Malý kousek Číny || TaoRis

9. března 2014 v 21:11 | Hotaru |  EXO oneshots
Víte co? Tahle povídka je jedno velké otřepané klišé a já vlastně vůbec nevím, proč jsem ji napsala, protože tenhle typ povídek vůbec nemám ráda... ale i tak ji sem dávám, protože to je pravděpodobně to nejlepší, čeho jsem momentálně schopná. Celé to vlastně vzniklo kvůli fan artu, který je na coveru. Nějak mě to inspirovalo :D Jinak... tohle je historicky první povídka na EXO na tomhle blogu. Bránila jsem se tomu do posledního dechu... ale nakonec jsem stejně podlehla :D Kdo by odolal dvanácti pěkným chlapcům, kteří se shippují vlastně sami a ještě k tomu úplně ochotně a dobrovolně? Ale konec keců. Vím, že tohle není ani zdaleka nejlepší věc, kterou jste ode mě mohli číst, ale i tak doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit.

|| Malý kousek Číny | EXO | TaoRis (Kris/Tao) | w:1996 ||



Dny se mu pomalu měnily v nekončící moře šedi. Všechny byly stejné a on nevěděl, jak se z té šedé, nezáživné vody vynořit, aby se mohl nadechnout. Stereotyp a stesk po domově ho pomalu ale jistě dusili. Posledních několik dní to zašlo do bodu, kdy si začínal myslet, že žije jenom proto, že dýchá. Prostě jenom z toho prostého důvodu. Nenáviděl se za to - splnil si přeci svůj sen, měl by být rád.

Ale všechno bylo šedé.

Rozzářené tváře jeho kolegů i fanoušků na koncertech, barevné kostýmy a záře reflektorů. Všechno se to slévalo do jedné velké šmouhy. Pomalu se začínal topit tím, jak moc se mu stýskalo. Všechno to, co znal a měl rád, bylo pryč a on, člověk, který už odjakživa neměl moc v lásce změny, se s tím musel vyrovnat. Jediné, co mu zůstalo byly dlouhé hodiny tréninku v naději, že aspoň bude dost dobrý, aby ostatním nedělal ostudu. Stačilo už jenom to, že stále ještě nebyl schopný se sžít se zdejším jazykem a prostředím.

A proto dřel až do roztrhání těla. Trénoval, cvičil, pilně se učil korejštinu, ale přesto měl pocit, že sem vlastně nepatří a že se snaží málo. Ostatní čínští členové s aklimatizováním se neměli sebemenší problém. Občas se jim stýskalo po rodinách, ale to bylo tak všechno. Jen Tao měl dojem, že v Koreji, na stesk po rodině a rodném jazyce, pojde. Snažil se ale o to, aby ostatním překážel, co nejméně to bude možné, a tak se nikomu nesvěřil.



Bylo pro něj tak úlevné, když po celém dlouhém dni postavil svoje tělo do sprchy. Doslova cítil, jak se mu uvolňují zmožené svaly. Mohl si dovolit koupat se dlouho, protože se do sprchy vždycky dostal poslední a náležitě toho využíval. Užíval si pocit klidu, který se v něm pomalu rozléval... a poté také hned odezníval, když si vzpomněl na to, jak teď půjde do osamoceného pokoje.

Byl zvyklý tu spát sám s managerem a až do noci se s ním učit slovíčka a gramatiku, která byla tak nezbytná pro fungování v Koreji. Stávalo se ale také, že manager musel odjet nebo trávil čas doma s rodinou. A Tao osaměl. To byly večery, kdy byl jeho svět nejzašedlejší a on se cítil nejhůř. Pokaždé na něj dopadla samota, úzkost, pocit naprosté ztracenosti, který občas pociťoval, když kráčel venku na ulici mezi zástupy vesele si povídajících Korejců. A on jim pomalu nerozuměl. Protože on byl Číňan. Byl jiný.

Tao znechuceně vypnul sprchu, rychle se usušil a oblékl se do pyžama, rozhodnutý jít si lehnout a prostě veškeré negativní pocity zaspat, ačkoli tušil, že to nebude zas až tak jednoduché. Nikdy nebylo.

Když šel do svého pokoje, tak už byl celý dorm ztichlý, jak byli všichni jeho obyvatelé zalezlí ve svých pokojích a spali nebo se ke spánku chystali. Na Taa opět dopadl skličující pocit osamělosti. Neustále byl ve společnosti neuvěřitelného počtu lidí a bydlel hned s dvanácti muži... a přesto byl pořád tak sám.

Potlačil chuť jít do kteréhokoli pokoje a s nějakou hloupou výmluvou se vetřít k jeho obyvatelům, aby měl aspoň na okamžik pocit, že ke skupině vůbec patří. Zařekl se přece, že nebude překážet. Přesto nemohl potlačit tlak na hrudi, když za sebou zavřel dveře a díval se do prázdného, tmavého pokoje. Vypadal tak pustě a nehostinně...

Raději se tím přestal zabývat, zhasl a padl do postele, přikrývajíc se až ke krku. Křečovitě zavřel oči, jak se snažil na nic nemyslet a prostě jenom spát. Jeho mysl ale byla na něco takového až příliš bdělá a on nemohl usnout. Převalil se na bok a pevně peřinu chytil v objetí, které mu aspoň částečně mělo navodit pocit něčí přítomnosti. Dal by cokoli za to, aby kterýkoli člen přišel a byl tu s ním. Mohl by mlčet a stát v koutě... Taovi by prostě stačila jeho přítomnost.

Ale nikdo nepřicházel a Tao věděl, že nikdo ani nepřijde. Jak by mohl? Nikdo nevěděl o jeho problémech se samotou a ani o nespavosti, která se ho v posledních několika týdnech držela jako klíště.

Aniž by Tao věděl, jak se to stalo, tak se mu do očí samovolně natlačily slzy. Nechtěl plakat. Neměl k tomu důvod - plnil si přece svůj sen. Přesto se ovšem nedokázal vyrovnat s únavou a bezmocí, která pocházela z jeho neschopnosti usnout. Plakal, protože to ze sebe potřeboval dostat a teď měl po dlouhé době možnost. Nechtěl, aby kdokoli z ostatních členů věděl o jeho pocitech. Nejraději by je necítil. Měl potom pocit viny. Neustále ho totiž pronásledovala myšlenka, že by měl být šťastný - vždyť on to dokázal. Byl tady, patřil do skupiny.

Přesto mu z očí tekly slzy jedna za druhou a ze rtů se mu začínaly linout vzlyky. Bylo mu jasné, že za to může ta časová vytíženost a stres, který se s touto profesí neodmyslitelně pojil. Věděl, že stačí, když se vypláče a bude to dobré. Nikdo se to nedozví...

Krve by se v něm nedořezal, když dveře zavrzaly a začaly se pomalu otvírat. Tao si okamžitě osušil slzy, ale bylo už pozdě - Kris stál ve dveřích a zkoumavě, starostlivě si ho prohlížel.

"Tao, ty pláčeš?" zeptal se Kris starostlivě a něžně, ačkoli z jeho hlasu bylo znát, jak moc ho to zaskočilo.

"Ne, jsem v pohodě," vypadlo z Taa téměř okamžitě a zcela automaticky. Kris mu to ale zřejmě vůbec nežral, protože za sebou tiše zavřel dveře a přešel k posteli. Dosedl na ni jen kousek od Taa a starostlivě mu zahlížel do slzami zmáčené tváře.

"Co se stalo?" vyptával se dál Kris. Natáhl ruku a s ledovou samozřejmostí se konečky prstů lehce otřel o Taovu tvář. Tao pod tím dotekem přivřel oči a držel. Protože tu konečně byl ten vysněný někdo, kdo by mu dělal společnost.

"Nic se nestalo. Všechno je v pohodě. Jen... mohl bys tu chvíli zůstat se mnou?" zeptal se a hřbetem ruky si nemotorně otřel slzy z tváří a koutků očí, kde se objevovaly stále nové a nové, i když se Tao usilovně snažil nebrečet. Ne před Krisem.

"Proč? Někdo ti ublížil?" strachoval se Kris okamžitě. Věděl, že Tao ve společnosti mezi mladšími kolegy není moc oblíbený a bál se o něj.

"Ne. Jen tu nechci být sám," zamumlal a sklopil tvář, vděčný, že tma schovává jeho rudnoucí tváře. Teď před Krisem vypadal jako malá ufňukaná holka.

Znervózňovalo ho to, že Kris dlouho neodpovídal. Už už se rozhodoval k tomu, že vzhlédne a třeba se Krisovi za svá slova omluví, ale nebylo to třeba, protože starší se brzy natáhl na postel vedle Taa a usmál se na něj. Tao viděl, jak se ve světle pouliční lampy třpytí jeho zuby. Byl tak rád, že konečně není sám. K dokonalosti tomu chyběla už jenom jediná věc. Tao dlouho uvažoval o tom, jestli má vyslovit nahlas to, na co se chystal.

"Můžu tě obejmout?" vypadlo z něj potom v momentě, kdy si řekl, že už mu je vlastně všechno jedno a že se prostě ztrapní, kdyby ho Kris odmítl. Bylo to tak netaovské chování, až to Krise překvapilo, ale i tak byl rozhodnutý mladšímu svou náruč poskytnout. A rozhodně za to nemohly pouze jeho osobní, sobecké důvody, jako třeba to, že se mu Tao líbil už od momentu, kdy ho poprvé uviděl.

Tao na něj vyčkávavě koukal, ale on se stále neměl k odpovědi. Místo toho odhrnul peřinu, aby pod ni mohl také vklouznout a potom rozpřáhl ruce, čímž dával Taovi najevo, že ho obejmout může.

A Tao tu nabídku bez okolků přijal. Doslova se vrhl Krisovi do náručí a pevně se k němu přitiskl, schovávajíc si hlavu kamsi do Krisova ramene. Cítil, jak mu Kris objetí opětoval. Ani jeden z nich nepromluvil. Tao byl vděčný za to, že nebyl sám a pouze vnímal teplo sálající z těla vedle.

Tao nevěděl, kolik času uteklo. Mohlo to být pět minut, mohla to být hodina. Kris ho k sobě ale stále tisknul a jezdil mu rukou po zádech v uklidňujících krouživých pohybech.

"Řekneš mi, proč jsi plakal?" zeptal se potom do ticha.

Tao neodpověděl hned. Zavrtěl se, jak hledal lepší polohu. Pevně chytil Krise za nadloktí a přitiskl se k jeho hrudi ještě blíž, jak potřeboval cítit něčí blízkost. Pečlivě přemýšlel nad jeho otázkou, ale nevěděl, co mu na to má odpovědět. Přeci jenom - neměl k tomu obvyklé důvody.

"Stýská se ti občas po Kanadě?" odpověděl mu nakonec na otázku otázkou a trochu se odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. Těkal pohledem po jeho tváři, aby mu neunikla ani jediná emoce. Potřeboval znát pravdu. Krisovy oči se ve tlumeném světle, které do pokoje dopadalo oknem, zaleskly.

"Skoro pořád," odpověděl mu Kris pravdu a přitom se na něj povzbudivě pousmál. Zdálo se, že už přesně zná důvod Taova pláče. Přesto mladší cítil potřebu mu to objasnit, říct nahlas, co ho trápí.

"Chybí mi domov," zašeptal téměř neslyšně, "a jsem vám jenom přítěží. Pořád nemluvím dobře korejsky."

Výčitky na něj zase udeřily plnou silou. Kazil dokonalost skupiny svou neschopností. Ostatní kluci se tak snažili a byli tak skvělí... jenom on měl pocit, že se vůbec nezlepšuje. Do očí se mu opět natiskly slzy a brzy přetekly a začaly se mu kutálet po tvářích, jak se utápěl v sebelítosti.

Překvapilo ho, když se Kris najednou prudce pohnul, vykuleného Taa ze sebe shodil a nebezpečně se tyčil nad ním, podpírajíc se na jednom loktu a držíc ho druhou rukou za bradu, čímž ho nutil se mu dívat do očí.

"Teď mě poslouchej, Zi Tao. Ty. Nejsi. Přítěž," vrčel na něj, v očích nespoutaná divokost.

Tao se pod jeho pohledem přikrčil a sklopil pohled. Nemohl se dívat do těch divokých, planoucích očí, když si až příliš palčivě uvědomoval vypracované tělo, které ho tlačilo hlouběji do peřin. Cítil každičký pohyb Krisových svalů...

"Ale já -" snažil se namítnout téměř neslyšně, po tvářích se mu stále kutálely slzy.

Nedomluvil. Horké rty přitisknuté k těm jeho ho zastavily víc než dobře. Dřív, než se nadál, už si Kris pohrával s jeho rty a líbal je se stejnou naléhavostí a nekompromisností, se kterou na něj předtím i mluvil. Tao cítil slabost, která zachvátila celé tělo. Hořel, plameny ho celého olizovaly, ale on nebyl schopný vnímat nic jiného, než teplé rty, jež ho tak náruživě líbaly.

Když se od něj o několik chvil později Kris se širokým, něžným úsměvem odtáhl, tak už neplakal, ale pouze na staršího udiveně a mírně vyvedeně z míry zíral.

"Neplakej... je to v pořádku," zašeptal na něj Kris v čínštině a opět si ho přitáhl do náručí, jako by se nic nestalo. Tao byl stále v šoku a jeho mozek nějak nedokázal zpracovat nastalou situaci.

"Nejsi přítěž. Nepřekážíš... a tvoje korejština je roztomilá," šeptal mu Kris do vlasů mezi několika nevinnými polibky, které mu do nich věnoval.

Tao si konečně plně uvědomil, co se tu stalo. Přenesl se přes to však neočekávaně dobře - prostě se ke Krisovi přitiskl blíž, opětoval mu objetí a nechal ho, aby mu šeptal slova útěchy. Proč také ne - Kris se o něj zajímal a byl tu, když ho potřeboval. Vždycky, nejenom dneska. A Tao cítil, že někoho takového potřebuje, aby přežil.

"Omlouvám se, možná jsem neměl," zašeptal Kris a táhle mladšího chlapce pohladil po boku.

"Ne, je to v pořádku," odpověděl Tao automaticky a až v momentě, kdy to vyslovoval, si uvědomil, že je to opravdu v pořádku. Byl s tím v pořádku. Nemohl říct, že by ke Krisovi něco cítil, ale věděl, že ho potřebuje. Potřebuje ho, protože nedokáže být sám.


"Víš... mám dojem, jako bys byl můj malý osobní kousek Číny," zašeptal potom a ačkoli to byla naprosto zcestná poznámka, tak Kris pochopil. Tao věděl, že ho chápe. Poznal to už jenom z toho, jak si ho starší přitiskl ještě více k hrudi a dal mu další polibek do vlasů. A v ten moment věděl, že už nemusí být sám. Nemusí. Protože Kris byl opravdu jeho kousíček Číny. A on se s ním cítil být doma.
 


Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 9. března 2014 v 22:42 | Reagovat

Jsem totálně ohromená! To je naprosto dokonale napsaný. Nedivila bych se, kdyby to tak bylo i ve skutečnosti. Je to... hmmm... nedokážu to správně vyjádřit... prostě - přečetla jsem spoustu povídek, ale jen tři mi vehnaly slzy do očí. Tahle patří mezi ně. Děkuju ti za ní :)

2 Hatachi Hatachi | 9. března 2014 v 22:47 | Reagovat

To bylo tak nádherné, že věřim, že to je reálné.
Tao opravdu bydlí s manažererem, ale úplně někde jinde, než ostatní kluci.
A ano má problémy se změnami v jeho životě.
Ale i když koukam na různé videa s nima, tak je hodně vidět, jak po něm Kris kouká a jak se ho snaží mít u sebe :-)
A taky jsem dlouho odolávala EXOmánii, až mě úplně pohltila. Ale ta povídka se tě fakt povedla...

3 Sairen Sairen | Web | 10. března 2014 v 1:21 | Reagovat

Nyu... pandičko neplač... *jde si toho ťunťu obejmout* Kluci jsou tu pro tebe... a fanynky taky...

btw. nádherná povídka... moc se ti povedla...

4 Kei Kei | Web | 10. března 2014 v 5:58 | Reagovat

Ta povídka je nádherná :3 Tao malutkej :CC *objímá ho*
Hrozně moc se ti ta povídka povedla Hotaru :3 <3

5 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 10. března 2014 v 7:08 | Reagovat

Hotaru jsi třída. Takhle popsat Taovy skutečné pocity... ano on se tak cítí. Většina jeho příspěvků jsou jen fotky ale pokud píše status tak je smutný a je v čínštině takže si ho musím ještě přeložit.  :( opravdu je mi toho kluka líto. A pokud opravdu Kris chce aby byl v pohodě,  tak by se měl ujmout sám jeho výuky korejštiny. Haha i kdyby se o to pokusil tak by to mohlo skončit tak že výuka bude ale úplně o něčem jiném :D . Aneb už nečtu slahe/yaoi protože můj chorý mozeček je schopen párovat i malé děti ... ne neptej se.

Jinak EXO mánie není zas tak špatná.

6 Kim Lula Kim Lula | Web | 10. března 2014 v 16:09 | Reagovat

Achbože to bylo pěkné. Ale smutné, jaj. Chudák můj maličký Tao, já bych si ho unesla jen pro sebe a umatlala ho, božátko. Zatraceně, takhle mi už dlouho z nikoho nehrabalo, jak z něj. Zabila bych každého, kdo to malé trápí (neměla bych teda preventivně skočit z mostu?)

Ah, fakt povedené. A Kriiiis! Yeah, yeah, ToRis je tááák ááásdfgjfgkjfdgjk pár! Miluju tě.

Fakt krásná povídka.

7 Hotaru Hotaru | Web | 10. března 2014 v 22:14 | Reagovat

[6]: Tak to myslím, že se můžeme chytit za ruce a jít z toho mostu preventivně skočit spolu :D

8 Kaspi Kaspi | Web | 11. března 2014 v 9:55 | Reagovat

Jojo.
Ta povídka se mi líbí. Hodně. Moc. Moc se mi líbí. Je krásně napsaná. A neštvěte mě, protože...ale notáááák. Já fakt nechci ujíždět na dalším páru :D To je hrozný :D Ale i tak se mi to líbí :D

9 S c a r s S c a r s | Web | 23. března 2014 v 20:49 | Reagovat

To přirovnání Krise ke kousku Číny nemělo chybu! Bylo to smutné a uplakané, ale tak to většinou bývá, když v tom hraje hlavní roli stesk po domově. Jsem domácí pecivál, tak s Taem hodně soucítím a upřímně, mě by z domu nedostali, ani kdyby mi zaplatili ((teda aspoň v tuhle chvíli :D)). Slyšela jsem, že máš ráda i jiné páry v EXO, takže se už moc těším, jestli s nimi někdy napíšeš nějaké povídky :)

10 Choi Mari Choi Mari | Web | 25. března 2014 v 22:07 | Reagovat

To je strašně slaďoučký! Tenhle příběh se mi strašně líbí (a není to jen tím, že Tao je můj oblíbenec).

11 Karin Karin | 31. března 2014 v 23:06 | Reagovat

Moc krásna povídka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013