Lhal jsem

4. listopadu 2015 v 15:15 | Hotaru |  EXO oneshots
Netuším, jak se to stalo. Nebijte mě.



Wufan zapnul televizi, posadil se na kraj postele. Chvíli mu zabralo, než si uvědomil, že si může udělat pohodlí. Že už s ním není nikdo, kdo by potřeboval udělat prostor. Zvláštně to zabolelo. Nepohnul se, zůstal sedět na okraji.

Přemýšlel, kdy naposledy se mu poštěstilo, aby mohl svobodně přepínat programy, jak se mu chtělo. Najednou mu nepřišlo uspokojivé to, že se mohl koukat, na co chtěl. Bezmyšlenkovitě přepínal z programu na program, ale jako kdyby nic nedokázalo jeho pozornost udržet na déle, než na pár minut.

A potom narazil na ně.

Věděl, že by neměl. Věděl, že to bude jako sůl do otevřených ran. Ale on se musel přesvědčit. Musel je vidět vtipkovat a smát se. Potřeboval vědět, že jsou v pořádku, že se nic nezměnilo. Že dokážou jít dál. A tak program nepřepnul.

Stačil jediný záběr. Nebyli v pořádku. Vůbec.

Jeden pohled a všechny ty potlačované vzpomínky jej skoro smetly jako hurikán. Všechny jejich sliby, všechny sny a plány. Jongdae poprvé v Číně, tak maličký, tak ztracený, ale přesto tak nadšený pro všechno kolem. Yixing. Křehký, zdvořilý a elegantní. Luhanův jemný, vědoucí úsměv a Chanyeolův hlasitý smích. Joonmyun. Vždycky tak starostlivý, odpovědný. Věřil, že se mu o ně postará dobře. Ani jednou o jeho schopnostech nezapochyboval. Joonmyun se na to, na rozdíl od něj samotného, perfektně hodil. Neopustil by. A to často stačilo.

A potom tu byl Zitao.

Wufan sledoval jako tvář na televizní obrazovce. Úsměv zmizel, zůstala jen přísná, nešťastná linka místo rtů a prázdné oči. Wufan na něm visel pohledem, pořád čekal, kdy se objeví aspoň jiskřička z jeho obvyklé chuti k životu, z obvyklé dětské radosti.

Čekal marně.

Ve vzpomínkách se vracel do chvil, kdy to ještě byl malý chlapec, který k němu vzhlížel. K dlouhým rozhovorům, kdy se jej Zitao ptal na náhodné, nepodstatné otázky a naslouchal jeho odpovědím, jako kdyby byl jeho názor tou nejdůležitější věcí světa.

Ví ostatní, jak moc se v noci bojíš být sám? Je tam někdo s tebou? Nikdy jsi to nikomu kromě mě neřekl...

Wufan se nemohl dopočítat, kolikrát se mu mladší chlapec objevil v noci nad postelí, rozrušený, opuštěný. Ledový od toho, jak dlouho stál u postele a bál se jej probudit. Tak vděčný, když nadzvedl peřinu a jediným gestem rozprášil veškeré jeho obavy. Nikdo neobjímal jako Zitao. Tak jemně a opatrně, jako kdyby žádal o dovolení, a přitom tak silně, jako kdyby se už nikdy nechtěl pustit.

"Není to úžasné? Že jsme tu všichni spolu. Myslím... my, kluci z Koreje, Joonmyun-hyung je úžasný, že? Budeme tak navždycky. Spolu."

Wufan si povzdechl. Doteď si přesně uměl vybavit, jak se tehdy cítil. Tak poctěný, že někdo jako Zitao s ním chce zůstat. Že vůbec někdo stojí o nějaké navždycky. A přitom vědomí bolestivé pravdy, že navždycky neexistuje. Že dřív nebo později někdo odejde. Nedokázal ovšem zničit to nadšení v jeho očích. A tak mu ten den poprvé lhal. Chytit jej za ruce a přikývl. Ano, budeme spolu napořád. A od té doby už se to vezlo.

Jednoduchá gesta. Tao vždy seděl vedle něj. Vždy ho objímal jako prvního, vždy jej držel za ruku, vždycky tam byl. Vždycky se smál. Všudypřítomný, veselý, tak strašně snadno se mu ublížilo.

A on si přál věřit na napořád. Být tam, když jej potřeboval.

Wufan odvrátil zrak od televize. Nemohl vidět jejich slzy. Jeho slzy. Nedokázal to.

Možná... možná jsem ti neměl lhát. Byl bys připravený. Věděl bys, že mi nemůžeš věřit... věděl bys, že si tě nezasloužím.

Vypnul televizi. Vstal. Opět vytěsnil vzpomínky.

Jejich pláč mu však v mysli zůstal, nesmazatelný, nesnesitelný.


Zasloužil si to. Zasloužil si trpět.
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 4. listopadu 2015 v 20:26 | Reagovat

To bylo vážně moc pěkné :-)

2 Lai Lai | 4. listopadu 2015 v 22:04 | Reagovat

Daebak <3

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 5. listopadu 2015 v 17:37 | Reagovat

Jdu se poskládat na hromádku do rohu místnosti a předstírat, že jsem palma.

4 Kami Kami | 5. listopadu 2015 v 17:40 | Reagovat

...

5 Katherine Suzette Katherine Suzette | Web | 5. listopadu 2015 v 17:52 | Reagovat

... *cry*

6 ogariexena ogariexena | Web | 5. listopadu 2015 v 18:05 | Reagovat

Smutné, ale krásné.

7 Jannie Jannie | 5. listopadu 2015 v 20:42 | Reagovat

Dokonalé! Naprosto dokonalé a smutné, rozbrečela jsi mě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013