Neplakej, maličký || SeKai

21. května 2015 v 8:00 | Hotaru |  EXO oneshots
Tato povídka... nevím, nevím. Možná mě za ni budete chtít praštit, ale to nevadí. Je to jedna z mála mých věcí, která se mi líbí. Vznikla díky inspiraci v mé oblíbené písni od Hurts. Doufám, že si ji užijete, ačkoli je poměrně pochmurná a maličko OOC.




Tik tak.

Kolik bolesti člověk dokáže cítit v jedné vteřině? Mnoho, dost na to, aby si přál zemřít. A strachu? Kolik strachu je člověk schopný cítit?

Jongin seděl na studených parketách, bosé nohy přitažené k tělu. Místnost byla tmavá, ale on se nebál. Dávno věděl, že existují daleko horší věci, než je tma.

Tik tak.

Nemusel se podívat na hodiny, aby věděl, že ručička ukazuje na zdobené číslo čtyři. Každá jediná vteřina se mu zarývala do srdce. Čas mu motal smyčku kolem hrdla, až mu téměř znemožňoval dýchat.

Tik tak.

Jongin si byl moc dobře vědom toho, že strach je horší než bolest. Nemá hranic.

Tik Tak.

Minutová ručička se přesunula. O dalších šedesát jednotek hrůzy dál. O dalších šedesát blíž konci. Jen proto, aby se mohl koloběh opakovat.

×××


O několik dlouhých minut později se strach změnil v agónii. Jonginovo srdce se zadrhlo hrůzou a poté začalo bít ještě usilovněji než předtím. Krev se bolestivě lila žilami, a on si přál jediné - zastavit ji. Zemřít. Sevřel hrubou látku svetru pevněji v dlaních.

Klapot bot přehlušil tikání nenáviděných hodin. Čtyři hodiny, patnáct minut. Vítej doma, lásko.

Na podlaze jídelny se líně plazil pruh světla, jak příchozí otevřel dveře. Jongin v ten moment nevypadal jako živý tvor. Byl jen kusem nábytku, zuboženě posazený pod francouzským oknem, hvězdná obloha v zádech. Nebo si jím alespoň zoufale přál být. Nehýbal se, nemrkal, dokonce ani nedýchal. Jediné, co dokazovalo, že ještě žije, byla kapka studeného potu, která osaměle tekla po straně jeho tváře.

Klapot bot se přibližoval, jejich majitel obcházel stůl. Pomalu, měl čas. Jongin zaryl nehty do dlaní, cítil, že na několika místech proťal kůži. První krev večera byla prolita, kostky vrženy. Přesto však nevzhlédl. Dál si udržoval prázdný výraz ve snaze zachránit tu poslední špetku hrdosti, která mu ještě zbyla.

Nepodíval se na příchozího, ani když se mu postavil přímo do zorného pole. Jongin si oddechl. Lakované boty konečně přestaly klapat.

Tik tak.

Na okamžik se zdálo, že dnes muže Jongin nebude zajímat. Stál nad ním několik tisíců tiknutí, kdy starší začínal pomalu šílet. Chtěl brečet, řvát, utíkat. Hlavně potřeboval, aby se něco stalo. Cokoli, co by přerušilo očekávání. Bolest se dala vydržet bez šílenství. Čekání na první ránu nikoli.

Tik tak.

"Ty mě nepozdravíš?"

Sametový hlas byl jednou z věcí, díky které Jongin muži propadl. Nyní by mu nejraději vyrval jazyk, aby už nikdy nemohl promluvit.

Věděl, že muž nemá rád, když mu odporuje, přesto vzpurně mlčel. Hlavně ukončit to čekání. Hlavně aby už bylo po všem.

Dlouhé prsty se vpletly do změti havraních vlasů a s razancí a brutalitou jim vlastní škubly chlapcovou hlavou. Jongin byl donucen vzdát se své schoulené pozice a vytáhnout se na kolena. Jen s odporem se opřel o mužovo stehno, aby neupadl.

Byl vyděšený. Srdce mu tlouklo do hrudi, adrenalin proudil do žil. Svetr začínal být zvlhlý potem. Přesto si dál zarputile střežil to, co mu zbylo jako poslední. Svou hrdost. Nevzhlédl.

Tik tak.

Jongin počítal vteřiny. Jako vždycky. Muselo to skončit. Stačilo přežít.

Zvuk hodin na okamžik zanikl v děsivě hlasitém mlasknutí, když se na Jonginovu tvář obtiskla mužova dlaň.

"Dívej se na mě, když s tebou mluvím."

Tentokrát Jongin poslechl. Vzhlédl, upřel k muži svůj skelný pohled. Jen silou vůle zabraňoval hromadícím se slzám, aby přetekly. Hlavně nedat najevo, jak moc to bolí. Nikoli však fyzicky, jeho tělo bylo na týrání zvyklé. To duše stále nebyla schopna vše přijmout a poddat se tomu, vzdát se veškeré naděje.

"Nepřivítáš mě doma?" zeptal se muž a opět zatahal za hrst vlasů na důraz svých slov.

Veškeré Jonginovo odhodlání nepodvolit se pomalu mizelo s výhružným tónem a přicházející bolestí. Zoufale těkal pohledem po tváři muže, jenž na něj shlížel, na rtech zformovaný potěšený úšklebek.

Jongin uvažoval, v jaké náladě právě druhý je. Rozlítí ho odpověď? Ptá se jen kvůli tomu, aby jej mohl potrestat za neupřímnost? Nebo jej potrestá, když neodpoví? Netušil a věděl, že se musí rozhodnout rychle, už dávno poznal, že trpělivost muži vyprchá během mrknutí oka. Snažil se najít hlas, aby mohl promluvit. Hrdlo měl sevřené. Začínal panikařit, bál se bolesti, ačkoli na ni byl zvyklý.

Tik Tak.

Jak moc Jongin nenáviděl hodiny v rohu místnosti. Jediný spojenec, největší nepřítel. Čas.

"Ahoj, vítej doma," zašeptal téměř neslyšně a podvědomě se stulil do sebe, očekával ránu.

Slzy přetekly, když na tvář dopadla další facka. Byla snad ještě palčivější než ta předešlá. Zvrátila Jonginovi hlavu na stranu. Měl strach se pohnout a vrátit ji do původní polohy.

"Nahlas."

Příkrý tón Jongina děsil k smrti. Pomalu ztrácel svůj přístup a v jeho nitru začínala klíčit panika, požírala orgány a nořila je do beznadějné černě.

"Vítej doma," zopakoval Jongin s pohledem sklopeným, hlas o něco silnější.

Ruka opustila jeho vlasy, přesto Jongin necítil úlevu. Na to druhého znal až příliš dobře. A nemýlil se. Dlouhé prsty si našly cestu k jeho bradě, pevně ji sevřely. Muž drtil jeho čelisti v ocelovém sevření, nutil jej vzhlédnout. Jongin se nesnažil odporovat navzdory bolesti, věděl, že odpor věci jen zhoršuje.

Mužův obličej byl najednou jen pár centimetrů od toho Jonginova. Hleděl mu zpříma do očí. Jongina děsila všechna ta krutá zloba, kterou v nich viděl. Chtěl ucuknout, křičet a utéct. Místo toho zůstal strnule sedět a snažil se o pravidelné dýchání.

"Už jednou jsem ti řekl, že se na mě máš dívat, když se mnou mluvíš," zasyčel mu muž přímo do tváře.

Povolil sevření a uvolněnou rukou dal Jonginovi dobře mířenou ránu do čelisti. Chlapec neudržel rovnováhu a spadl na zem, zoufale si přitom kryl hlavu a doufal, že bude brzy po všem. Muselo to přeci skončit. Musí to skončit.

Kopanec do žeber.

"Ty mě prostě nikdy neposlechneš, viď?"

Další.

"Musíš mít vlastní hlavu."

Jongin zrychleně dýchal a očekával další ránu, která však nepřicházela. Místo toho se muž otočil a velmi pomalu uvolnil kravatu, sundal sako a opatrně jej položil přes opěrku židle.

Vzlyky. Úpěnlivé, vysoko posazené vzlyky. Zoufalství tak hluboké, že by se v něm dalo utopit. Sundání saka znamenalo, že druhý nemá v plánu s ním jenom tak skončit.

Tik tak.

Proč se zdálo, že ručička na hodinách náhle běží pomaleji? Zastavil se snad čas? Scvrkl se svět do tohoto jediného okamžiku?

Ne. Jongin věděl, že pro něj se čas nezastaví. Bůh se nad ním neslituje.

A slova muže klekajícího si k němu a jemně jej hladícího po třesoucích se ramenech, jej v tom jen utvrdila.

"Neplakej, maličký. Vždyť víš, že přijde ještě tolik bolesti."

Já vím, Sehune. Já to moc dobře vím.

Tik tak.
 


Komentáře

1 Tee Pee Tee Pee | 21. května 2015 v 8:17 | Reagovat

Zdravím Tě,
netuším jak začít, nikdy jsem nebyla nucena nic podobného dělat, ale bylo mi to doporučeno a logicky jsem si i jistá, že je to asi to jediné, co mi může pomoci splnit můj sen. Proto se předem omlouvám, pokud Tě má žádost bude obtěžovat, ale věř, že i těch pár sekund, které mi věnuješ, mi pomůže splnit můj největší sen.
Jsem hrdá majitelka toho nejúžasnějšího stvoření, které jsem kdy potkala- tříleté psice čistokrevného voříška jménem Amy. Ačkoliv jsme si prošly nejednou nesází, je mým nejlepším parťákem, přítelem, ochráncem a oddaných společníkem. Po váhání a uváhách "ono to stejně nevyjde" jsem se nakonec rozhodla nás přihlásit do jisté soutěže. Pokud jsi dočetla až sem, jsem Ti velmi vděčná za Tvou pozornost a dovolím si troufale požádat, zda by jsi mi tento sen pomohla splnit. Stačí otevřít tento odkaz → http://www.brithappytogether.cz/ a pod prvním videem ("Tee Pee") kliknout na tlačítko "To se mi líbí".
Předem děkuji a věřím v Tvou pomoc :).

2 Dhar Dhar | 21. května 2015 v 8:45 | Reagovat

Má otázka zní... PROČ SATANE PROČ Q.Q
Nemůžu říct, že je to krásný, protože mě to právě asi přizabilo. Ale hezky napsané :'c

3 Lai Lai | 21. května 2015 v 14:58 | Reagovat

Tak nejak vůbec nevím co říct.....prečo si ublížila tomu šteniatku Kaiovi?  A prečo je Hunnie tak zlý? Čo? nie?....proste......<3

4 Hatachi Hatachi | 21. května 2015 v 18:52 | Reagovat

Chudinka Kai. Tolik bolesti si musí prožít každý den, jen proto, aby si Sehun ulevil.
Proč...proč mu tak moc ubližuje? Proč ho to dělá šťastným, když může Kaiovi tak moc ubližovat?
Nejraději bych ho za to na místě odpráskla...

PS: Prosím, kdy bude další díl Thank you?

5 Hotaru Hotaru | Web | 21. května 2015 v 22:24 | Reagovat

[4]: Další díl bude brzo, možná pozítří. :)

6 Sora Sora | 21. května 2015 v 23:30 | Reagovat

Je to úžasně napsané. Klobouk dolů, povedlo se ti to. Jen tak dál!

7 K.R. K.R. | 22. května 2015 v 10:15 | Reagovat

to je na dílky? supeer!

8 Hotaru Hotaru | Web | 22. května 2015 v 16:36 | Reagovat

[7]: Tato povídka ne, ale Thank you ano. Bude mít celkem tři části :)

9 Jannie Jannie | 30. května 2015 v 12:12 | Reagovat

...
...
...
Dohajééé! Chudák malý! Sehun je bastard! Ale stejně se mi to líbí, je to dokonale napsané ^^

10 Kláriška Kláriška | E-mail | 14. května 2016 v 16:36 | Reagovat

Oo proč to delás 😲😲😨ooh nemužu říct že to nebilo krásne ale bylo tom....strasné ale pritom dokonalr :( :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013