Coffee || YongHyuk

1. března 2014 v 2:12 | Hotaru |  CNBLUE oneshots
Co k tomuhle říct... téma není originální, název není originální, ale přesto mě psaní bavilo a celkem jsem se u toho odreagovala. Doufám, že vám se také bude povídka líbit. Chtěla jsem tam hodit i nějakou tu věkově omezenou scénu, ale nakonec jsem si na to netroufla. Přeci jenom - je to první povídka na tuhle skupinu a ještě kluky nemám tak úplně oťukané, takže to zatím nechám takhle s tím, že možná časem napíšu pokračování.
Jinak vás chci upozornit, že je možné, že to tu bude trochu rozházené, protože se jdu zase hrabat v rozcestnících a taky chci promazat jednorázové povídky, protože jsou tam některé, které mi jsou vážně trnem v oku... u toho zbytku bych chtěla aspoň upravit text atd. Takže se omlouvám, pokud tu nepůjde nějaký odkaz nebo tak.
Každopádně - užijte si čtení.

||Coffee | CNBLUE | YongHyuk (Yonghwa/Minhyuk) | 1380||



Yonghwa tlumeně zaklel, když po obloze sjel klikatý blesk. Za normálních okolností déšť miloval, ale teď, když byl na cestě z práce a oblečený do drahého obleku, z něj moc nadšený nebyl. Nespokojeně mlasknul a popoběhnul, dávajíc si pracovní kufřík nad hlavu, aby přes hustý, neprostupný déšť, jenž mu bičoval tvář, aspoň trochu viděl, kam šlape. Proklel se za to, že si ráno nevzal auto. Kdyby ráno nepocítil náhlou touhu se projít, tak by teď nemusel moknout.

Domů to měl ještě daleko a zdálo se, že se v širokém okolí nenachází žádné taxi, které by ho bylo schopné dovést k jeho domu. Znovu přidal do kroku. Pomalu se smiřoval s tím, že za tak špatných podmínek bude muset opravdu dojít až domů, když v tom na rohu ulice spatřil útulně vypadající kavárnu. Napadlo ho, že by se tam mohl aspoň na chvíli schovat před deštěm a na kávu měl také docela chuť, a tak už brzy otvíral dveře do kavárny, načež se ozvalo zazvonění zvonku nade dveřmi.

Celá kavárna působila útulně, staře a příjemně. Tmavě zelené tapety kombinované s obložením z tmavého dřeva a stejnou podlahou. Ledabyle rozestavěné dřevěné stolky s na první pohled pohodlnými krémovými křesílky... Yonghwa si všiml, že na zdi naproti výloze jsou pověšené gramofonové desky. Moc se mu ten podnik líbil, a proto přešel ke stolku hned u výlohy a pohodlně se usadil. Díval se ven na zamračenou ulici a pozoroval déšť. Už zase ho miloval, když už mu neteklo za krk.

"Dobrý den! Co si dáte?" ozvalo se za ním zvesela. Pomalu se tázavě otočil za hlasem a chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co se ho mladík vůbec ptal. Když se na toho kluka podíval pozorněji, tak měl pocit, že mu ten pohled dal pěstí do žaludku. Poťouchlý úsměv, delší vlasy, vytáhlá a hubená postava...

Trochu prkenně vykoktal svou objednávku a sledoval, jak tmavovlásek spěšně přikyvuje a zvesela kráčí zpátky k pultu. Něco ve způsobu, kterým se druhý pohyboval, Yonghwovi přišlo povědomé a palčivě známé... v podstatě celý ten kluk mu byl povědomý. Ten jeho úsměv a ten jeden neposlušný pramen, který mu padal do očí... byl to opravdu on nebo mu byl jenom příliš podobný? Jak je to dlouho, co Minhyuka naposledy viděl... pět let? Šest?

Nevěděl, jestli si chlapce pouze s někým plete, ale stejně se mu vzpomínky začaly vracet jedna za druhou a útočily na jeho vědomí plnou silou. Najednou si tak moc přál, aby to Minhyuk opravdu byl... tohle by mu bylo podobné - práce v kavárně. Nikdy neměl vysoké cíle, chtěl si pouze užívat života a žít současností. Což byl přesně opak Yonghwy, který úspěšně vystudoval vysokou školu a teď měl skvělou a dobře placenou práci v jedné z úspěšných soulských firem. Což byla věc, která ho s Minhyukem rozdělila - jejich rozdílná představa o budoucnosti.

"Vaše objednávka, pane," smál se na něj mladík a pokládal před něj hrneček, čímž ho vytrhl z jeho myšlenek.

"Promiňte... můžete mi říct, jak se jmenujete? Připomínáte mi... mého kamaráda ze střední školy," vyhrkl Yonghwa dřív, než si to stihl promyslet. V duchu si za svou neomalenost vynadal a byl rád, že aspoň nevyzradil pravou povahu jeho vztahu s Minhyukem. Pokud by to nakonec nebyl on, tak by to ten muž nemusel snášet dobře.

"Ehm... omlouvám se. Samozřejmě mi to nemusíte říkat," dodal, když si všiml mladíkova zkoumavého pohledu a tázavě zvednutého obočí.

"To je v pořádku... jak se jmenoval váš kamarád?" usmál se na něj chlapec.

"Minhyuk. Kang Minhyuk," odpověděl Yonghwa a nezabránil tomu, aby si s tím jménem pohrál na jazyku. Tolik vzpomínek...

Chlapec zvedl obočí ještě výš, až mu zmizelo ve vlasech. Pohodil hlavou, aby dal na stranu ten jediný pramen, který mu překážel ve výhledu, natočil hlavu na stranu a začal na Yonghwu usilovně zírat. Zdálo se, že o něčem přemýšlí...

V tom se jeho tvář rozjasnila, v očích se objevily potěšené jiskřičky a rty se roztáhly v nádherném úsměvu" "Yonghwo?"

Oslovený se na něj usmál a přikývl na znamení, že je to opravdu on. To už se mu ale Minhyuk vrhl kolem krku a krátce, ale pevně ho objal, načež od něj ustoupil a tvářil se, jako kdyby se nic nestalo.

"Páni, vůbec bych tě nepoznal! Tolik jsi se změnil, ale vypadáš pořád skvěle," drmolil a přitom se pořád usmíval. A Yonghwa měl pocit, že je zpátky v čase. Minhyuk se naopak nezměnil vůbec - byl pořád stejně praštěný, jako předtím. Znovu se mu vrátily všechny ty chvíle, které s Minhyukem prožil. Podíval se mu do očí a věděl, že on myslí přesně na to samé. Ten způsob, kterým se usmíval... Něco v jeho nitru, o čem si myslel, že je to dávno mrtvé a pohřbené, se slabě pohnulo a on úsměv opětoval.

"Děkuju. Ty taky vypadáš dobře," polichotil mu Yonghwa, stále se nepřestávajíc usmívat.

"Jenom dobře?" zasmál se a sjel sám sebe pohledem.

"Ah, počkej tu... mám zákazníka," vyhrkl najednou Minhyuk, zrovna v momentě, kdy mu chtěl Yonghwa odpovědět, a začal se proplétat mezi stoly a křesílky k postarší dámě v růžovém svetru. Yonghwa pozoroval, jak se na paní usmívá a mile s ní mluví. Prohlížel si jeho postavu a musel uznat, že se změnil - k lepšímu. Vyrostl, nabral trochu svalů. Slušelo mu to a to sakra hodně. V ten moment se Minhyuk otočil a šel k pultu vyřídit objednávku. Yonghwa si neodpustil pohled na jeho pozadí... pořád stejně dokonalé.

Když mu jeho skvělý výhled zastínil pult, tak se otočil ke stolu a napil se ze svého hrnečku. Dřív, než se vůbec nadál, už se k němu znova přiřítil Minhyuk a posadil se naproti němu do krémového křesílka. Z tváře mu pořád nezmizel ten zářivý úsměv, který Yonghwa kdysi tak miloval. No, musel uznat, že ještě teď ho nenechává tak úplně chladným, jak by asi měl.

"Kde ses tu tak najednou objevil?" zeptal se najednou Minhyuk. V téhle kavárně pracoval už skoro rok, ale Yonghwu tu ještě nikdy neviděl.

"Vlastně úplně náhodou. Šel jsem z práce a začalo pršet," pokrčil Yonghwa rameny a přitom si lžičkou míchal lahodný, voňavý nápoj.

"A co ty? Jak to, že tu pracuješ? Nezdálo se mi, že bys toužil po tom, pracovat v kavárně," dodal ještě a znova se na Minhyuka pousmál se zvláštními jiskřičkami v očích. Bylo to zvláštní se znova setkat.

"To je dlouhá historka," mávl nad tím rukou a pohrával si mezi prsty s cípem zelené dečky, která zdobila stůl.

"Já mám čas," pobídl ho Yonghwa.

Minhyuk si odkašlal. "No... pracoval tu můj bývalý přítel..." řekl, ale nijak to nerozváděl. Zdálo se, že o tom nechtěl mluvit. Yonghwa se sám v sobě ovšem potýkal spíš s tím, proč je mu tak nepříjemné, že měl Minhyuk i někoho jiného, než jeho. Samozřejmě, že nezůstal sám, když se rozešli. Zůstali sice přátelé, ale to neznamenalo, že si nemůže nikoho najít. On přece měl také jiné muže... Ale Minhyuk byl pro něj vždycky speciální, protože byl první.

"Dost o mně... vypadá to, že se máš dobře," odvedl spěšně Minhyuk řeč od tématu, které mu bylo zřejmě nepříjemné.

"Mám se dobře... dělám managera v jedné firmě. Pracovní doba je přijatelná a plat vysoký. Nemám si na co stěžovat," řekl s jemným úsměvem na rtech a jedním posledním lokem vyprázdnil svůj hrneček. Minhyuk ho okamžitě popadl a hyperaktivně ho šel odnést. Vrátil se s minimálně o tři stupně horší náladou, než když odcházel.

"Takže... teď půjdeš?" zeptal se ho a přitom váhavě přešlapoval u jeho stolu. Yonghwa si ho znova celého prohlédl. Nevěděl, co to dělá, ale stejně už měl rozhodnuto.

"Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, kdy tady končíš... Mám doma láhev vína, tak jsem myslel, jestli by ses nechtěl na chvíli stavit..." začal Yonghwa váhavě rozvíjet své myšlenky. Bál se toho, že se mu Minhyuk vysměje - konec konců je to už dlouhá doba a navíc to byl hlavně Yonghwa, kvůli komu jejich vztah skončil.

"Jestli nechceš, tak to pochopím. Já -"


"Končím v sedm. Dáš si ještě něco nebo na mě počkáš jenom tak?" přerušil ho Minhyuk s zářivým úsměvem. Když potom mladší odešel vyřídit další objednávku, tak se Yonghwa zahleděl výlohou na bouřku, která venku panovala a pomyslel si, že je nakonec možná dobře, že začalo pršet.
 


Komentáře

1 Zuzi-chan Zuzi-chan | 1. března 2014 v 14:58 | Reagovat

Takze tohle je ta povidka o ktery jsi mi rikala :D Je uplne bozi :3 Vzdycky si prectu povidku na nejakou skupinu kterou moc dobre neznam a pak vzdycky stravim cely den projizdenim youtube a tumblrem nad jejich videama a obrazkama :D a az vylezu z postele tak to udelam zase :D takze dekuju ze se misto uceni budu venovat CNBLUE :3 bude to vetsi zabava nez uceni :3

2 Hatachi Hatachi | 1. března 2014 v 20:13 | Reagovat

To bylo sladké. Takové něžně nenásilné.
A vůbec nevadilo, že v tom nebylo yaoi.
Možná by to kazilo dojem té něžnosti.
Sice CNBLUE neznam,ale moc se mi ta povídka líbila :-)

3 Karin Karin | 31. března 2014 v 22:57 | Reagovat

Bylo by to zajímavé pokračování povídka je moc hezky napsaná. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013