Between - 11. kapitola

1. dubna 2014 v 22:32 | Hotaru |  Between


Jonghyuna nikdy nenapadlo, že vidět někoho balit si kufr, může být tak bolestivé. Zůstal zaraženě stát ve dveřích a pozoroval Rena, který jednou rukou zuřivě házel věci do kufru a tou druhou si utíral oči, které mu stále ještě slzely.

Jonghyun ho tiše sledoval a snažil se vymyslet cokoli, co by mu mohl říct. Nesměl se trápit... nesměl odejít. Jonghyun cítil, jak se jeho hruď trhá na malé kousíčky už jenom při pomyšlení na to, že je Ren opustí. Nemohl ho nechat jít... nepřežil by, kdyby odešel.

"Neodcházej," vypadlo z něj dřív, než se stihl zastavit. Ta slova vyšla z jeho úst sama, neplánovaně. Ren sebou při zvuku jeho hlasu škubnul, jako by dostal facku. Poplašeně vzhlédl a otočil se jeho směrem, ačkoli nepřestával házet věci do kufru.

"Vůbec na mě nemluv," zašeptal lámajícím se hlasem. Do očí se staršímu nepodíval.

"Ale Baekho lhal. Já bych ti nikdy -" hájil se Jonghyun.

"Co? Neublížil? To už se ti povedlo," přerušil ho Ren. Jeho hlas byl o tolik starší a pozměněný bolestí, až k jejich roztomilému maknaemu vůbec neseděl a Jonghyun ho na okamžik vůbec nepoznával.

Nevěděl, co mu na to říct. V krku měl knedlík a cítil, že se mu do očí také začínají tlačit slzy. Kdyby neodešel z dormu... kdyby nebyl sobec a neopustil ho...

"Neodcházej, Minki... neodcházej," opakoval stále dokola. Ani nedoufal, že to něco změní, ale přesto to neustále opakoval. Zdálo se, že Ren ho ani neslyší. Dál si házel věci do tašek. Slzy mu tekly z očí proudem a pořád si utíral obličej rukávem, aby vůbec viděl na to, co dělá.

A potom měl najednou zabaleno. Celý jeho sen a život, o kterém si tak pevně myslel, že je šťastný a jistý, byl zabalený ve třech taškách a jednom batůžku. Nepozastavil se nad tím. Pryč - to bylo to jediné, na co myslel. Musí pryč. Popadl všechny ty těžké tašky a začal se nemotorně přesouvat z pokoje pryč.

Jonghyun si začal palčivě uvědomovat, že je konec. Oči ho pálily, jak se snažil potlačit slzy.

"Nemůžeš odejít... je to všechno lež," zkusil to naposledy.

Ren mu nevěnoval ani pohled a jenom se kolem něj protáhl a opustil pokoj i se všemi svými věcmi.

Slzy přetekly.

×××

Minhyun zaraženě sledoval, jak se Ren táhl s taškami přes obývací pokoj. Nepozdravil je, ani se na ně nepodíval. Prostě prošel místností na chodbu. Za chvíli bouchly dveře. Min se káravě podíval po Aronovi, jediném dalším členovi v místnosti.

"Je to tvoje chyba..." řekl tiše a otočil se k odchodu, aniž by se na Arona podíval. Musel jít zkontrolovat leadera. Věděl, že ho to muselo hodně ranit. Už byl skoro ve dveřích, když ho zastavil stisk na zápěstí. Aron s ním prudce škubl a otočil si ho k sobě čelem.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se ho vrčivě.

"Za Jonghyunem. Myslím, že by teď neměl být sám... a je to tvoje chyba," štěkl po něm Minhyun, přičemž zopakoval věc, kterou už jednou řekl, snad pro potřebu Aronovi ublížit. Aron na něj zahlížel a stále při tom drtil jeho zápěstí v prstech. Minhyun se najednou cítil maličký, jak ho menší muž spaloval pohledem.

"Jak moje chyba? Tvoje chyba je to stejně tak, jako moje... už nikdy nikam s Jonghyunem nejezdi, rozumíš?" zavrčel mu Aron do obličeje z takové blízkosti, že Minhyun moc dobře nedokázal zaostřit na jeho oči. Škubl sebou, jak mu ta blízkost byla nepříjemná.

"Můžu si dělat, co chci," štěkl po Aronovi a snažil se uvolnit svoje zápěstí z prstů druhého. Moc dobře se mu to nedařilo, Aron ho držel pevně.

"No to teda nemůžeš." Zase ten pohled. Ten pohled, pod kterým měl Minhyun pocit, že se zmenšuje a vlastně nemá žádné právo na vlastní názor.

"Jak nemůžu?" nedal se, ačkoli jeho hlas ztratil na tom sebevědomí, které tam předtím bylo.

"Nebudeš někam jezdit s Jonghyunem!" téměř křičel Aron. Minhyunovo zápěstí už téměř drtil a chlapec se snažil vypáčit svou ruku z jeho sevření pomocí prstů, v obličeji bolestná grimasa.

"Pusť... mě to bolí," kníknil Minhyun, ale Aron jako by ho neslyšel. Místo toho s ním ještě smýkl a zatřásl.

"Rozumíš?" zavrčel a zdálo se, že protesty druhého vůbec neslyší.

"Co ti na tom záleží! Já myslel, že si mě nezasloužíš," ohnal se po něm Minhyun.

"Asi jsem změnil názor," odpověděl mu Aron, v hlase stále to nebezpečí.

Minhyun pouze těkal pohledem po jeho obličeji. Dech se mu zadrhl v hrdle, když se k němu Aron přiblížil a nekompromisně ho políbil. Min nevěděl, co se tak najednou děje. Aron ho líbal vášnivě, ale s podivnou něžností, na kterou u něj byl vždycky zvyklý. A Minhyun si nadával do naivních pitomců, vědom si toho, že se prostě už nedokáže dál zlobit. Na to si až moc cenil každé sekundy Aronova času, který mu byl mladík ochotný dát. Vždycky to věděl - byl troska. Hloupý pitomec bez špetky sebeúcty. Polibky začal oplácet. A chtělo se mu samo ze sebe brečet.

Proto na něj jenom omámeně zíral, když se od něj Aron odtáhl.

"Miluju tě," vypadlo z něho, aniž by si příliš uvědomoval, co říká. Téměř v ten samý moment dostal neodolatelnou chuť praštit se do hlavy. Proč to říká? Nezařekl se sám sobě, že už s Aronem nikdy nepromluví? Že se nenechá zraňovat a dělat ze sebe jeho hračku? Že bude žít už jenom ve vztazích, kde si ho druhý člověk váží? Co si to nalhával - už v momentě, kdy si to sliboval, věděl, že ten slib poruší.

"Já vím," odpověděl mu Aron. A Minhyun věděl, co to znamená - nemiloval ho, ale chtěl ho pro sebe. Bolelo to... ale i tak věděl, že s ním zůstane. Protože takový on byl - nechal se zlomit, protože nedokázal odejít. A tak tu odpověď přešel a nesměle Arona objal a v krkolomné poloze se přikrčil, aby mu mohl zavrtat hlavu do hrudi. Nějak se potřeboval nechat ukolébat představou, že je všechno v pořádku, ačkoli jeho pracovní i milostný život se mu rozpadal pod rukama. Bylo jednoduché uvěřit tomu, že je milovaný, když ho Aron váhavě objal zpátky. Věděl, že je to lež, ale on už strávil příliš dlouhou dobu obelháváním sebe sama, aby toho teď mohl nechat bez toho, aby se úplně zničil.

×××

Jonghyun unaveně vyslechl nelichotivá slova, která mu říkal manažer do telefonu, odkýval je a potom hovor ukončil. Chtěl zemřít. Všechno se to pokazilo a on se místo toho, aby si svůj sen užíval, cítil jenom jako jeho vězeň.

Ren byl pryč.

Tři dlouhé týdny. A Jonghyun se mu nemohl dovolat, sehnat ho na jeho e-mailové adrese. Neměl na něj absolutně žádný kontakt. A už tři týdny se snažil jeho nepřítomnost omlouvat u vedení - snažil se mu dát dost dlouhou dobu na to, aby se mohl dát do pořádku a třeba se vrátit... zároveň ale ani JR sám nechápal, co si to nalhává. Věděl, že se Minki už nevrátí. A on nemůže manažerovi donekonečna vyprávět o tom, jak je Renova matka nemocná a chlapec musí být u ní. Je jenom otázkou času, kdy se ta věc provalí a vina padne na ně na oba.

Jonghyun zavrčel a praštil sebou do peřin, pohřbívajíc svou hlavu do polštářů. Nic ho nebavilo a on vážně uvažoval o tom, že podlehne svému nutkání a po Renově příkladu skupinu opustí. Neměl na tohle sílu. Nejhorší na tom bylo to, že on byl ve skutečnosti jediný, kdo se v dormu trápil, ačkoli jeho úmysly byly nejčistší. Vyšel z toho nejhůř a přitom to nebyl on, kdo se s Renem vyspal.

Překryl si oči paží a dlouhou dobu jen ležel, oči schované. Bylo pro něj namáhavé i dýchat, a tak nedělal nic. Pouze ležel, schovával své oči v tmavých záhybech svého svetru a dýchal. Prostě jen dýchal.

Z téhle otupělosti ho vyrušilo až zaklepání na dveře. Zaskočilo ho to - členové za ním od událostí s Renem ani jednou nepřišli do pokoje -, ale ne dost na to, aby sundal ruku z očí a nebo se napřímil. Pouze zavrčel nepříjemné pozvání dál.

"Ehm..." ozvalo se ode dveří váhavě.

"Hm?" dostal ze sebe Jonghyun nepříjemně. Byl si vědom toho, že by se možná mohl aspoň pokusit být milý... vzdával to - neměl na to energii a ani náladu.

"Omlouvám se," vypadlo z osoby u dveří a Jonghyun si se záplavou vzteku uvědomil, že to je Baekho, kdo na něj mluví. Několik vteřin měl pocit, že vyskočí z postele a začne nepříčetně ječet... nakonec ale neměl energii ani na to.

"Vážně mě to mrzí. Myslel jsem jenom na sebe... myslel jsem si, že k tobě něco cítím, ale jenom jsem ti tím ublížil. Moc se omlouvám. Vím, že mě nenávidíš a nenávidět mě budeš... ale vážně chci, abys věděl, že... nikdy jsem tohle nechtěl. Nechtěl jsem, aby odešel. Vlastně jsem ani nechtěl, abys byl smutný. Sakra! Tak moc mě to mrzí... já ani nevěděl, co jsem chtěl. Promiň," mluvil Baekho tiše, rychle a naléhavě, jako kdyby očekával, že ho Jonghyun uprostřed jeho projevu utne a vyhodí za dveře. Jonghyun chtěl... ale neměl na to sílu. Proto počkal, až mu blonďák řekne, co má na srdci, a potom ledovým hlasem promluvil.

"A co čekáš, že se teď stane? Že ti skočím do náruče a všechno bude v pohodě? Nebude, Baekho." Do jeho hlasu pomalu prosakoval všechen ten vztek, který cítil. Všechno to odpírání si citů jenom proto, aby zabránil skupině, aby se definitivně rozpadla, způsobilo jenom to, že byl ještě naštvanější, než kdyby svůj vztek ventiloval postupně.

"Ne, nečekám, že to bude v pohodě. Jen... myslím, že bys za ním měl jet. Znáš ho... nejspíš na to čeká," šeptal blonďák. Zřejmě měl pocit, že není hoden toho, aby mu radil. A to měl pravdu - nebyl toho po tom všem hoden.

"Nevěří mi ani slovo. O to ses postaral," konstatoval Jonghyun chladně, bez emocí. Přesto si byl jistý, že jeho kousavá poznámka našla svůj cíl a ublížila. Nějak se nemohl přinutit k tomu, aby toho litoval.

"Já... napsal jsem mu dopis," zamumlal Baekho. Jonghyun se přemohl a překonal svojí otupělost dost na to, aby se přetočil a podíval se na Baekha. Blonďák v rukách opravdu pevně svíral velkou bílou obálku.

"Nepřečte si to," řekl mu Jonghyun a tvářil se, jako by to bylo nad slunce jasnější.

"Ale přečte. Bude křičet a možná i brečet... ale nakonec si to přečte. A potom už bude jenom na tobě jestli ho přesvědčíš." Baekho se mu odmítal podívat do očí, když s ním mluvil a Jonghyun to oceňoval - bál se, že by při přímém očním kontaktu vybuchl vzteky.

"Nechci ho přesvědčovat. Jdi pryč," řekl mu Jonghyun tiše a překryl si oči paží na znamení toho, že rozhovor skončil.

"Promiň," hlesl Baekho tiše, aniž by věděl, jestli se omlouvá za to, že rušil nebo za tu událost s maknaem. Potom Jonghyun slyšel jen klapnnutí dveří. Zvedl ruku a podíval se, nezdálo se mu, že by to Baekho vzdal tak rychle. A taky nevzdal - na komodě u dveří ležela bílá obálka.
 


Komentáře

1 luczaida luczaida | 2. dubna 2014 v 12:59 | Reagovat

Možná je pravda, že je to nejoblíbenější povídka na blogu. Já souhlasím. Ale pokud s ní nejsi ty sama spokojená, vždycky máš právo ji napsat znova, pokud se na to cítíš. Je to jen na tobě. Tvůj příběh, tvoje pravidla. Já ji klidně přečtu znova ;-)

2 Kitsune Kitsune | 2. dubna 2014 v 15:56 | Reagovat

To je překrásný. Nečekala bych, že se to tady objeví tak rychle, takže mooooc děkuju :33 Bylo to vážně úžasné <3 Já tu povídku prostě miluju ^^

3 Hatachi Hatachi | 2. dubna 2014 v 21:08 | Reagovat

Jak se to dokázalo takhle totálně zesrat O_O
Mrzí mě, že se ti tahle povídka nelíbí. Mě se líbí, hodně moc se mi líbí a to nemam ráda Rena 8-O
Ale když se jí rozhodneš napsat znova, tak si ji znova moc ráda přečtu. Záleží jen na tobě :-)
Těšim se na další díl...

4 Hotaru Hotaru | Web | 2. dubna 2014 v 21:22 | Reagovat

[1]:

[3]: Nejsem spokojená jen asi s dvěma začátečními kapitolami... takže jsem celkem líná to přepsat. Jen mě udivuje, že povídky do kterých jsem dala úplně všechno, čte daleko méně lidí, než něco, co jsem jenom tak odbyla s tím, že se mi to stejně nelíbí. A odbývala jsem to tak dlouho, až mě to docela chytlo a teď mě na jednu stranu mrzí, že už je konec a na druhou se nemůžu dočkat až to budu mít za sebou. Protože ta povídka mě rozčiluje tím, že já sama mám pocit, že jsem do ní dala míň, než do ostatních, ale i tak je nejoblíbenější...
Myslím, že tu nemusím rozebírat své nepochopitelné myšlenkové pochody. :D Jen jsem vám chtěla říct, že ji přepisovat neplánuji. Poslední kapitoly mám celkem ráda. Nelíbí se mi hlavně z pocitu, že bych ten začátek mohla napsat líp, kdybych chtěla.

5 Yuki Yuki | Web | 3. dubna 2014 v 17:31 | Reagovat

Kriste, co já bych dala za to napsat takovou povídku.. upřímně.. mám jí fakt ráda, píšeš skvěle a těším se na další díl, ikdyž už bude poslední ^^ Taky mívám takový pocit, když si pročítám povídku a mám chuť tozbít obrazovku a pak se zahrabat do kouta a týden nevylézt z toho, co jsem napsala. Myslím, že sebekritika a nespokojenost je normální. Já mám tuhle povídku fakt moc ráda, jen je mi líto Mina.. Aron/Minhyun.. můj neojoblíbenější pár z Nu'est. Dost jsem jim fandila a jako doufám, že aspoň časem Min praští Arona po hlavě a konečně mu svitne. A Ren se prostě vrátí ;) Přece nebudeš tak zlá jak já a nenecháš ho odejít -_-

6 sajja sajja | 3. dubna 2014 v 17:33 | Reagovat

Je to super povidka, dekuji ti za jeji psani a strasne me mrzi ze uz bude konec

7 karin karin | 4. května 2014 v 21:50 | Reagovat

Že by jej žralo svědomí? O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013