Anděl, etapa 2 | 2.kapitola

23. června 2014 v 0:13 | Hotaru |  Anděl
Bláhově jsem si myslela, že když už mám uzavřené známky, tak budu mít víc času... a nakonec na mě padla spousta věcí při přípravě rozlučky se školou, takže zase na blog nezbyl čas. Nejhorší asi je to, že tuhle kapitolu mám do zásoby napsanou už pěknou dobu... jen jsem na to zapomněla. Nejsem zvyklá mít předepsáno :D Takže... doufám, že si ji užijete :)




"Takže si vážně nepamatuješ vůbec nic z toho, co se stalo, než jsi se probudil tady?" zeptal se znova Zhoumi uklidňujícím hlasem. Heechul seděl na pohovce, hlavu opřenou o koleno, přes záda přehozenou deku a usedavě brečel. Zhoumiho při tom pohledu svrběla ruka nutkáním Heechula pohladit po odhaleném ramenu, nějak ho utěšit. Neudělal to. Bál se, že by chlapce vyděsil ještě víc.

"N-ne... nechápu to... vím jen, že se jmenuji Heechul..." chlapec nevzhlédl ani když se Zhoumim mluvil.

"Neznáš své příjmení, adresu nebo třeba jména rodičů?" ujišťoval se Zhoumi, sedící kousek od Heechula. Na to, jak se ráno cítil jako praštěný palicí, se nyní cítil až nepříjemně moc vzhůru. Měli tu problém. Zhoumi to věděl. Heechul nic nevěděl, nepamatoval si vůbec nic. A navíc ho Zhoumi našel bez jakýchkoli věcí, které by jim mohly aspoň trochu napovědět, kde hledat Heechulův život. A Zhoumi si navíc až bolestivě uvědomoval, že až moc rychle celou situaci vzal jako jejich problém, který musí oba vyřešit, ačkoli s tím neměl vůbec nic společného. Nějak ale nedokázal zuboženého, vyhublého muže bez peněz, oblečení a ponětí o tom, kde vůbec je, vyhodit zpátky ven, jako kdyby ho vůbec neznal. Což vlastně neznal... a to bylo jádrem problému.

"Ne... nevím vůbec nic," zablekotal Heechul. "Co budu dělat?"

Fajn, musíme hezky popořadě. První se musí ten kluk uklidnit, třeba si na něco vzpomene. Na cokoli. Potom mu bude moct Zhoumi pomoct hledat.

"Neboj se, můžeš tu zůstat, než si vzpomeneš... nebreč, bude to dobré," slíbil mu zrzek, aniž by vůbec nějak víc uvažoval nad tím, co vlastně slibuje a říká. Právě si na krk uvázal dalšího člověka i přesto, že měl problém ze svého platu vyžít i sám. Super. Definitivně nenávidí svou povahu.

"Já - já... nemůžu tu zůstat," vrtěl Heechul hlavou. Zdálo se, že se začíná trochu uklidňovat, ačkoli ramena se mu ještě pořád třásla a z hrdla se mu občas vydral zbloudilý vzlyk. "Děkuju za pomoc, ale nemůžu tě takhle zatěžovat."

Zhoumi povytáhl obočí a mírně skepticky se zeptal: "A kam půjdeš?"

Heechul se nervózně ošil a znovu své tělo sjel pohledem. Možná uvažoval o tom, že bude muset Zhoumimu odevzdat i svůj oděv, těžko říct.

"Nevím, něco vymyslím," pokrčil chlapec rameny. Přes jeho lhostejnou masku ale stejně prosvítal strach z nejasné budoucnosti a touha po tom, aby mohl zůstat. Jak Zhoumi, tak i Heechul, si moc dobře uvědomovali, že pokud Chul v téhle zimě za této situace odejde, tak to nepřežije.

"Neblázni, zůstaneš tady. Aspoň než zjistíš, kdo vlastně jsi," smetl zrzek veškeré chlapcovy poznámky ze stolu.

Heechul cítil silnou potřebu protestovat a udělat si věci po svém, ale v hloubi duše věděl, že bez toho podivně hodného muže s nakažlivým úsměvem od ucha k uchu, by venku moc dlouho nevydržel. Proto se donutil využít situace, vykouzlil úžasný úsměv a řekl prosté: "Dobře, děkuji."


×××


Zhoumi Heechula přejel pohledem od hlavy až k patě. Před chvílí mu půjčil nějaké své oblečení a poslal ho do koupelny, aby se oblékl. Zdálo se ale, že i nejmenší Zhoumiho oblečení je Heechulovi o několik čísel větší a hlavně o dost delší. Zhoumi propaloval několikrát ohrnuté rukávy nenávistným pohledem, jako kdyby to byla jejich chyba, že má Chul oproti Zhoumimu příliš krátké paže.

V duchu se několikrát omluvil své plačící peněžence a pronesl: "Takhle nemůžeš jít mezi lidi. Po cestě se stavíme v obchodě a koupíme ti něco na ven."

"Tak proč prostě nemůžu zůstat tady?" zeptal se Chul, ačkoli byl důvod oběma jasný. Heechul si myslel, že ho tu Zhoumi nechce nechat, protože se bojí, aby mu něco neukradl nebo nepoškodil. To samozřejmě byla věc, které se Zhoumi částečně obával. Daleko víc ho ale trápilo to, že by se Heechul mohl náhle rozhodnout, že je přítěž, nechat tu veškeré oblečení a zmizet ven do chladu. Jestli Zhoumi mohl říct, že si je něčím ohledně Heechula jistý, tak to bylo to, že by se v té situaci rozhodně zachoval takhle.

"Chci, abys šel se mnou," vyhnul se Zhoumi přímé odpovědi a věnoval tmavovláskovi drobný úsměv, o kterém doufal, že ho aspoň trochu uchlácholí.

"Ale já nemám žádné peníze," nadhodil Heechul tiše, hlava skloněná a tváře mírně zarudlé. Styděl se snad za svou neschopnost se o sebe postarat?

"O peníze si nedělej starosti, mám jich dost..." Lež. Prach obyčejná lež. Neměl dost ani sám pro sebe... kvůli Heechulově kabátu se nejspíš bude muset trochu omezit v jídle... "Hlavně už pojď. Potřebuju se dostat do práce na čas."

Zmíňka o tom, že by Zhoumi mohl přijít do práce pozdě, zřejmě Heechula donutila k pohybu, protože se najednou pohnul a s povzdechem se obul do bot, které mu Mi podával. Byly to poněkud starší tenisky, ale aspoň Heechulovi dobře seděly, jako jediný ze Zhoumiho párů bot.

"Měl bych odejít..." zkusil to ještě jednou, když procházel dveřmi. Zhoumi jen nespokojeně mlaskl, ale nic na to neřekl. Heechul proto svěsil ramena a poslušně Zhoumiho následoval.

Ve městě se ukázalo, že Heechul je daleko ztracenější, než by se vůbec zdálo. Nejenom, že nevěděl nic o tom, kdo a nebo odkud je - on nevěděl ani nic o tom, jak to v Soulu chodí. Neuměl použít metro, neuměl přecházet přes silnici, neměl vyvinutý ani smysl pro pohybování se v davech tak, aby ho neoddělily od Zhoumiho, jako to každý člověk, který tu žil, měl. Zhoumi ho nakonec musel čapnout za ruku, protože hrozilo, že se mu opravdu někde ztratí nebo zabije. Zdálo se, že Heechulovi to je trapné a neustále se za způsobené problémy omlouval a ujišťoval Zhoumiho, že stačí říct a on zmizí z jeho života. Mi ho ale pokaždé rychle umlčel a změnil téma. Ani nevěděl, proč prostě nesvolí a nenechá Heechula, aby odešel. Každou sekundou si ale víc a víc uvědomoval, že už ho jít nenechá. Nemohl - to, že by Heechul určitě venku umrzl byla jedna věc. Druhá věc byla to, že by zřejmě sám ani nebyl schopný najít hotel nebo nějaké místo, kde by mohl zůstat. Nemohl si pomoct, ale nedokázal se zbavit někoho tak... ztraceného.

Cesta do obchodu jim nakonec zabrala víc času, než počítali, a tak Zhoumi do práce stejně přišel trochu později, než původně měl.

Heechul na Zhoumiho trochu tázavě hleděl a celého ho při tom sjížděl pohledem: "Knihovna?"

"No... ano," odpověděl Zhoumi. Tak nějak ho ta reakce ani nepřekvapila - každý se divil, že Zhoumi pracuje právě v knihovně. Byla pravda, že Mi na tu práci byl možná až příliš hlasitý a aktivní, ale na druhou stranu zase uměl skvěle pracovat s lidmi.

"Původně jsem přijel do Koreje s tím, že budu zpěvák... ale hodně rychle jsem zjistil, že nejsem tak dobrý, aby mě někam vzali. Takže pracuji, kde se dá, a tím zpěvem si přivydělám jenom, když mám příležitost," vysvětlil Zhoumi, když viděl, jak se Heechul nadechl, aby se zeptal.

"Ty nejsi Korejec?" podivil se Heechul. Zdálo se, že to je jediná informace, kterou z celého Zhoumiho proslovu pochytil.

"Ne. Původně jsem z Číny," odpověděl mu Zhoumi a pokrčil rameny, aby dal najevo, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

"A to tu jsi sám? Nechybí ti domov?" vyptával se Heechul, zatímco ho Zhoumi za nadloktí vedl přes silnici ke knihovně.

Miho výraz se zatvrdil, když odpovídal: "Ne, nezbyl tam nikdo, kdo by mi mohl chybět."

Heechul na něj tázavě hleděl, ale nezeptal se. A Zhoumi za to byl vděčný.

Dál Zhoumi Heechula vedl v tíživém tichu. Nejspíš si potřeboval urovnat myšlenky. Heechul ticho respektoval a sám se nepokoušel promluvit. Zdálo se, že to byla dobrá taktika, protože když vcházeli do budovy, tak se Zhoumi zase smál od ucha k uchu, což bylo, jak si Heechul za tu chvíli stihl všimnout, jeho zvykem.

"Bude tam s námi ještě můj kamarád Kibum... určitě se ti bude líbit," zašveholil Mi vesele a vedl Chula chodbami budovy k recepci, kde pracoval.

Heechul za ním šel několik kroků, stále nejistý, jestli je správné, aby tu zůstával. Proto ho překvapilo, když Zhoumi najednou zmizel za rohem. Potom slyšel už jenom to, jak zdraví svého kamaráda a omlouvá se, že přišel pozdě. Heechul se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil, a potom vstoupil za Zhoumim do místnosti.

Okamžitě se do něj zpoza sklíček brýlí zabodly dvě bystré oči chlapce stojícího za pultem recepce. Jeho pohled byl tak nepříjemně upřený, až Heechula mrazilo. Rychle vzdal jakoukoli snahu si chlapce prohlédnout a raději se rychle vydal za Zhoumim, který právě zacházel za druhý z pultů. Cítil, jak mu Kibum vypaluje pohledem díru do zad. Otřásl se

"Tohle je... můj kamarád Heechul. Nevadí ti, když tady dneska bude se mnou?" smál se Zhoumi na Kibuma. Ten si ovšem stále prohlížel Chula, oči přimhouřené.

"Ne... v pořádku," promluvil potom tiše a konečně svůj pohled obrátil zpátky ke knize, která ležela rozečtená na jeho stole. Heechul měl pocit, že mu ze zad spadlo obrovské závaží.


×××


Bylo chvíli po poledni, když se Kibum vytratil do města na oběd a Zhoumi hned potom z tašky vytáhl sendviče. Jeden podal Heechulovi, rozvalil se po svém stole a zakousl se do svého.

"Tak co? Jak se ti líbí Kibum?" zeptal se ho mezi sousty. Heechul si už všiml, že má Zhoumi potřebu vyplňovat chvíle ticha mluvou. O čemkoli.

Chul se zamyslel, jak na Zhoumiho otázku odpovědět. Kibum byl... divný, děsivý. Neustále mlčel a jenom zíral. Jenže způsob, jakým to dělal, byl ze všeho nejdivnější. Vypaloval do lidí i předmětů díry, nemrkal. Heechul ale ani neuvažoval o tom, že by to řekl nahlas. Pořád to byl Zhoumiho kamarád a na Zhoumim momentálně záviselo to, jestli Chul přežije tuhle zimu.

"Je... zvláštní," vyslovil potom opatrně, s rozvahou. Tohle by se nemělo nikoho dotknout. Zhoumi se ale začal smát.

"Vsadím se, že jsi z něho v šoku. Taky jsem ze začátku byl. Na něj si prostě musíš zvyknout," dostal ze sebe mezi smíchem. Heechul na něj chvíli vyjeveně koukal, ale potom se k jeho smíchu přidal.

Bylo jednoduché nechat se nakazit Zhoumiho smíchem a zapomenout na všechna trápení... na to, že už se mu vlastně podařilo zapomenout úplně všechno. Věděl, že to musí nějak řešit a že se Zhoumim nemůže zůstat pořád, ale teď na tom nezáleželo. Protože v tenhle okamžik, kdy se díval do Zhoumi smějící se, zarudlé tváře a kdy ho jeho vlastní bránice bolela od bezdůvodného smíchu, se cítil dobře. Cítil se, jakože sem patří. Cítil zvláštní souznění se Zhoumim a doufal, že on cítí to samé - že sem, k němu, Heechul patří.

A potom se otevřely dveře a všechno zmizelo. Zhoumi se dosmál, Heechul spadnul na zem a uvědomil si, že je pořád jenom návštěvníkem v Zhoumiho životě a že musí brzy zmizet. Možná by mohl jít do nemocnice nebo na policii... co má udělat člověk, který zapomněl, kdo je?

"Ahoj Zhoumi... Kibum tu není?" ozvalo se za ním rozpačitě. Heechul se automaticky otočil za hlasem. Spatřil za sebou nervózně přešlapovat muže s delšími, tmavými, navlněnými vlasy, náušnicí v uchu, očima silně podmalovanýma černou tužkou a v potrhaných, upnutých kalhotách s řetězy. Přes rameno měl popruh s kytarou. Heechulovi prolétla hlavou zbloudilá myšlenka... co by někdo takový, mohl chtít po tak rezervovaném Kibumovi?

"Yesungu... říkal jsem si, kdy se dneska objevíš. Kibum se šel někam naobědvat, měl by tu být asi za deset minut," usmál se na něj Zhoumi.

"Aha... tak já... já počkám tamhle, v křesle," dostal ze sebe nervózně mladík a vydal se směrem ke křeslu, na které před chvílí sám ukázal.

Zhoumi se rozpustile zahihňal a potom se nahnul blíž k Heechulovi, aby mu mohl šeptat do ucha.

"Od doby, co jsem sem přišel, je tady každý den. Naprosto očividně pálí za Kibumem... ten ho ale pořád odmítá, i když jsem si jistý, že se mu Yesung taky líbí... baví mě je pozorovat," pošeptal mu rychle Zhoumi a potom mu uniklo další zahihňání.

Heechul se otočil po Yesungovi. Celá ta situace mu přišla absurdní... jak by se někdo takový mohl líbit Kibumovi? Heechul ale poznal, že se mýlil, když se o patnáct minut později objevil Kibum ve dveřích. Ty hořící tváře, náhlá nejistota a stydlivé klopení očí mluvili sami za sebe.
 


Anketa

Anděl?

Ano
Ne

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 23. června 2014 v 17:36 | Reagovat

Líbila se mi roztomilost a nejistota Yesunga a jsem moc zvědavá, jestli se dají dohromady :-)

2 dg-entertainment dg-entertainment | 23. června 2014 v 19:13 | Reagovat

Hahahaha tak tohle mě ještě nenapadlo YeBum :D Je to úžasný

3 Hatachi Hatachi | 23. června 2014 v 19:17 | Reagovat

Yesung a Kibum O_O , no ale nakonec proč ne.
Jsem moc zvědavá, jak to bude dál s Heechulem. A se Zhoumim budou jen kamarádi, nebo se posunou dál za hranici kamarádství? A nebo si Chul na vše vzpomene a nebude nic...
Těšim se na další díl ;-)

4 Karin Karin | 23. června 2014 v 21:20 | Reagovat

Ty dva pohromadě no může to byt. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013