Boží dítě

13. června 2015 v 11:39 | Hotaru |  EXO oneshots
Tento počin je... nevím, co k němu říct. Psal se opravdu složitě, byl několikrát opravovaný, ale ten nápad se mi líbí. Čistě jen proto, že už se mi nelíbilo, jak romanticky je všude popsáno padnutí. Padnutí bolí, není to romantická záležitost... ale dost už keců, zbytek si snad přečtete. Doufám, že se vám bude povídka líbit, ačkoli není úplně šťastná.




Byl chladný lednový večer. Stejný jako desítky jiných večerů. Město se pomalu probouzelo k životu, jak lidé opouštěli svá zaměstnání a spěchali domů. Rodiče s dětmi mířili za společnou zábavou. Děti byly nadšené z vloček, které se líně snášely z nebe a tvořily nádhernou bílou pokrývku.

Park byl dech beroucí. Stromy byly zdobené rampouchy, jež se čarovně leskly ve slabém světle pouličních lamp. Takhle večer už sem nikdo nechodil, takže vrstva sněhu byla neporušená, nadýchaná, krásně se třpytila. Zamrzlá řeka se vinula krajinou jako stužka.

Někde tam zrcadlo praskalo a křivilo svět skrze trhliny v jinak bezchybné dokonalosti.

Chlapec, žalostně nahý, ležel na břiše v té bělostné nádheře. Zatínal prsty do sněhu ve snaze najít něco, cokoli, čeho by se mohl chytit. Tělo se chvělo, zimou, šokem, potlačovanými vzlyky. Bolestí. Třáslo se v neovladatelné křeči, jak chlapec ztrácel kontrolu nad svaly.

Sníh se barvil do ruda, tál v horké krvi, jež pomalu tekla z jeho ran. Kosti po křídlech byly odhalené, slonovinové, jak bylo maso i s kůží a peřím oderváno pryč. Krev tekla přes klaviaturu žeber, po vystouplé páteři. Barvila bledou pleť, narušovala její jemnou nádheru svou brutalitou.

Chlapec se snažil zvednout, marně bojoval s vlastním tělem. Nohy jej neposlouchaly, ruce nebyly schopné uzvednout tělo. Ve vlasech černala krev. Promrzlé rty, pokropené krví, která pomalu vytékala z úst, tekla po bradě. Dusila jej. Snažil se o kašlavé nádechy, ale šlo to ztěžka.

Jeho oči, obrovské a nevinné - tolik zoufalé. Vyděšené se plnily slzami, poznačené bolestí. Nechápaly, proč je mu tak moc ublíženo. S každou další vteřinou boje o život stále více skelné. Kolik byl schopný snést?

Jeho štíhlé tělo se napínalo v křečích, škubal sebou, ale přesto se odmítal vzdát. Byl tak nádherně zničený, ve všem tom svém utrpení stále krásný, snad ještě dokonalejší, než kdykoli předtím. Krev tekla a odpočítávala minuty utrpení, které ještě zbývaly.

Vem mě zpátky, miluji tě!, volal v duchu. Nikdo neodpovídal. Nikdo už nikdy neodpoví.

Sníh pálil do kůže, nohy byly bez citu, prsty na rukou jej štípaly, jak se pořád marně snažil vyhrabat ze závěje.

Nenecháš mě zemřít... nebo ano?

Zoufale se snažil mávat křídly. Každý pohyb bolel, jak se kostěné pahýly zahýbaly ve vzduchu, krve teklo ještě víc s každým pohybem. Propadal se hlouběji a hlouběji, jeho tělo po sněhu klouzalo dolů po srázu, blíž k řece. Bez křídel byl neúplný, neschopný se zachránit.

"Pomoc," snažil se zakřičet o pomoc, vyšlo z něj jen zachraptění.

Nikdo neslyšel a i kdyby slyšel... nikdo by nepomohl. Chlapec mohl cítit jejich lhostejnost, jejich ignoraci k bolesti ostatních.

"Zachraňte mě někdo," plakal.

Vzdal boj a z posledních sil se aspoň stočil do klubíčka, vyhublé paže objaly kostnatá kolena. Jeho tělo chátralo s každou vteřinou na Zemi, nebylo uzpůsobené k tomu, aby se setkávalo s hříchem. Nebylo uzpůsobené k tomu, aby trpělo. Ten pocit nikdy předtím nezažil, hýčkaný Otcem.

Krev byla všude, byla vším, co chlapec ve svém pozemském životě znal. Tak krátkém, s každým nádechem se zkracujícím. Jeho srdce tlouklo jako o závod. Mělce, rychle se strachem, nutilo jej krvácet ještě víc. Hučelo mu v uších panikou.

"Prosím... Otče..."

Skelné oči. Naděje se dávno utopila v krvi.

Slyšel jeho prosby. Rozhodl se však neodpovědět. Zavrhl vlastní dítě.

Věděl, že zklamal. Pocit viny jej rval zevnitř snad ještě bolestivěji, než utržená křídla. Zklamal. Nebyl dost dobrý.

Krev mu tekla ze rtů. Nebyl tam nikdo, kdo by ji setřel.

Začalo sněžit. Nebyl tam nikdo, kdo by mu pomohl z ledového sněhu.

Mrznul. Nebyl tam nikdo, kdo by jej zahřál.

Prosil o odpuštění. Nebyl tam nikdo, kdo by jej vyslyšel.

Umíral. Nebyl tam nikdo, komu by chyběl.

Chanyeol vzlykl a schoval svou tvář před sněhem, který mu do ní vítr foukal, a doufal, že to brzy skončí.

×××

Bylo chladné lednové ráno. Stejné, jako desítky jiných rán. Město se pomalu probouzelo k životu, jak lidé spěchali do svých zaměstnání a opouštěli své domovy. Rodiče s malými dětmi šli do škol. Děti byly nadšené z vloček, které se líně snášely z nebe a tvořily nádhernou bílou pokrývku.

Park byl dech beroucí. Stromy byly zdobené rampouchy, jež se čarovně leskly ve slabém ranním světle. Takhle brzy ráno sem ještě nikdo nechodil, takže vrstva sněhu byla neporušená, nadýchaná, krásně se třpytila. Zamrzlá řeka se vinula krajinou jako stužka.

Někde tam zrcadlo praskalo a křivilo svět skrze trhliny v jinak bezchybné dokonalosti.

Rudý sníh a v něm boží dítě. Navždy spící v ledové náruči. I ve smrti krásné a nevinné.

 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 13. června 2015 v 22:26 | Reagovat

Ne vždy je všechno happy...

2 Saia Saia | 21. června 2015 v 8:53 | Reagovat

....Krutá dokonalosť.
Budem asi masochista,ale je to dobré,málokto vie,že ten hore nieje samá dobrota a trestá horšie ako ktokoľvek iný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013