Hyung... || BangLo

26. srpna 2015 v 17:49 | Hotaru |  B.A.P oneshot
Snažila jsem se vyhnout takovým povídkám na B.A.P, protože jsem nechtěla bodat do čerstvé rány. Nakonec jsem se tomu ale stejně poddala. I když si myslím, že to vlastně vůbec není tak tragické, jak jsem to původně chtěla udělat. Doufám, že se vám povídka bude líbit.



Společná večeře se skupinou se Yonggukovi zdála jako skvělý nápad. Přišlo mu úžasné mít je zase všechny na dosah. Byl zvyklý s nimi být pořád a teď mu velmi scházeli, proto si společně stráveného času moc vážil. Pozorně poslouchal, co ostatní říkali. Ptal se jich na jejich životy, potřeboval znát všechny novinky, podpořit kluky v tom, co dělali a dát najevo, jak moc mu chybí. Nikdy moc neuměl ukazovat emoce, ale dnes se snažil. Pro ně. Už nebyli skupina, ne v pravém slova smyslu, ale přesto se pořád cítil jako jejich leader. Měl za ně odpovědnost.

Jak hodiny utíkaly, snesl se smutek na společnost jako mrak. Nikdo je nechtěl opustit a jít domů, do svých prázdných bytů nebo k rodičům. Za ten krátký čas si díky tomu, co všechno spolu prožili, stihli neuvěřitelně přirůst k srdci. Bolest, se kterou se opět loučili, ačkoli si slibovali, že to není na dlouho, se dala přirovnat k bolesti fyzické.

Kluci postupně odcházeli s tím, kdo měl jaké povinnosti. První byl Jongup, kterého krátce na to následoval Himchan a Youngjae. Daehyun, který měl brzy ráno nějaké zařizování, se zvedl až o dlouhých dvacet minut později. Oba zbývající členy pevně objal a odešel.

Yongguk zůstal sám s Junhongem, který na něj opatrně zahlížel z druhé strany stolu. Mlčel. Pouze na Yongguka hleděl s tak známým všetečným úsměvem, který všichni milovali. Včetně Yongguka.

Jakkoli nerad se od maknaeho Yongguk odlučoval, musel jít. Začínalo se připožďovat a on ještě slíbil, že se objeví i někde jinde.

"Junhongu... měli bychom zaplatit. Rád jsem tě viděl, ale už budu muset jít," řekl potom po několika dalších minutách ticha.

Oslovený na něj ještě několik dlouhých sekund koukal, snad jako kdyby ani nepochopil, co mu právě řekl. Poté se jeho úsměv prostě rozšířil a on se s přitakáním zvedl a popadl svou bundu. Stál a stále se široce usmíval, zatímco Yongguk platil.

Podnik opustili mlčky.

"Tak se měj, Junhongu, kdybys něco potřeboval, klidně se ozvi. I kdybys nic nepotřeboval... prostě kdykoli," usmál se pak Yongguk.

Stiskl chlapcovo rameno.

Odpovědi se mu opět nedostalo, Junhong se pouze uklonil, zvláštně zamlklý.

Mírně znepokojený tak chladným rozloučením se Yongguk otočil k odchodu. Bál se, jestli se na něj chlapec nezlobí.

"Hyung!" vykřikl Zelo najednou.

Yongguk se lekl, na patě se otočil.

"Já, no... ani jsem se nezeptal, jak se má Yongnam," vypadlo z něj po několika sekundách ticha.

"Má se fajn, ptal se na tebe, vždycky tě měl rád," odpověděl Yongguk s úsměvem.

Junhong na okamžik vypadal šťastně, energicky jako jeho starý známý kolega. Potom si ale nervózně promnul krk a rty se opět zkroutily do toho neznámého širokého úsměvu. Yongguk chlapce ani nepoznával, toto nebyl jeho malý Junhong.

"Pozdravuj ho," řekl hlasem, který byl pro Yongguka také cizí. "No... ale chápu, že spěcháš. Asi... asi bys měl jít."

Yongguk se vrátil zpátky, až stál těsně u Junhonga. Díval se mu do očí, nyní už vystrašený.

"Je všechno v pořádku? Stalo se něco?" ptal se, vyplašený.

A potom stavidla konečně povolila.

Junhong překonal tu malou vzdálenost, která mezi nimi byla, a objal Yongguka. Drtil ho v náručí, tvář zabořená do ohbí jeho krku.

"Hyung, hyung, hyung..."

Yonggukovo nitro explodovalo. Opětoval objetí, hladil jej po vlasech. Tak moc mu nejmladší chlapec chyběl. Vždy byl blízko, vždycky k němu vzhlížel, chodil si k němu pro rady a vše, co mu řekl, pro něj bylo téměř modlou.

Jak moc ses musel cítit ztracený?

"Hyung, tolik mi chybíš," vydechl Junhong.

Yongguk jej sevřel ještě pevněji. Hlavně nepustit, nenechat jít.

"Jsem tu pro tebe vždycky. Můžeš mi kdykoli zavolat, vždycky tu budu," zašeptal mu do vlasů.

Chlapec se hlasitě nadechl, potřeboval Yongguka cítit. Jeho vůni, potřeboval to všechno. Dokud mohl, dokud ho měl tak blízko.

"Ale ty máš tolik práce. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, hyung," zašeptal Zelo měkce.

"Na tebe si čas udělám, Junhongu. Na tom se nic nezměnilo."

Nepřestával jej hladit, po vlasech, po zádech. Navzdory tomu, jak vypadal, byl uvnitř ještě malým, nevinným dítětem. Nezkažený, netušil, jak to ve světě chodí. Yongguk pro něj byl vzorem, přebíral jeho názory, jeho oblíbené věci měl rád také. Byl pro něj otcem ve společnosti, kde nikdo takový nebyl. Stal se jeho vrbou, rádcem, osobou, které se vždy mohl svěřit a vyplakat. A nyní... nyní neměl nikoho. Netušil, co si počít a neměl ke komu jít pro radu. Občas byl tak moc bezradný.

"Nechci od tebe ještě odejít, hyung."

Junhong nefňukal, nesnažil se Yongguka svým chováním donutit k tomu, aby zůstal. To na něm už od začátku miloval - se Zelem mohl být sám sebou. Nikdy jej nenutil změnit se, bral jej takového, jakým byl i se všemi jeho chybami. Takového jej viděl, chtěl a miloval. Bral všechno, cítil všechno. Naplno. Yongguk mu za to nikdy nepřestal být vděčný.

"Já vím... ale musím jít, mrzí mě to," zašeptal v odpovědi.

Junghong se naposledy nadechl, jeho sevření se na okamžik stalo ještě drtivějším, jak si zapamatovával každičký sval, každičkou částečku Yonggukova těla. Už příliš dlouho usínal bez jeho náruče.

Snažil se odtáhnout, ale Yongguk jej nenechal. Díval se mu přímo do očí. Štěněčí oddanost, bezbřehá, bezpodmínečná láska. Smutek. Junhong vypadal tak ztraceně. Jako zbité štěně. A každou další sekundou se jeho oči stávaly víc a víc skelnými. Yongguk ho takhle nemohl nechat odejít. Nedokázal snést skutečnost, že by Junhong plakal. Pořád byl jen dítě.

Aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, předklonil se a věnoval chlapci nevinný polibek na čelo.

"Co takhle zajít zítra na snídani? Jen my dva. Mohli bychom si popovídat," navrhl potom.

Sledovat, jak se Junhongův obličej rozzářil a ústa roztáhla v úsměvu, tentokrát pravém, bylo snad to nejlepší, co Yongguka v posledních měsících potkalo. Miloval, když mu mohl dělat radost.

Chlapec mlčel, pouze přikývl. Moře vděku v jeho očích Yongguka skoro zabilo.

Opravdu ti stačí tak málo k tomu, abys mi byl věrný jako štěně?

Naposledy chlapce před odchodem objal, poručil mu, aby napsal nebo zavolal kdykoli, když se bude cítit osamělý. Byl si jistý, že neposlechne. Nikdy nechtěl obtěžovat.

Ale to nevadilo.

Ještě ani nedošel za roh a už vytahoval mobil z tašky.

Doraz v pořádku domů, napsal první zprávu. Věděl, že Junhong se chytí. Už nikdy by nedokázal snést pocit, že se chlapec cítí být sám. Byl odhodlaný udělat cokoli pro to, aby byl Junhong šťastný.
 


Komentáře

1 Sunhee Sunhee | 26. srpna 2015 v 18:26 | Reagovat

Krásně napsané. Moc na BangLo číst povídky nemusím, není to ten typ shipu, který bych vyhledávala, ale nevadí mi. Bylo to příjemné počtení.. :)

2 Hatachi Hatachi | 26. srpna 2015 v 19:17 | Reagovat

Bylo to moc hezky napsané.
I když mam radši BangHim, tak se mi to stejně líbilo :-)

3 Lai Lai | 27. srpna 2015 v 17:42 | Reagovat

Nádhera <3 Milujem všetky páringy, kde je Zelo..takže úžasne :3

4 Kim Lula Kim Lula | Web | 28. srpna 2015 v 15:33 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ bože bože bože asdfghjkl!!! To bylo tak...!!! Tak...!!! Však víš... uhm. Až sem z toho vytlačila slzu. (v tomto horku.) (sem dehydrovaná.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013