126 hodin || TaoSoo (2/3)

8. července 2015 v 10:28 | Hotaru |  EXO oneshots
Zdravím. Dneska přicházím s další částí této povídky. Doufám, že se vám bude líbit.



Sluneční světlo jej oslepovalo. Nic neviděl. Slyšel kvílení pneumatik, cítil vlezlý pach spálené gumy. Náraz mu vyrazil dech. Kosti praskaly, svaly se trhaly. Cítil, jak letí vzduchem. Dopadl s ostrou bolestí. Ležel téměř pokojně, dlaň vedle tváře. Beton rudnul víc a víc s každým pomalým, bolestivým zapumpováním srdce.

Srdce, které se roztříštilo na miliony kousků.

Kyungsoo. Volal jeho jméno. Ohromeně stojící na chodníku. Z ruky mu vypadla taška. Slzy začínaly téct z vytřeštěných očí.

Posadil se na posteli.

Srdce mu tlouklo v hrudi jako o závod. Po zádech tekl studený pot. Lapal po dechu, nemohl se uklidnit.

Jen sen. Byl to jen sen. Kyungsoo je v práci, neviděl tě. Jenom sen.

Jen sen.

Na dalších 26 hodin.

×××


"Takže, pane Huangu, v případě, že se vám něco stane, veškerý váš majetek připadne Do Kyungsoovi, správně?" ověřoval si úředník.

"Ano," odpověděl Tao.

Víc pro tebe nemohu udělat, maličký. Víc nedokážu. Omlouvám se.

"Dobře, tady mi to prosím podepište."

Muž k němu posunul papír, ukázal kolonku a podal propisovačku.

Tao se bez zaváhání podepsal na vyznačené místo. Zpečetil tak svůj osud.

Posledních 21 hodin bylo před ním. A on nedokázal pro Kyungsooa udělat nic víc. Nedokázal mu zařídit lepší budoucnost.

V úředníkově kanceláři po něm zůstalo víc, než jen závěť. Zůstaly tam i jeho poslední zbytky naděje.

×××

Tao seděl za stolem v kuchyni, přímo naproti nástěnným hodinám. Sledoval vteřinovou ručičku. Pohybovala se tak strašně pomalu, ale přitom běžela rychlostí světla.

Kyungsoo byl v práci. Pro Taa bylo těžké jej tam pustit a smířit se s tím, že přijde o dalších 8 hodin z toho mála času, co mu zbývalo. Chápal ale, že nemůže chlapce nutit, aby zůstal doma a ohrozit tak jeho zaměstnání. Nyní měl tak nejistou budoucnost...

Myšlenky Taa požíraly zaživa. Nebál se toho, co se má stát. Bál se toho, co za sebou zanechá.

Maličký, nechci tě ještě opustit.

Ručičky pomalu překročily šestou. Zbývalo 16 hodin.

×××

Zdržím se v práci. Neměj strach. Promiň. ( ˘ ³˘)♥ Kyungsoo.

Tao si nemohl pomoct od úzkosti, když si zprávu četl stále dokola. Co když přijde pozdě v noci? Co když to bude jeden z dnů, kdy přijde domů, sedne si a v ten moment usne? Co když další den bude spát dlouho?

Co když se nestihne rozloučit?

Tak málo času, každá minuta byla drahocenná. A on jich už 137 ztratil čekáním.

Zbývalo necelých 14 hodin.

Zvuk klíčů v zámku. Tao k nim stihl přiběhnout a otevřít je dřív, než to zvládl Kyungsoo z venkovní strany.

Tao se na okamžik zasekl, ačkoli měl původně v úmyslu si chlapce okamžitě vtáhnout do náruče. Černé vlasy byly pokryté sněhovými vločkami, pomalu tam roztávaly. Tváře zrudlé zimou, rty červené.

Tak nádherný. Tak dokonalý. A pro Taa přitom dávno ztracený.

Bolest v hrudi se ozvala s nečekanou silou. Tao nedbal na sníh, nedbal na nákupní tašku v jedné Kyungsoově ruce a ani na tašku s laptopem v druhé. Popadl jej do náruče, pevně si ho přivinul na hruď ve snaze zaplnit tu díru, utišit bolest.

"Tao?"

"Chyběl jsi mi," vysvětlil oslovený dřív, než se druhý chlapec stihl ptát.

Kyungsoo se zvonivě zasmál a jemně se Taovi vymanil, aby si mohl zout boty. Tao jej fascinovaně sledoval, jak si sundává kabát a stále se u toho směje.

Budeš se i potom takhle smát?

"Promiň, že jsem se zdržel, byl jsem ještě nakoupit. Že neuhodneš, co budeme mít zítra k večeři?" vykládal mu vesele, zatímco nesl tašku do kuchyně a začal vykládat suroviny na linku.

Tao na něj chvíli zíral. Příliš raněný na to, aby mohl zareagovat.

Ach, maličký... zítra budeš jíst sám.

Ten fakt drolil jednotlivé kosti na prach víc, než Tao dokázal přežít. Najednou mu to došlo. Jen 13 hodin. Ani jediná navíc. Čas jej pomalu ale jistě dusil.

Než si uvědomil, co dělá, byl u Kyungsooa a drtil jeho rty svými. Líbal jej, potřeboval jej cítit.

Aspoň ještě jednou.

Nic netušící Kyungsoo odpovídal na polibky s nadšením. Visel Taovi v náručí, nechával se laskat, hladit. Taovi to bylo málo.

Rozpadal se.

Nechci odejít, křičel v duchu, když chlapce vzal do náruče a nesl jej bytem do ložnice.

Opatrně jej položil do peřin, byl tím nejdražším, co měl. Líbal jej, hladil, mazlil se s každým kousíčkem kůže. Díval se, znovu a znovu se díval ve snaze pamatovat si chlapcovo tělo do posledního detailu. Jak dokonalý byl. Jak nádherně sténal.

Tao si jej bral. Šeptal tichá vyznání, přiznání ke zbožňování. Drtil jej v náručí se zoufalstvím, které ho pomalu ale jistě zatahovalo pod hladinu. Příčetnost zmizela dávno. Hlavně nepustit.

Přál si, aby uměl zastavit čas. Aby uměl zůstat.

Neuměl.

Kyungsoo spokojeně usnul. Tao ještě dlouho tiše pozoroval jeho tvář. I věčnost by byla málo na to, aby se tím pohledem nasytil.


V konejšivé náruči tmy si konečně mohl dovolit plakat.
 


Komentáře

1 Lai Lai | 8. července 2015 v 16:40 | Reagovat

Nemám slov <3 vôbec netuším čo čakať v ďalšej časti. :"( ale aj tak sa na ňu teším..len dúfam, že nebudem plakať :)

2 Saia Saia | 8. července 2015 v 16:45 | Reagovat

Ide o pocit,že ano?
...Bolí to.
Za oboch...

3 Hatachi Hatachi | 8. července 2015 v 19:01 | Reagovat

Je mi z toho smutno a to ještě nevím, co mě čeká v posledním díle...

4 Deny Deny | 9. července 2015 v 0:09 | Reagovat

Tato povidka ma tak nadherny přiběh.. :-)  Moc se tesim na to, jak to dopadne :-)

5 Michiko Michiko | 12. července 2015 v 11:40 | Reagovat

Já budu brečet, jestli to skončí jak myslím [:tired:] néhééé. Ale je to krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013