédl po třídě, kolik lidí jim věnuje pozornost a poté se sklonil a rychle Taemina políbil na spánek.

"Ahoj..." zamumlal Min na odpověď. Zdál se být trochu vykolejený a mimo.

"Můžu si sednout k tobě? Myslím, že je na čase porušit tu mojí samotářskou tradici... nikdy jsem s nikým ve škole v lavici neseděl," nepřestával se usmívat tmavovlásek a začal si sedat na židli po Taeminově pravici, aniž by čekal, až se mladší vyjádří.

"Opravdu nikdy?" zajímalo Taemina, když už měl Jonghyun vybaleno - jako jeden z mála ve třídě se vůbec ještě namáhal k tomu si poctivě psát všechny poznámky.

"Ne. Teď je to poprvé," pokrčil Jonghyun rameny, zatímco jakoby mimochodem položil jednu ruku na Taeminovo koleno. Všiml si, jak se Taemin napjal a poté se rozhlédl po celé třídě, jestli se na ně nikdo nekouká - nekoukal. Tak se spokojeně zavrtěl a přisunul svou židli o něco blíž.

"A Minnie?"

"Hn?" Taemin se zdál být ponořen v lovení něčeho v tašce.

"Máš dneska čas? Budu mít volný byt... a navíc k večeru přijede někdo, koho bych ti rád představil," zeptal se Jonghyun se zvláštní něhou v hlase. Taemin na něj chvíli koukal, jakoby čekal, jestli si to nerozmyslí a nevezme svá slova zpět. Nebyl zvyklý na to, že by s ním někdo kromě Keyho a Minha chtěl trávit čas. Když se ujistil, že se mu Jonghuyn nevysměje, tak odpověděl.

"Jasně, moc rád," usmál se a sklopil pohled.


***


"Nevím... není to tu nic moc. Určitě jsi zvyklý na lepší. Ale mám to tu rád. Zařizovala to maminka," ospravedlňoval Jonghyun svůj byt, zatímco nechával Taemina, aby se zul a odložil boty do botníku.

"Mně se tu líbí. Je to tu útulné... ne jako u mě doma," usmál se na něj Taemin a otřásl se, když si vybavil dlouhé, tmavé a špatně osvícené chodby. Ano, bylo to tu sice malinké, ale svým způsobem roztomilé a takové... teplé, pozitivní.

Jonghyun se na něj usmál a popadl ho za ruku, táhnouc ho kamsi hlouběji do bytu. Taemina opravdu trochu udivovalo, jak byl byteček malinký. Zajímalo by ho, kolik lidí tu žije... zoufale se snažil na třípokojový byt koukat objektivně, ale to šlo jen těžko, když už od dětství nebyl v domě, který by měl méně, než deset pokojů.

Jonghyun ho dotáhl až k dveřím na konci chodby a znovu se na něj pousmál. Taeminovi se zdálo, že je ten úsměv omluvný. Potom Jonghyun s tichým "Vím, že to není nic moc," otevřel dveře od pokoje.

Taemin vešel a nepřestával studovat svoje nohy. Nevěděl, kam s očima. Bylo mu trapné Jonghyunův osobní prostor nějak důkladněji prohlížet, ačkoli byl strašně zvědavý.

"Přece tu nebudeš jenom tak stát, pojď si sednout," zasmál se Jonghyun, když viděl Taeminovy rozpaky a dostrkal ho k posteli, kam ho donutil se posadit.

"Co tak koukáš? Vypadáš, jako kdyby ses mě bál," poznamenal Jonghyun, když si všiml Taeminova útrpného pohledu.

"Nebojím," zasmál se oslovený. Nervozita z něj částečně opadla a on začal pohledem bloudit po pokoji. Byl zařízený celkem prostě, ale přitom stále vkusně a pěkně. Celou jednu stěnu zabírala velká skříň, další stěnu zabralo okno, pod kterým stál psací stůl. A on něj byla opřená kytara.

"Hraješ?" zeptal se Taemin a ukázal na hudební nástroj.

"Jo... chtěl bys něco slyšet?" usmíval se Jonghyun, zatímco přecházel ke kytaře a bral ji do rukou. Taemin začal okamžitě horlivě přikyvovat. Doufal, že Hyun bude i zpívat - pořád si pamatoval, jak mu tehdy zazpíval několik tónů... miloval jeho hlas.

Starší přešel místnost a přisedl si na postel vedle Taemina. Jeho prsty několikrát přeběhly po strunách a on se podíval Taeminovi do očí a usmál se na něj.

"Co bys chtěl zahrát?" zeptal se, ale jeho prsty už dávno běžely po strunách a hrály příjemnou, pro Taemina neznámou melodii.

"Co budeš chtít. Ale... zazpíváš mi něco?" zaprosil Min a okamžitě sklopil pohled. Přišlo mu zvláštní po Jonghyunovi něco takového chtít. Jemu to ale zřejmě divné nepřipadalo, protože se místností rozezněl jeho hlas, aniž by prsty změnily melodii. Taemin tu píseň neznal... a brzy i přestal vnímat slova, jak se zaposlouchal do Jonghyunova hlasu. Tak vysoko posazeného, ale přesto uchu ladícího.

Minnie si dovolil vzhlédnout a zjistil, že se na něj Jonghyun už nedívá. Sledoval své prsty, jak běžely po strunách. Vlasy mu přitom padaly do očí a on si je roztomilým pohazováním hlavou neustále odhrnoval na stranu. Čas od času zvednul hlavu, aby se mohl na Taemina podívat a pousmát se, aniž by přestal zpívat. A Min ho poslouchal, naprosto unesený tím, jak úžasně zpíval a jak krásný u toho byl. Tak dokonalý...

Pocítil nutkavou potřebu se Jonghyuna dotknout. Nedbal na kytaru na jeho klíně ani na to, že stále zpíval. Prostě se na posteli posunul tak, aby na něj dosáhl a objal ho. Přitiskl se k jeho boku a se spokojeným zabručením si schoval tvář do jeho mikiny.

Jonghyun přestal hrát, na chvíli od sebe Taemina odtáhl - a musel se smát jeho nespokojenému povzdechu -, aby mohl opřít kytaru o zeď vedle postele, načež si Taemina stáhl do náruče a pevně ho objal.

"Tak co? Líbilo?" zeptal se, nepřestávajíc dlouhovláska hladit po zádech.

"Hm... moc," zamručel Taemin a spokojeně zahákl prstíky do Jjongovy mikiny. Hyun si Taemina přitiskl k boku, přičemž si lehl na posteli a mladšího stáhl s sebou. Minovi to zřejmě vůbec nevadilo, protože si automaticky položil hlavu na jeho rameno a dokonce mu vtiskl několik nevinných, dětských polibků na odhalený krček. Cítil se tak v pohodě, v bezpečí a možná dokonce... šťastný.

"Jonghyunnie?" zeptal se a podíval se staršímu do tváře.

"Hn?"

Taemin ani nevěděl, kde se v něm vzala touha ta slova říct, ale vyslovil je, plně si vědom toho, že to je poprvé, co je říká a opravdu je myslí vážně.

"Mám tě moc rád."
 


Komentáře

1 Kaspi Kaspi | Web | 3. února 2014 v 14:11 | Reagovat

:3 Zamilovala jsem se do tý povídky :3 Děkuju moc za další díl :) A těším se na další :)

2 Lení Lení | E-mail | Web | 3. února 2014 v 16:37 | Reagovat

To je nyu ^^.. kouzelná povídka.. Těším se na další :)

3 Yumi Yumi | 3. února 2014 v 17:05 | Reagovat

KOnečně jsem se dočkala ^.^ Je to dokonalé. Člověk s toho hned cítí ty city a to Taeminovo štěstí :3 Prostě Dokonalé nemám slov :)

4 Kei Kei | Web | 3. února 2014 v 17:17 | Reagovat

Konečně další dílek :3 Konečně se Taeminnie usmívá! :33 Jen tak dál :3 Těším se na pokračování :33

5 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 4. února 2014 v 0:48 | Reagovat

Kyuuuu~~~!!!!x333 nunatyyy!! X33
Jsem moc rada, ze je konecne dalsi dil x3 nemuzu se dockat dalsiho x33 je to uzasne!! *w*
Ze by Minnie uz konecne poznal pravou lasku? X33 ale.... Proc mam takove tuseni, ze jim neco provedes? Q.Q
Koho chce Jjongie Miniemu predstavit? Ze by maminku, o ktere se Hyun zminil? :D
I WILL WAITING FOR NEXT CHAPTER!! X33333

6 Barica Barica | E-mail | Web | 16. února 2014 v 11:20 | Reagovat

Huuuh, chvilku to nectu a hned se toho tolik stane! Tsss, a pak ze pry neaktivita :D Kazdopadne, jsem rada, ze je Minniemu lip. (Jen doufam, ze bude brzo lip vsem, nejen postavam v povidkach... )
Taky bych chtela takoveho Jonghyuna... Slunicko, ktere by svitilo pro me... ^^

7 Chiki-chan Chiki-chan | Web | 1. března 2014 v 17:37 | Reagovat

Páni, každý díl se čte doslova jedním dechem..Tahle povídka mě pohltia už prvním dílem a teď jenom nevěřícně koukám že *Kdy jsem se sakra dostala k 18. kapitole?!* Je v tom tolik emocí, až to hezký není (samozřejmě to myslím ironicky, je to dokonalý ;3 :D♥). Taky jsem v devítce, ale něco takovýho nejspíš nenapíšu ani do důchodu.. Jen tak dál, moc se těším na další kapitolu :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013