Anděl, etapa 1 | 4.kapitola

10. května 2014 v 14:46 | Hotaru |  Anděl
Poslední dobou jsem se do Anděla nějak zažrala. Proto jsem tu s novou kapitolou, poslední v této etapě. Zase mi to trochu trvalo, co? Poslední dobou mám takové ty stavy, kdy cítím hroznou tíseň, že už je to zase týden, co jsem přidala poslední článek a pořád nemám nic napsáno :D Je to divný. Každopádně... nebijte mě za tu kapitolu.



Heechul se ani nebránil, když ho stráže táhly hradem do knihovny. Nějak na to neměl sílu. Cítil se zničeně, nepříjemně a obnaženě, když věděl, že se nemůže bránit. Že nemá oheň. Cítil, že jeho jiskra zmizela a uvnitř něj je podivně prázdno. Nedával pozor na cestu, a tak ho překvapilo, když byl najednou hrubě prostrčen dveřmi, upozorněn na to a že jsou ty dveře hlídané, tak se nemá snažit dostat ven.

Heechul zůstal chvíli konsternovaně stát na místě a několik dlouhých okamžiků, které mohly trvat sekundy nebo klidně i hodiny, zírat do prázdna. Potom se sebral a začal se ploužit mezi regály plné knih a hledat si nějaké místo, kde se stočí do klubíčka a nějak tu noc tady přečká. Mezi vysokými policemi se motal dlouho. Kráčel, prohlížel si názvy titulů, přemýšlel. Knihovna byla obrovská a měla více pater, takže mohl bloudit mezi knihami celé hodiny a stejně měl ještě dost míst, kde to ještě neprozkoumal.

Nakonec se stejně uchýlil do místa, kam v knihovně chodíval přemýšlet - úplně do vrchního patra, do oddělení plného knížek pro děti. Nikdo tam nechodil, byl tam příjemný vzduch a hlavně - ačkoli se to nezdálo a už na to byl celkem odrostlý se třemi číslicemi ve věku, ale i tak stále miloval knihy plné tajuplných bytostí a dobrodružných příběhů. Dětské pohádky byly tak čisté a nezkažené... on do nich občas utíkal, když si potřeboval odpočinout od svého zákeřného, ohnivého já a dát trochu prostoru tomu dítěti, které v sobě stále měl.

Bylo proto přirozené, když se stočil do rohu úplně vzadu a schoval se do stínu. Cítil se tam v rámci možností v bezpečí. Snad mu přišlo, že ho jeho tolik oblíbené postavy dokážou ochránit... nebo to možná bylo známým prostředím. Každopádně pocit domova způsobil to, že tak pracně zadržované emoce povolily a on se rozplakal. Plakal nad tím tajemným Kaiem, který mu tak moc připomněl ztraceného bratra a život, který už dávno neexistoval. Plakal strachem sám o sebe. Jakkoli nad věcí se zdál, tak se stále bál. Měl strach o sebe, o své blízké... bude ho to bolet? Bude vůbec někomu chybět? Všechny jen komandoval... včetně Siwona a Sungmina. Najednou mu bylo líto, že jim častěji neříkal, jak moc mu na nich záleží. Kyuhyun ho ani nenechá rozloučit... věděl to. Věděl, že už jim to ani nikdy neřekne.

Bylo to tak neheechulovské... ale on plakal. Plakal a ani se nesnažil tišit své vzlyky. Brečel, jako kdyby se vrátil zpátky do dětských let a bylo mu to jedno. Protože přestože si tak rád hrál na to, že nemá žádné city, tak je měl. Celou tu dobu je měl. Kyu říkal, že mu sebere vzpomínky... jak mu to mohl udělat? Zapomene na všechno, na všechny... na Sungmina, Siwona, Shindonga... na všechny ty, které měl tak rád. Chtěl si je pamatovat. Nechtěl přijít dokonce ani o vzpomínky na Kyuhyuna nebo toho prohnaného, komického Hyunjoonga.

Slyšel kroky. Hlavou mu proběhla myšlenka, že je ještě moc brzy. Ještě se se všemi v duchu nestihl rozloučit - ještě mu nemohou vzít všechny vzpomínky. Ještě nemůže být ráno. Rychle si utíral slzy, aby jim nedal najevo slabost. Ale dřív, než si vůbec stihl promnout oči, už ho objímaly silné paže a vší silou si ho mačkaly na hruď, div že ho nerozdrtily. Heechul strnul a na okamžik se mu i zastavilo srdce. Potom ale objímajícího poznal.

"Siwone," vypadlo z Heechula překvapeně a tak zvláštně odměřeně, jak se snažil skrýt své skutečné emoce, aby druhému andělovi zbytečně nepřidělával starosti. Následující věta mu ale prozradila, že se zřejmě snažil málo.

"Klidně breč... vybreč se," zašeptal Siwon a svá slova doprovodil polibkem do vlasů. A ta něha a láska v jeho hlase Heechula zlomila. Zlomila všechno to, čím se před Siwonem snažil být a on se rozplakal, věšíc se staršímu kolem krku. Schoval si tvář do jeho ramena a brečel.

"Sungmin ti vzkazuje, že lituje... nemohl pro tebe nic udělat. Kyuhyun si stojí za svým rozhodnutím. Hrozně se s ním pohádal, ale docílil jen toho, že se s tebou můžu rozloučit. Hrozně ho to mrzí... mám ti říct, že tě má rád," říkal mu Siwon a hladil ho po zádech v uklidňujících kruzích. Jeho slova ale Heechula tak moc rozhodila, až mu jakékoli uklidňující gesto stejně nemohlo pomoci.

"Řekni... řekni mu, že ho to mrzet nemusí... a taky... že ho mám taky r-rád," dostal ze sebe mezi pláčem Heechul. Siwonovi celá ta situace přišla zvláštní - to Heechul tu byl vždycky ten silný, co utěšoval ostatní. To Heechul byl vždycky ten, co zatnul zuby a prostě zlé situace přežil silou vůle. A teď... bylo to poprvé, co ho Siwon viděl brečet. Až bolestivě ho bodala představa, že je to taky naposledy.

Heechul brečel dlouho, než mu došly slzy a on se aspoň trochu uklidnil. Potom stále zůstal schoulený u Siwona v náručí, hlavu položenou u něj na hrudi. Byl otupělý a unavený, přesto nehodlal dnes usnout. Ne, když měl poslední možnost být se Siwonem, říct si věci, které si nikdy neřekli. Vyjasnit všechny nejasnosti... protože tohle byl konec. Ta zvláštní definitivnost toho faktu ani jednomu z nich stále nedocházela a připadalo jim, jako kdyby je měla čekat ještě spousta takových nocí v knihovně.

"Já..." začal Heechul, jak Siwonovi prostě musel říct věci, o kterých si byl jistý, že chce, aby věděl, "miluju tě."

Siwon ho sevřel v medvědím objetí a schoval tvář do jeho vlasů. Měl co dělat, aby zadržel svoje vlastní slzy. Nesměl brečet, nemohl to Heechulovi ještě stížit.

"Taky tě miluju," zašeptal. Hladil Heechula po zádech, po vlasech, po tvářích. Stíral dávno zaschlé slzy z jeho obličeje, mazlil se s každým kouskem jeho kůže. Snažil se zapamatovat si každou malou vrásku na jeho obličeji. Každičký záhyb, každý vlas...

"Něco mi slib..." řekl najednou Heechul, hlas podivně vážný a pevný. Siwon vycítil, že to je důležité, a tak se staršímu podíval do očí a pokýval na znamení toho, že poslouchá.

"Slib mi, že nepřijdeš zítra na obřad. Nechci, abys mě viděl... bez křídel a padat," pokračoval Heechul, ale do očí se Siwonovi nedíval. Věděl, že se jeho příteli nebude líbit, že ho tam nechce. Počítal s tím, že začne protestovat a bude tam chtít být... ale to by Heechul nesnesl. Nemohl by se nechat shodit, když by věděl, že se na něj Siwon kouká. Vždycky se před ním snažil vypadat silně a nebojácně... nemohl dopustit, aby si na něj Siwon na poslední chvíli změnil pohled.

"Proč? Chci tam s tebou být," mračil se na něj Siwon a zdálo se, že vůbec nechápe jeho důvody.

"Já... chci, aby sis mě pamatoval takového, jaký jsem teď," vyslovil Heechul své přání s pohledem sklopeným a doufal, že Siwon pochopí a nebude se v tom dál šťourat.

"Dobře..." zašeptal Siwon a na okamžik se zdálo, že nemá daleko k pláči.

"Děkuju a... omlouvám se. Za tohle všechno," zamumlal Heechul, jak ho výčitky svědomí přemohly - nemuseli by tohle všechno řešit, kdyby nezklamal. Byla to všechno jeho chyba.

"Neomlouvej se - nemáš za co. Není to tvoje chyba," nesouhlasil nekompromisně Siwon a pevněji ho k sobě přitiskl, vyhledávajíc jeho rty v polibku. Heechul se mu poddal a nechal se líbat, zatímco se jeho nitro rozpadalo na kusy vědomím, že to je naposledy. Poslední noc v tomhle světě a potom všechno zapomene.

Heechul se na Siwona nalepil, jako kdyby se do něj chtěl vlisovat a ještě prohloubil polibek.

~~~

Noc se zdála až příliš krátká, polibků bylo příliš málo a Heechul stále cítil, že se nerozloučil dostatečně. Přesto však střešním oknem do místnosti začalo proudit první světlo a oni oba věděli, že už je konec.

"Bojím se," špitl Heechul, když už to nemohl vydržet. Napětí, kdy věděl, že každou chvílí někdo přijde a přitom stále nikdo nešel.

"Já vím... neboj se, bude to dobré. Nebudeš si tenhle život pamatovat, takže ti nebude moct chybět," zašeptal něžně Siwon. Bylo tak nenormální, když Heechul přiznal něco takového. Musel cítit vážně velký strach, když to tak otevřeně přiznal.

Kroky na konci chodby označovali, že jejich čas se naplnil.

"Miluju tě," zamumlal spěšně Heechul, srdce až někde v krku.

"Taky tě miluju," oplatil mu Siwon a s posmutnělým úsměvem ho naposledy políbil na rty.

"Řekni Sungminovi, že ho mám rád," stihl ještě říct Chul, než se před nimi vynořili dva andělé. Zdálo se, že oba dva hodlají dělat, že Siwona nevidí, a prostě Chula popadli za paže a vytáhli ho do stoje, táhnouc ho pryč z knihovny. Heechul se ještě otáčel, aby na Siwona viděl do poslední chvíle.

Cesta do síně trvala kratší dobu, než by si Heechul přál. Prohlížel si hrad a v duchu se s ním loučil. Prohlížel si všechny ty vysuté klenuté stropy, ošklivé vázy i obrazy, které nikdy neměl rád, a musel si připustit, že to byl jeho domov. Jakkoli se mu to místo nelíbilo... stejně ho miloval a jeho ztráta ho nyní hluboce bolela.

Ke dveřím od sálu přišli až příliš brzy... Heechul jimi byl hrubě prostrčen, dotažen až k ostatním andělům, kteří na ně už čekali, a shozen na podlahu. Chul sykl, jak se praštil o tvrdou zem.

Jen mlhavě si uvědomoval, že už je před ním připravený otevřený portál a anděl s inkoustem na runy. Nikdo mu nic neřekl, koukali na něj s opovržením. Měl strach, chtělo se mu utéct, ale nemohl - ti dva ho drželi pevně, div mu nevykloubili ruce. Přistoupil k němu anděl s tmavou páskou a zavázal mu oči. Svět kolem něj potemněl a on se začal bát. Bylo tak dezorientující nevidět, co se kolem něj děje. Nikdy nechtěl dát před Kyuhyunem najevo svoji slabost, ale nyní se neudržel a jeho slzy přetekly a vpíjely se do pásky na jeho očích.

Na zádech cítil něco studeného - prsty namočené v inkoustu. Věděl, že mu na záda píší runy. Pravděpodobně mu právě nechávají zmizet křídla -

Bolest. Tak ostrá bolest, která se mu začala do těla šířit z křídel. Pálilo to, hořel. Křičel. To ho zapalovali? Zmítal se, brečel a řval. Slyšel smích. Nemohl hořet... nemohl tu uhořet. Myslel, že ho chtějí shodit! Jeho křídla byla v jednom ohni. Heechulova mysl se začínala upínat k jediné myšlence - je tohle konec? Umře takhle potupně - zabije ho jeho vlastní živel?

Najednou bolest ustala. Byla pryč stejně rychle, jako se objevila. Jediné, co cítil, byly zase ty prsty, které mu běhaly po zádech a tvořily pavučinu z run.

Jeho mysl se zatměla a on na okamžik nebyl schopný na nic myslet. Potom mu byla z očí sňatá páska a on se rozhlédl. To už ho ale dva andělé opět brali za ruce a táhli ho nad portál.

Přistoupil k němu cizí muž, dotknul se jeho ramene a zvláštním tónem pronesl: "Tvojí moci je škoda... kdyby jenom nebyl tvůj postoj tak nebezpečný..."

Heechul na něj chvíli nechápavě hleděl a potom se zarazil. Ve dveřích stál vysoký, tmavovlasý muž. Jeho srdce se při pohledu na jeho uslzenou tvář stáhlo... ale on se nějak nedokázal vzpomenout, kdo ten muž je, i když měl pocit, že by to vědět měl. Opětoval mu pohled a usilovně přemýšlel... nevzpomněl si.


Stisk na jeho rukách povolil a on se propadl do temnoty.




~ Konec první etapy ~
 


Anketa

Anděl?

Ano
Ne

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 10. května 2014 v 15:56 | Reagovat

To bylo tak smutné, že jsem brečela s Heechulem.
Ten vysoký tmavovlasý uplakaný muž byl Siwon, že? Porušil slib, který dal Chuliemu a přišel se ještě naposledy rozloučit. Jenže Chulie už neměl žádné vzpomínky.
Jaké to asi bude, až se Chulie dostane na zem. Je možné, že najde svého bratra? Je možné, že je jeho bratr opravdu Kai?
Moc otázek a žádná odpověď. Moc se těšim na další díl...

2 Kyuu-chan ^^ Kyuu-chan ^^ | Web | 10. května 2014 v 20:51 | Reagovat

O můj bože...
tohle je srdcervoucéí!
Tutově ten muž, co brečí při pohledu na Chulieho je Siwon...jelikož už Chulie zapomněl..bože to je tak smutné...chce se i brečet!
Chci honem další díl! Chci vědět, co se s Chuliem stane!!!

3 Kaspi Kaspi | Web | 10. května 2014 v 22:04 | Reagovat

Dobře, mě se chce JEN brečet, naštěstí nebrečím, i když jsem poslední dobou taková...přecitlivělá :D A fakt se těším...moc se těším. Jen mě teď děsí to, že mám u jedné povídky takovej....Konec se zapomněním a strašně mi to připomíná tohle...A mě se ten konec nechce vymýšlet znovu! T_T :D No co s tím nadělám :D Třeba mě něco napadne, třeba taky ne a nedopíšu to :D
Jinak zpět k tvé povídce - Těším se co se u toho vyklube. Protože nemám představu, kam se asi bude děl ubírat (No, jistá představa by tu byla, ale nevím co s ní )

4 Hotaru Hotaru | Web | 10. května 2014 v 22:14 | Reagovat

[3]: Neblázni :D Víš kolik povídek má konec se zapomněním? :D A navíc - tohle je v podstatě spíš začátek než konec.

5 Kei Kei | Web | 11. května 2014 v 15:12 | Reagovat

Já sotva přijedu a už pláču s Heechulem :C
Je to smutné... ale tak úžasně procítěné... Miluji tvé povídky! :3 Jen tak dál :) Těším se na  pokračování. :3

6 Kim Lula Kim Lula | Web | 11. května 2014 v 16:29 | Reagovat

Nevím, co mě to najednou popadlo, že jsem se najednou přistlihla, jak čtu tenhle cyklus, a tak nějak mi není jasné, proč jsem ho nečetla od začátku... ale chci další kapitolu, áhahahahaha! Moje malé Heechul, nechtěl by padnout ke mně na balkon, já bych se o něj postarala...

7 Barica Barica | E-mail | Web | 14. května 2014 v 10:31 | Reagovat

Waahaaauuuuuu TT_TT
Boha, ja te normalne nepreziju. Bwah. To je tak zkurvene dokonaly. Miluju to. Hahaha! Ten konec byl mrdy jetej. Jakoze hahaha, ale taky buhuhu. Jebe mi z toho. Ale libi se mi to. (hodne.) Holt, vrozenej sadismus po mati se nezapre.
Natesenosti na dalsi kapitoly tu poskakuju jak nadrzena veverka, hehehe :-D

8 Karin Karin | 25. května 2014 v 22:23 | Reagovat

To teda bylo kruté co bude dal. :-(

9 arisa arisa | 13. června 2014 v 23:24 | Reagovat

Jo, tenhle Heechul je přesně to, jakým je v mých představách. Takovej ten arogantní, sebestřednej a silnej, a zároveň někde uvnitř - obvykle pěkně hluboko ukrytý - malý děcko. Asi i to byl jeden z důvodů, proč jsem s ním tolik soucítila... a přistihla jsem se u toho, že jsem fakt neměla ráda Kyuhyuna. Což je celkem hustý, vzhledem k tomu, jak jsem ho poslední dobou všude zbožňovala, ať dělal co dělal o.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013