Home - 1. kapitola || 20. 12.

20. prosince 2015 v 6:00 | Hotaru |  Home
Zdravím! Jak si užíváte poslední advent? Doufám, že se vám vánoční povídka bude líbit. (Ne, není to porno). (Ne, nebude to porno).



Jimin vždycky toužil navštívit Ameriku. Už jako malý kluk si tam přál letět a zažít aspoň na pár dní pravý americký sen. Když mu otec oznamoval, že mu jako odměnu za skvělé studijní výsledky koupil týden dovolené ve slunném LA, nemohl tomu uvěřit. Byl štěstím bez sebe, neschopen normálně, plnohodnotně poděkovat.

Týden na to odletěl.

Začal o sobě pochybovat. Sám v cizím státě, angličtina mu tak dobře nešla. Měl strach, bál se celou cestu letadlem a po přistání netušil, co bude dělat. Nadšení ovšem za chvíli přehlušilo strach. Všechno bylo naprosto jiné, snad lepší. Popadl kufr a opustil letiště, jak nejrychleji mohl. Nechtěl promarnit ani vteřinu.

Taxík jej vzal k hotelu. Bydlel v menším, roztomilém hotýlku poblíž centra. Lidé na recepci se zdáli být milí a trpěliví, ačkoli jeho angličtina nebyla nejlepší a museli mu některé věci opakovat i třikrát, než je dokázal pochopit. Nakonec se domluvili a on i s klíčem vítězně mířil ke svému pokoji.

Pokoj byl pěkný. Maličký, ale útulný. Velká postel pro dva, televize, vlastní koupelna. Víc nepotřeboval.

Jimin byl po cestě sice příšerně unavený a postel ho k sobě téměř volala, ale on se nedal. Musel okamžitě vidět aspoň kousek z celé té krásy kolem. Potřeboval si užít město. Přeci jen měl pouze týden. Odložil si tedy kufr, převlékl se do čistého oblečení a potom šel ven.

Neměl určený žádný cíl, jen se tak potuloval po okolí v takové blízkosti, kdy si mohl být jistý, že trefí zpátky. I to mu stačilo. Všechno bylo tak odlišné. Spousta věcí jej zaujala a fascinovala. Ulice vypadaly úplně jinak, než doma v Soulu. Byl zvyklý na spousty lidí. Tady jich sice také bylo mnoho, ale rozhodně jich bylo méně. Potkával hodně rodin s malými dětmi. Musel se usmívat, děti byly natěšené na Vánoce. To se v Koreji nedělo, někteří jejich známí sice Vánoce slavili, ale nedalo se říct, že by ten zvyk u nich byl tak silně zakořeněný, jako na západě. Jimin si vždycky přál okusit pravé Vánoce a teď měl aspoň částečně možnost nakouknout za oponu. Slunečné, teplé počasí sice atmosféře moc nepřidalo, ale to nevadilo.

Jimin dostal žízeň, a proto si to namířil do nejbližšího obchůdku s potravinami, který uviděl. Byl to zastrčený obchod, pravděpodobně by si jej ani nevšiml, kdyby neprocházel přímo okolo. Vešel dovnitř, nade dveřmi se do ticha ozval zvonek. Obchodem se linuly koledy, za pultem blikal laciný vánoční stromeček. Prodavač u pultu vzhlédl od svého mobilu. A Jimin nechápal.

Prodával tam chlapec, maximálně o pár let starší, než byl on sám. Byl to nezvykle vysoký Asiat. Vlasy měl odbarvené na úplně bílou barvu a oči lehce podmalované černou tužkou. Jimin nedokázal pochopit, jak je možné, že si může dovolit takhle chodit. Doma by jej za to rodiče nejspíš přizabili a pochyboval, že by mu to škola schválila. Něco na tom, že si to ten kluk dovolil, Jimina fascinovalo. Nejspíš to tu bylo jiné víc, než si Jimin kdy představoval.

Chlapce už zřejmě Jimin přestal bavit, protože sklopil pohled zpět ke svému telefonu. Jimin se tím gestem probral a vydal se ke stojanům s pitím. Chvíli byl zmatený, příliš mnoho značek a příchutí za příliš jiné peníze. Nakonec se rozhodl vsadit na jistotu a vzít si coca colu, kterou měl i doma a byl si jistý, že je dobrá.

U kasy začala pravá sranda. Prodavač mu začal něco vykládat, Jimin ovšem nerozuměl, a tak se pouze usmíval a doufal, že tím chlapce nijak neurazí. Nakonec si chlapec řekl o peníze a Jimin mu příslušnou částku dal. Něco se ovšem nezdálo v pořádku, protože prodavač přepočítal drobné ve své ruce a potom ji natáhl zpět k Jiminovi, zatímco s úsměvem říkal něco, čemu Jimin rozuměl pouze každé druhé slovo. Pochopil, že je něco špatně s penězi, a tak přidal ještě další dolar. Teď už to jistě muselo být v pořádku.

Chlapec několik vteřin nejistě koukal, načež se opět pustil do vysvětlování. Mluvil extrémně zřetelně a pomalu, ale ani to Jiminovi nepomohlo. Začínal se cítit trapně.

"Já..." začal chlapec v korejštině. "Ty jsi Korejec?"

Jimin se nedokázal ovládnout a začal nadšeně přikyvovat, šťastný, že slyší rodný jazyk. Chlapce to rozesmálo.

"Asi nejsi zdejší, co?" zeptal se jej potom, když viděl jeho reakci.

"Ne, jsem tu jenom na pár dní," odpověděl Jimin.

Chlapec jenom přikývl, načež ukázal na peníze ve své ruce. "Tohle si vem zpátky, dal jsi mi moc peněz."

"Ah, děkuji," vydechl Jimin.

Nervózně se zasmál a začal si drobné hrnout do peněženky. Druhý mladík na něj pořád koukal, jemný úsměv na rtech. Jimina to maličko znervóznilo, drobné mu popadaly. Začal je ze stolu sbírat, ve tváři jistě rudý.

"Nechceš třeba... poradit, kde co najít? Kde je dobré jídlo a tak?" zeptal se chlapec.

Jimin k němu tázavě vzhlédl a chvíli na něj zíral, nechápaje, co po něm vlastně chce. Z domova nebyl zvyklý na to, že by se s ním cizinci snažili navázat kontakt. Řekl si však, že v Americe to je asi normální a věnoval chlapci úsměv.

"Tedy... jsem Namjoon."

Jimin chvíli koukal na ruku, kterou mu druhý podal. Trvalo mu skoro celou vteřinu, než zareagoval. Jeho vlastní dlaň se mu v té Namjoonově zdála strašně maličká.

"Jimin," vypadlo z něj mírně nejistě.

A tak Namjoon začal dlouhý monolog. Vykládal Jiminovi o jeho oblíbených parcích a obchodech a o oblíbených restauracích s korejským, italským a mexickým jídlem. Zmínil svůj oblíbený obchod s burgery, několik podniků, kam rád chodil s kamarády a také pár, kde nalili i nezletilým. Zmínil několik svých oblíbených kaváren a také místo, kam si chodil dávat sushi. Když začal dlouze vyprávět o skate parku, kam chodil s jedním svým kamarádem, Jimin se přistihl, že jej vlastně neposlouchá. Bylo to příliš mnoho informací na to, aby si je dokázal všechny zapamatovat a správně roztřídit. A tak prostě jen naslouchal chlapcově příjemnému hlasu a pozoroval, jak gestikuluje, když mluví.

"No... a také mám rád jednu italskou restauraci tady na rohu. Je skvělá, vedou to tam Italové, pizzu tam mají nejlepší. Určitě ji musíš zkusit. S pizzou, kterou máte v Koreji, se to vůbec nedá srovnávat, věř mi, ochutnal jsem obě."

"Nechceš tam zajít se mnou? Koupím ti pizzu za to, že jsi byl takhle milý?" navrhl Jimin, aniž by nad tím dvakrát uvažoval.

Namjoon rozsvítil obrazovku mobilu, podíval se na čas a potom k Jiminovi s úsměvem vzhlédl. "Pokud tu se mnou půl hodiny počkáš, než skončím..."

"Jasně, rád," odpověděl Jimin a shodil z ramen batoh.

Namjoon mu uhnul, nasměroval jej vedle sebe za pult, kde jej nechal posadit se na židli. Prý aby mu tady celou dobu nestál. Jimin tiše poděkoval a usadil se. Ze svého místa měl skvělý výhled na Namjoonovy hbité, dlouhé prsty, které přepočítávaly tržbu v kase. Jimin sledoval každý neomylný pohyb, zatímco naslouchal chlapcově hlasu. Namjoon mu pro změnu začal vysvětlovat, kterým ulicím je lepší se v noci vyhnout, které části města - o kterých Jimin neměl tušení, kde se nachází - jsou nebezpečné.

Namjoon dopočítal, na papír napsal sumu a poté ho vložil do kasy. Kasu potom zavřel, zamknul a klíč vzal.

"Počkáš na mě venku? Já si jenom dojdu pro věci a odnesu tohle panu Choiovi," zeptal se jej poté Namjoon.

Jimin souhlasil, oblékl mikinu, nasadil batoh a šel čekat před obchod. Venku už byla tma, taky se trochu ochladilo. Jenom v mikině mu nebylo zrovna teplo.

Namjoon ze dveří vyšel o chvilku později. Přes tričko měl hozenou koženou bundu, na krku rudá sluchátka. Jimin nechápal pořád víc. Nedokázal pochopit, proč někdo jako je Namjoon, s jeho nabídkou vůbec souhlasil. Byl ale rád, že to je člověk, kterému rozumí, a tak se neptal, jen se dál mlčky divil.

Namjoon se smál, očividně v dobré náladě. Vedl Jimina bočními uličkami, prý je to tak rychlejší. Jimina na okamžik napadlo, že by jej tu klidně mohl zabít, znásilnit nebo okrást a nikdo by to nezjistil. Znejistěl až do momentu, než opět vyšli na hlavní třídu.

"Mám pocit," řekl potom v obavách, "že jsem se kvůli té zkratce asi ztratil. Netrefím zpátky do hotelu."

"Ah, promiň. Kde bydlíš?" zeptal se Namjoon, na tváři pořád stejný úsměv.

Jimin mu nadiktoval jméno hotelu.

"Tam to znám, žádný strach, já tě dovedu."

Jimin si řekl, že se o to tedy nebude starat a bude Namjoonovi věřit. Přinejhorším si tam pak vezme taxíka, kdyby jej Namjoon někde nechal.

"Koukej, tady to je," ukázal potom Namjoon na podnik a prudce zahnul přes silnici.

Jimin musel popoběhnout, aby mu stačil. Nevýhoda toho, když jste malincí a jdete ven s vysokými lidmi - vaše nohy prostě nejsou tak dlouhé.

Namjoon sebevědomě vešel do restaurace, našel stůl trochu vzadu, ze tří stran obklopený stěnami, které poskytovaly soukromí. Ne že by ho potřebovali, když jejich rozhovoru stejně nejspíš nikdo v restauraci nebude rozumět. Jimin jej tiše následoval a poslušně se usadil na židli naproti.

Když přišla servírka, Namjoon se postaral o všechno mluvení a uchránil tak Jimina před veškerými trapnými situacemi, které mohly nastat. Jimin mu za to byl vděčný. Vzal si od něj jídelní lístek a začetl se ve snaze přelouskat angličtinu. Když vzhlédl, uvědomil si, že jej Namjoon nejspíš celou dobu pobaveně pozoroval. Měl nutkání mu něco říct, ohradit se, ale nakonec mlčel.

Ještě chvíli studoval lístek a snažil se porozumět, ale nakonec to vzdal. "Něco mi vyber. Něco, co chutná tobě."

Namjoon přikývl a když přišla servírka, opravdu objednal za oba. Jimin si začínal připadat trochu nepatřičně. Jako kdyby byl slečna na prvním rande. Bylo to maličko nepříjemné a jeho napadlo, že to nakonec všechno nejspíš nebyl moc dobrý nápad. Nechápal, co jej to popadlo, doma by takovou věc nikdy neudělal. Nejspíš jej prostě příliš omámilo kouzlo Ameriky.

"Tak," začal Namjoon, stále upřeně zírající přímo na Jimina. "Kde ses tu vůbec vzal?"

Jimin na něj chvíli nejistě hleděl. Nechtěl mu povídat o sobě, nepřišlo mu to důležité a hlavně ani zajímavé. Neměl to rád.

"No... vždycky jsem se sem chtěl podívat. Takže mi tu otec zaplatil týden za to, že mi to šlo ve škole," vysvětlil Jimin a cítil se přitom jako nejnudnější týpek na světě.

"Kolik ti je vůbec let?" optal se jej potom Namjoon.

"Osmnáct."

Jimin se pomalu začínal cítit jako na výslechu. Namjoona zajímalo úplně všechno. Vyptával se, po odpovědi se vždycky chvilku mračil, jako kdyby si dával informace dohromady. Potom se ale vždycky zeptal znova na jinou, podle Jimina naprosto nezáživnou, otázku. A Jimin se později načapal, že se také ptá. Ptal se a opravdu dostával odpovědi.

Na konci večera o Namjoonovi věděl daleko víc. Byl jedináček, rodiče ho nechali dělat si prakticky co se mu zlíbí, jelikož měl perfektní prospěch. V obchodě si přivydělával o víkendech a prázdninách, kdy nemusel studovat. Vykládal také o svých dvou kamarádech a lásce k rapu, hip hopu a jízdě na skateboardu. Přitom ale nezapomněl zmínit své oblíbené knihy a ani všechny jazyky, které se sám naučil, protože jej zajímaly. Jiminovi se zdál opravdu až překvapivě chytrý. Na první pohled si nemyslel, že to bude tak slušný, chytrý a vychovaný kluk. A kupodivu mu tak imponoval ještě víc - skořápka rebela s překvapivě milou náplní.

Jakkoli Jiminovi celá situace a Namjoonova společnost zprvu připadala nepříjemná, nakonec si to užil a večer mu rychle utekl. Než se nadál, platil s Namjoonem napůl jejich objednávku a opouštěl restauraci.

Jak Namjoon slíbil, tak také udělal. Opravdu jej odvedl až k hotelu. Když se Jimin nesměle rozloučil a šel dovnitř, Namjoon jej zastavil.

"Počkej," řekl, zatímco začal lovit v kapsách. "Můžu ti dát svoje číslo? Já... už jenom zítra mám směnu v obchodě a potom mám dva týdny volna. Mohl bych ti tu dělat společnost."

Jimin si opět přišel trochu jako slečna, ale rozhodl se, že Namjoon mu stojí za to, aby ten pocit zatlačil do pozadí. Opravdu se s ním skvěle bavil.

"Jasně," řekl tedy.

Namjoon mu podal papírek s číslem, Jimin jej přijal, přečetl si ho a pečlivě uložil do kapsy. Rozloučili se, Namjoon počkal, až Jimin dojde ke vchodu do hotelu, až poté se otočil a odcházel.

A Jimin dorazil na pokoj, pomalu za sebou ještě ani nezavřel dveře a už si číslo ukládal do mobilu. Co kdyby se mu papírek náhodou ztratil... A také by mohl Namjoonovi napsat. Bylo přeci fér, aby i on měl na něj kontakt, že...
 


Komentáře

1 Shadow Shadow | 20. prosince 2015 v 10:20 | Reagovat

Musim se přiznat super čtení po ránu. Ten začátek byl megasladký. Prostě se nemůžu dočkat zítřka.

2 Ami Ami | 20. prosince 2015 v 11:44 | Reagovat

Skvelo sa to čítalo teraz ráno. Užasné, teším sa na pokračovanie.

3 Shar Shar | Web | 20. prosince 2015 v 12:46 | Reagovat

Zajímavý ship. Líbí se mi, jak u BTS prostě FUNGUJE to, že mužeme shipovat všechno se vším. Ale tenhle se mi líbí nějak až moc... To neni správný. Neni. Ne. Prosím nedělej mi to.

4 Grubi Grubi | 20. prosince 2015 v 13:02 | Reagovat

Nečekala jsem, že se to bude číst tak příjemně.. :3 Krásnou atmosféru to nasadilo už na začátku a překvapivě mi to přivedlo vánoční náladu, (nevím proč a hlavně jak) za kterou jsem ti vděčná. (už bylo načase xD)

5 Hatachi Hatachi | 20. prosince 2015 v 18:08 | Reagovat

Moc pěkně se to čte. Vážně...
Těšim se na další díl...

6 바루나 바루나 | 20. prosince 2015 v 21:03 | Reagovat

Líbí se mi tu vykreslení Namjoona ♥ doufám, že to bude pekelně cute >D

7 Lai Lai | 21. prosince 2015 v 19:05 | Reagovat

Nah <3 Začína to lepšie ako som si predstavovala :D keep it up :-D

8 Karin Karin | 13. června 2016 v 21:22 | Reagovat

Ještě že šel do toho obchodu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013