EXO střípky || 3. Stesk (SeKai)

5. července 2015 v 11:51 | Hotaru |  EXO střípky
Zdravím, dneska jsem zpět s dalšími střípky. Tentokrát jsem se vyřádila na jedné fotce, která koluje po internetu. Doufám, že se povídka bude líbit, ačkoli je možná maličko pochmurná, maličko přeslazená...




Jongin zívl a shodil těžký batoh ze zad. Věčné létání letadlem a hodiny strávené čekáním na letišti jej pomalu začínaly unavovat. Dnešek byl ale ještě docela dobrý den. Na letišti zpozoroval jen pár malých hloučků fanoušků. Jinak byl všude klid. Rozhodně se nemusel bát o svůj život nebo o život některého z fanoušků, jak tomu občas ve velkých tlačenicích bylo.

Rozepnul zip na batohu a chvíli se tam přehraboval, než našel sluchátka a mobil. Potom tašku opět pomalu zavřel. Nespěchal, času měl dost. Několik hodin. Sluchátka líně zapojil do mobilu, pustil oblíbenou písničku. Po vzoru ostatních kluků klesl na lavičku v hale, kousek vedle Jongdaeho, který byl zrovna plně soustředění na nějakou hru na svém tabletu.

Jongin zavřel oči, zaposlouchal se do hudby a doufal, že mu tak čas uteče rychleji.

Neutekl. Právě naopak. Velmi rychle se mu hudba omrzela a on se začal nudit. Vzhlédl, snad se chtěl pustit do řeči s někým z kluků. Všichni však vypadali zaneprázdněně. Někteří spali, jiní hráli hry, další poslouchali hudbu. Nechtěl je rušit.

Jak ale pozoroval kluky, zjistil, že jeden chybí. Zapátral po jejich skupince očima ještě jednou, ale stejně ho nikde neviděl, bylo jich jen devět. Nechal to plavat s tím, že si dotyčný nejspíš jen odskočil nebo si šel koupit něco k jídlu. Uklidnit se však nemohl, pořád podvědomě sledoval letištní halu a čekal, kde se objeví.

O dalších patnáct minut později, kdy už byl ve stádiu počáteční paniky, jeho vytáhlou postavu konečně našel v davu. Chvíli nechápavě sledoval, co tam kolega dělá, než ho s bolestivou ranou zasáhla vlna pochopení.

Uklidil mobil i sluchátka do kapsy a rychle vstal.

"Jongdae, pohlídáš mi věci?" poklepal hrajícímu chlapci na rameno.


Ten jen přikývl a souhlasně zamručel, aniž by vzhlédl od své hry.

Jongin už byl tou dobou ale dávno na cestě skrz letištní halu rovnou za druhým chlapcem. Proplétal se mezi lidmi a bez povšimnutí prošel kolem jedné skupiny fanynek.

"Sehune," zašeptal, když k mladšímu chlapci konečně dorazil.

Oslovený mu věnoval rychlý pohled, ale pak se vrátil zpátky k objektu svého zájmu.

Stál rovně, snad jako kdyby spolkl pravítko, prkenně. Ramena napjatá, ruce, které svíraly ucha jednoduché bílé nákupní tašky, byly sevřené v pěst, až mu vystupovaly klouby a šlachy. Výraz nečitelný jako vždycky.

Až na smutné oči.

"Taky mi chybí, víš," promluvil Jongin do ticha, ale odpověď nečekal.

A také se žádné nedočkal. Sehun stál tiše, sledoval tvář, která se na něj zářivě usmívala z plakátu. Tak blízká, tak známá. Milovaná. Znal ji tak dobře, každičký detail, každou malou pihu a jizvičku. Věděl, jak se jeho rty křivý, když se směje. Věděl, jak se křiví, když pláče. Znal způsob, kterým krčil nos, když potlačoval pobavení. Jiskru v jeho očích, která se objevila vždy, když byl šťastný.

A přesto teď sledoval jen prachobyčejný kus papíru. Nic, nedůležité, chladné nic, ve srovnání s chlapcem, který na něm byl vyobrazený.

Jongin poznal v Sehunově tváři hluboké rozrušení, ačkoli se snažil schovat za svou obvyklou masku. Nedařilo se mu to. Ne nyní. Ne před Jonginem.

Jeho ruka si kolem Sehunova pasu našla cestu sama v potřebě chlapci ukázat, že není sám. Že s ním pořád jsou.

Reakce byla bouřlivá. Mladík hlasitě natáhl vzduch nosem, snad v potřebě se uklidnit, zapomenout. Přijal nabízenou náruč. Přimknul se k Jonginovi, jako kdyby potřeboval záchytný bod, stěžejní lano, které ho udrží.

"Chybí mi," zašeptal do Jonginova trička. "Pořád se bojím, že nás opustí další. Koukni na něj, jak je šťastný. Co když odejdou další? Já vím, že je to sobecké, ale já nechci, aby někdo odcházel."

Šeptal rychle, tiše, snad jako kdyby se za své myšlenky styděl. Byl přesvědčen o své vině, sobeckosti, kterou takovým přáním projevoval.

Jongin jej sevřel pevněji. Drtil ho ve svém objetí, hladil jej po zádech, po vlasech.

"Není to sobecké," řekl mu něžně, ale rázně. "Nejsi sobecký."

Bylo dlouhé ticho, při kterém se Sehun pomalu uklidňoval, jeho stisk přestával být drtivý.

"Ty mi neodejdeš?" zeptal se poté tak tiše, až ho Jongin téměř přeslech.

Usmál se.

"Ne, já tu budu vždycky," odpověděl a odtáhl se, aby se mohl chlapci podívat do očí.

Zdály se klidné, nyní už upokojené.

"Pojď, ostatní by se po nás mohli shánět," řekl mu potom.

Sehun věnoval poslední pohled plakátu a poté se nechal za ruku odvést k ostatním, nechávaje Luhanovu usměvavou tvář za sebou.
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 5. července 2015 v 19:18 | Reagovat

Na to, že Luhana nemusim, tak tohle se mi moc líbilo.
A věřím, že klukům se opravdu stýská. Přeci jenom byli delší dobu spolu a stihli si tak mezi sebou utvořit silná pouta, která když se přetrhnou, tak dlouho bolí...
Těšim se na další...

2 Lai Lai | 6. července 2015 v 22:05 | Reagovat

Ooomm....keby som všetky slzy neminula pri mojom dusení sa slinou (nad Sehunovou fotkou xD) tak by som asi teraz plakala ...:'( také smutne-šťastne krásne...<3 teším sa na ďalšie :)

3 Saia Saia | 8. července 2015 v 16:38 | Reagovat

Ked sa dokážeme na milovanú osobu dívať ako je šťastná a v bezpečí i ked mimo nážho dosahu to je skutočná láska.
I ked je to pre danú osobu nepredstavitelná bolesť.
(..verím,že budeš vedieť čo tým myslím)
A moc pekné i ked...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013