Anděl, etapa 2 | 1.kapitola

8. června 2014 v 0:23 | Hotaru |  Anděl
Tohle je možná... návrat? Nevím, ale už mám napsáno aspoň trochu dopředu, takže bych nemusela chytat záchvaty, že nestíhám a nestíhat z toho ještě víc :D Takže sem házím další kapitolu Anděla. Stihly se nám tu trochu vyměnit postavy, ale snad se vám to bude líbit i tak. Užijte si to.




Zhoumi si přitáhl šálu blíž ke krku a podíval se k obloze. Z nebe se sypal sníh a studil Zhoumiho v obličeji. I přes pálící tváře a prsty na rukou, se ale nemohl přestat usmívat. Miloval zimu.

Nespěchal domů - šel pomalu, užíval si pohled na bílé, tiché město a přitom poslouchal, jak mu sníh příjemně křupe pod nohama. Několikrát málem uklouzl, ale ani to mu nemohlo pokazit jeho dobrou náladu.

Vracel se zahřátý alkoholem z příjemně stráveného večeru v oblíbeném baru se svými kamarády a zítra si mohl přispat díky tomu, že mu Kibum slíbil, že to v knihovně dopoledne zvládne sám. Co víc si mohl přát.

Kochal se pohledem na neporušenou sněhovou závěj, když v tom... byla najednou porušená. Neplánoval se zastavit a pozorovat to, ale něco na tom tmavém fleku mu přišlo povědomé a známé. Proto zůstal stát na místě a sledoval skvrnu ve sněhu, která se s každou vteřinou, kdy na ni zíral, měnila v lidské tělo. V první okamžik, kdy jeho oči rozpoznaly v tom tmavém fleku vlasy, se chtěl otočit a odejít s tím, že to nejspíš bude jen další pobuda a ožrala, kterých byl noční Seoul plný, ale něco mu v tom zabránilo. Dál na tělo zíral a až se zpožděním si uvědomil, že je ten člověk nahý.

Nohy ho donesly blíž k tělu, aniž by si to uvědomil. Byl to chlapec. Vypadal mladě a byl tak krásný. Bledá pleť, hubená, skoro dívčí postava, dlouhé černé vlasy a tak krásný obličej...

Zhoumi věděl, že přibližovat se k cizím lidem ležícím na ulici se nevyplácí, ale i tak v sobě nenašel dostatek lhostejnosti, aby tam mohl chlapce nechat umrznout. Sklonil se k němu a co nejjemněji jím zacloumal, jak se ho snažil probudit. Chlapec nereagoval jinak, než pouhým nespokojeným nakrčením nosu. Třásl se, byl ledový a jeho rty byly fialové. Zhoumi s ním zatřásl víc, jak se bál, že se mu chlapce už probudit nemusí podařit.

Normálně by se divil, co tu dělá nahý člověk na ulici, ale nyní to bylo vedlejší. Věděl, že je cizí a že hezká tvářička ještě nic neznamená... ale sakra, on byl tak krásný, nemohl ho tam nechat umřít. Veškeré zbytky jeho rozumu zmizely, když se dlouhé, temně černé řasy zatřásly a chlapec na něj upřel zamlžený pohled. Zdálo se, že na něj nemůže zaostřit.

"Hej, jsi v pořádku?" zeptal se Zhoumi znepokojeně, když viděl, že se chlapcovy oči zase zavírají. Nemohl mu dovolit znova usnout - nemusel by ho už probrat.

"Zima..." zašeptal mladík tak neslyšně, že kdyby Zhoumi neviděl, jak pohnul rty, tak by si myslel, že to byl jenom větřík.

"Je mi hrozná zima..." dostal ze sebe chlapec slabým hlasem a jeho oči se zase začaly pomalu zavírat. Zhoumi zapanikařil, když tmavovláskem znovu zalomcoval a chlapec už se nepohnul. Chvíli vyděšeně sledoval jeho tvář - bledou, omrzlou a tak klidnou a krásnou...

Dřív, než se nadál, už toho cizího člověka navlékal do svého kabátu a snažil se přehodit si jeho ruku přes rameno, aby ho mohl vyzvednout na nohy a pokusit se ho dotáhnout domů. V hlavě mu běhalo milion důvodů, proč by to dělat neměl a proč je to nebezpečné, ale on stejně dál pokračoval v cestě, děkujíc bohu, že už bydlí jenom jednu ulici daleko. Chlapec byl sice hubený a droboučký, ale Zhoumi nikdy nebyl žádný ranař a byl snad ještě hubenější, než nádherný cizinec.

Musel se zbláznit. Musel se praštit do hlavy. Kam dal rozum? Přesně takové myšlenky se mu honily hlavou, když odemykal dveře od svého bytu. Cizince stále držel za nadloktí. Byl rozhodnutý ho hned zítra poslat pryč... ale to nic neměnilo na tom, že to mohl být zloděj a vrah. Zhoumi o tom pochyboval, ten chlapec na to nevypadal, ale první dojem přeci jenom nemusel být správný. I přes to všechno se ale nedokázal donutit aspoň uvažovat o tom, že by ho vrátil ven na chlad. Na to byl prostě příliš hodný... nebo možná i hloupý. Nedokázal ho tam prostě vyhodit s tím, že už teď byl chlapec celý promrzlý a přitom z něj sálalo teplo... Zhoumi měl podezření na začínající horečku.

Přestal přemýšlet nad možným nebezpečím a rychle chlapce prostrčil do tepla bytu. Zul si boty stylem noha o nohu a potom se na okamžik zastavil, bezradně si prohlížejíc chlapce, který na něm bezvládně visel. Potřeboval ho zahřát a - když tak koukal na jeho bosé nohy - i umýt. Proto se rozhodl, že ho ze všeho nejdřív osprchuje. Rychle z něj sundal svůj vlastní kabát a začal ho manévrovat směrem do koupelny. Snažil se přitom na něj moc nekoukat, ale moc dobře to nešlo. Začervenal se při pomyšlení, že si domů přivedl cizího kluka a teď ho ještě okukuje. Při té myšlence bylo jednodušší udržet své oči na uzdě, nechtěl se cítit jako nějaký úchyl.

Když se konečně i s chlapcem dostal do koupelny, tak ho posadil na zem, na huňatou předložku a rychle si odběhl do pokoje pro ručník a nějaké to vytahané, staré oblečení, které by mohl cizinci obléct. Když se potom i s věcmi vrátil zpátky, tak tam tmavovláska našel v přesně stejné pozici, v jaké ho nechal. Nezdálo se, že by byť jenom pohnul očima.

Zhoumi si povzdechl a začal ho zvedat na nohy. Chlapec trochu žalostně kňučel, jeho rty se stále klepaly zimou a byly celé fialové. Mimu se podařilo cizince opatrně strčit do vany. Když se potom narovnal, tak měl pocit, že si asi poškodil záda. Ten kluk byl těžší, než se zdálo.

Z přemýšlení ho ale vytrhl ten chlapec. Zdálo se, že povrch vany ho studí ještě víc a on se mu zřejmě rozhodl dát najevo, že se mu to nelíbí. Jeho tiché pofňukávání ještě získalo na intensitě. Zhoumi proto rychle popadl sprchu, nastavil ji na tak nízkou teplotu, aby si byl jistý, že s ní nepopálí prokřehlého chlapce, a začal ho pomalu omývat. Přidával na teplotě vody a důkladně s ní chlapce sprchoval, jak se snažil ho trochu prohřát. Zdálo se, že to funguje, protože rty toho kluka získaly aspoň trochu normální barvu a jeho svaly pomalu přestávaly být v křeči způsobené přílišným chladem.

Mi se stále trochu styděl na chlapce koukat, ale snažil se to brát z profesionálního hlediska - je nahý, protože neměl oblečení, koupe ho tu, protože byl nahý. Je to jednoduché a prosté... přesto stále jeho oči klouzaly někam, kam by určitě neměly a on se za to neskutečně styděl a červenal se. Snažil se namluvit si, že to je normální - přeci jenom je to krásný kluk. Kdo by se nepodíval? Je to příroda... přesto se Zhoumi stále cítil jako úchyl, a proto celý proces urychlil, aby mohl kluka co nejdřív obléct. Rychle ho dosprchoval a ještě ve vaně se ho snažil usušit. Přitom se zarazil, když mezi jeho lopatkami našel malé tetování. Vypadalo to skoro jako... jako křídla. Obrys křídel vyvedený černými, úzkými čarami a přeškrtnutý dlouhou, černou linkou. Zhoumi na to chvíli vyjeveně zíral, ale Heechul se začal zase vrtět, čímž ho bezpečně vytrhl ze zamyšlení. Zhoumi ho s obtížemi vytáhl ven, přičemž je oba několikrát málem zabil, a potom mu oblékl své vlastní velké tričko a spodní prádlo.

Když to měl hotové, tak zůstal s chlapcem ještě chvíli bezradně stát uprostřed koupelny. Co s ním má udělat teď? Jeho morální zábrany mu nedovolily si to nádherné stvoření položit do postele. Nemohl... co by si pomyslel, až by se vzbudil?

Pohovka se zdála jako dobré řešení. Proto se tam s ním Zhoumi začal pomalu táhnout. V obýváku ho na ni trochu těžce shodil. Rychle přinesl rezervní deky z ložnice a chlapce do nich zabalil, aby se mu podařilo udržet teplo ze sprchy.

Nakonec zůstal znova naprosto ztraceně stát nad chlapcem a pozoroval ho, přemýšlejíc, co bude dělat. Nemohl tu nechat toho cizího člověka o samotě. Mohl by ho vykrást a nebo se k němu přikrást a ublížit mu a nebo -

Ne. Tenhle chlapec vypadal rád, že dýchá. Nebylo možné, že by v tomhle stavu Zhoumiho napadal. Proto se zrzek odebral do koupelny a dal si bleskovou sprchu, při níž se neustále paranoidně otáčel, jak napůl čekal, že ve dveřích spatří neznámého muže s kudlou v ruce.

Čerstvě vykoupaný, do pyžama převlečený Zhoumi nerozhodně postával v obývacím pokoji nad pohovkou s cizincem a rozhodoval se, co by měl udělat. Nemůže ho tu přece nechat samotného. Možná ho nebyl schopný vyhodit ven na sníh, ale i tak mu přišlo pošetilé tu nechat mladíka jenom tak. Zhoumi za sebou měl ale náročný den, ještě ke všemu v krvi trochu cítil alkohol z večera. Pomalu se na něm začínala podepisovat únava a on věděl, že si potřebuje lehnout. Chtěl ale mladíka hlídat.

Zhoumi si nakonec jen povzdechl nad absurdností vlastního chování a šel do ložnice, kde sebral svou vlastní deku a polštář. Vydal se zpátky do obývacího pokoje, praštil sebou na teplý koberec s vysokým chlupem, přikryl se a pohodlně se uvelebil na polštáři. Někde uprostřed přemítáním nad tím, jak je možné, že cizí chlapec spí na měkké pohovce, když on sám leží na zemi, usnul.

×××

Cítil světlo, které ho šimralo na tváři. Přetáhl si deku přes hlavu a se zavrčením se přetočil na druhý bok. Při tom pohybu ovšem zjistil, že ho až nepřirozeně bolí záda a krk. Chvíli líně uvažoval o tom, že se včera určitě zase zdržel v baru s Hyukem a Haem a určitě trochu přebral. Potom se mu ale začali události včerejšího večera rychle vracet a on se poplašeně posadil, jak se potřeboval přesvědčit, že se mu to jen zdálo. Není přece možné, že by -

Zřejmě to možné je. Důkaz, o pravdivosti jeho vzpomínek totiž ležel na pohovce, spokojený spící obličejík jenom několik desítek centimetrů od Zhoumiho. Mi na něj udiveně zíral, snad si myslel, že chlapec zmizí. Nezmizel. Dál tam ležel a klidně oddechoval. Delší od pohledu měkké, čokoládové vlny mu spadaly přes obličej a schovávaly krk. Nádherný obličej byl mírně pokrčený, jak chlapec ležel zahrabaný do polštářů. Rtíky měl ve spánku našpulené, nos nakrčený a obočí stažené, jak se mu asi něco zdálo. Oči se pod víčky s dlouhými, tmavými řasami míhaly ze strany na stranu.

Zhoumi si chlapce prohlížel, naprosto učarovaný jeho krásou. Mladík vypadal, že se snad při horším zacházení roztříští. Byl tak drobný, pohublý a křehoučký... Zrzek na něj koukal, oči doširoka rozšířené. Jak se takový kluk dostal na jeho pohovku?

Ze zamyšlení ho vytrhlo až tiché mrouknutí a zatřepetání řas, jak se chlapec začal probouzet. Zhoumi na něj hleděl se zatajeným dechem, jak čekal, až konečně uvidí oči...

Dvě tmavě hnědá kukadla ho probodla pohledem s takovou intensitou, kterou by Mi od právě probuzeného rozhodně nečekal. Chlapec na něj chvíli nechápavě zíral, hlavu trochu nakloněnou na stranu, opřený na lokti. Zřejmě se jeho obličej snažil přiřadit ke jménu, k místu... k čemukoli. A zřejmě se mu to nedařilo.

"Kdo jsi?" zeptal se potom. Jeho hlas byl překvapivě hluboký a mužný na to, jak vypadal. Možná byl starší, než se na první chvíli zdálo.

"A kde to jsme?" pokračoval v otázkách, jak jeho děsivě bystré oči začaly prohledávat okolí a pátrat po něčem, co by mu bylo povědomé. Zhoumi si nemohl nevšimnout toho, jak pohledem sjel i sám sebe, jako by se chtěl přesvědčit, že je plně oblečený. Možná dokonce chtěl.

"Já... jsem Zhoumi. Našel jsem tě včera ve sněhu. Byl jsi v bezvědomí," vysoukal ze sebe Zhoumi a citil, jak pomalu rudne, pod skeptickým tmavovláskovým pohledem, který ho probodával. Už dlouho nezažil takhle pichlavý pohled. Naposledy to bylo na základní škole od jeho matikářky.

"Jo... a proč bys to dělal?" zeptal se ho ten kluk a nechal své pochybnosti proniknout i do svého hlasu.

"Přece bych tě tam nenechal umrznout," odvětil mu Zhoumi s takovou samozřejmostí, až ho to samotného trochu děsilo. Neměl by být tak moc obětavý... mohlo by se mu to v životě vymstít.

"Mohl bys..." vypadlo z drobného kluka a on se ještě trochu víc zapřel o loket, jak potřeboval působit vyšší.

"Ale nenechal..." odpověděl Zhoumi nekompromisně - nechtěl se o tomhle bavit.

"A kdo vůbec jsi?" přemohla ho zvědavost. Věděl, že mu do toho nic není, ale něco na tom klukovi ho fascinovalo takovým způsobem, že se prostě nemohl nezeptat.

"Já -" začal tázaný, ale potom se zasekl, pohledem nervózně těkajíc po své vlastní ruce. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Ticho bylo dlouhé několik dlouhých minut, když k němu potom chlapec vzhlédl, zoufalost a nejistota v očích.

"Já... myslím, že se jmenuji Heechul," zašeptal potom polohlasně.

"Myslíš? Ty to nevíš?" podivil se Zhoumi. Za normálních okolností, by Heechula obvinil z toho, že si z něj dělá legraci, ale něco v jeho výrazu mu říkalo, že je z toho sám ještě vyjevenější, než Zhoumi.


Fajn, tohle nejspíš bude ještě zajímavé.
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 8. června 2014 v 13:15 | Reagovat

Opravdu...tohle bude ještě hodně zajímavé :D
Zhoumi má zlaté srdce, že nenechal Chula umrznoutve sněhu.
Jsem moc zvědavá, jaký bude Heechul. Zdali to bude stejný arogantní hajzlík, jako v nebi nebo se mu od základu změnila osobnost.
Moc se těšim na další díl.
PS: Jsem moc ráda, že ses vrátila k psaní a k blogu. Vítej zpět...

2 Barica Barica | E-mail | Web | 8. června 2014 v 13:38 | Reagovat

Hwaúúú. To tetování mě dostalo. Každopádně, Mi se sice chová jako cvok, ale milej cvok, tak proč ne. ale chtěla bych, aby si Chul na všechno zas vzpomenul, protože to by byla o dost větší prdel... :D

3 Karin Karin | 9. června 2014 v 20:03 | Reagovat

Jsem zvědava jak to bude pokračovat. :-D

4 KatRi KatRi | Web | 10. června 2014 v 20:11 | Reagovat

Bobek Heechul :C uaaaah! Těším se na pokračování! xD  :3

5 Týna Týna | Web | 17. června 2014 v 13:21 | Reagovat

Máš to moc pěkně napsané :-) jsem moc zvědavá na pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013