Home - 5.kapitola || 24. 12.

24. prosince 2015 v 6:00 | Hotaru |  Home
Tak je to tu, Štědrý den. Přeji vám krásné Vánoce, dobré jídlo a hlavně klid a pohodu. Doufám, že všichni budete šťastní, se svými nejbližšími a nebudete mít žádné starosti. Také pozor na kosti. Doufám, že se vám tato kapitolka bude líbit.


Jimin se ráno probudil nadšený jako malé dítě. Nevydržel v posteli a hned se běžel upravit a obléknout. Nad výběrem oblečení strávil delší dobu než obvykle, jelikož chtěl před ostatními vypadat dobře. Nakonec se stejně spokojil s hrubým červeným svetrem.

V poledne se pro něj opět stavil Namjoon před hotelem. Jimin spěšně posbíral všechny potřebné věci a dárek pro druhého, načež se vyřítil z pokoje.

Jemné sevření boků a polibek na přivítanou jej na okamžik dostali do kolen. Pokřivený úsměv po tom, co se Namjoon odtáhl, tomu jen dodal korunu.

Cesta k Hoseokovi domů proběhla rychle. Jejich rodinný domek nebyl daleko. Přede dveřmi jej Namjoon zastavil.

"Myslím... že bych tě měl varovat. Nevíš, do čeho jdeš," řekl potom s naprosto vážným výrazem. "Hoseokova mamka... řekněme, že Hoseok je taková neřízená střela kvůli jejím genům. Připrav se na to."

Nenechal Jiminovi prostor na otázky nebo vůbec zpracování té informace. Rovnou zazvonil.

A zmíněná žena téměř okamžitě rozrazila dveře, jako kdyby celou dobu čekala za nimi, a už si Namjoona stáhla do pevného objetí. Jimin s úsměvem sledoval, jak jej drobná žena donutila ohnout se tak, aby na něj dobře dosáhla, i něhu v její tváři. Než se nadál, Namjoon byl volný, a žena se zaměřila na něj. Objala ho úplně stejně pevně jako Namjoona, nedbaje na to, že jej vidí poprvé v životě. Nejistě objetí opětoval.

"Ty musíš být Jimin, že ano, zlatíčko?" zeptala se potom.

Nedala mu šanci odpovědět.

"Jistěže jsi. Hoseok mi o tobě říkal. Sám v Americe na Vánoce, co tě to napadlo?" pokračovala.

Opět žádný prostor pro odpověď.

"Ale no tak, nestůjte tu a pojďte dál. Měli jste oběd?" zeptala se zvesela a odstoupila ode dveří, aby jim udělala prostor.

Namjoon zavrtěl hlavou, Jimin se nesměle přidal, na tváři stydlivý úsměv.

"Tak co tu stojíte? Šup do kuchyně!" popohnala je.

Nandala jim jídlo, usadila je ke stolu a odběhla s tím, že má ještě moc práce a že zavolá Hoseoka s Yoongim.

"To bylo..." začal Jimin po několika minutách ticha.

"Intenzivní?" navrhl Namjoon, zatímco si vkládal hůlky mezi rty.

"Jo," souhlasil Jimin, stále zaražený. "Ale milé. Nejsem na to z domova zvyklý, mamka není moc často doma. A táta vlastně skoro vůbec."

Namjoon se nadechl k odpovědi, nedostal však příležitost ji vyslovit. Hoseok přiběhl jako velká voda, oblečený do tepláků a vytahaného trika, rozcuchaný, ale vysmátý. Yoongi klidně vstoupil za ním a s tichým pozdravem se posadil vedle Jimina.

"Dojedli jste?" zeptal se Hoseok a pokračoval, aniž by čekal na odpověď. "Koukáme s děckama na pohádky, nechcete se přidat?"

Oba souhlasili. Jimin byl nadšený, nikdy nic takového nezažil. Neznal pocit rodiny a domova. Byl unešený, když vešli do obýváku a spatřili stádo Hoseokových bratranců a sestřenic a Yoongiho mladší sestru, jak polehávají na koberci před televizí, kde zrovna běžela nějaká kreslená pohádka. Všude se tam po zemi váleli polštáře, deky a plyšáci. Děti se smály, když Hoseok přišel, lehl si mezi ně a zahrabal se mezi pokrývky. Hned na něj většina skočila a začali jej lechtat a mlátit polštáři. Yoongi se decentně posadil vedle své sestry, která si u pohádky ještě něco malovala a tiše si s ní začal povídat a také něco kreslit.

Namjoon se posadil k pohovce, opřel se o ni a mlčky k Jiminovi natáhl ruku. Jimin ji chytil a nechal se stáhnout do pevného objetí. Namjoon pro ně ještě ukořistil deku, oba je přikryl a pevně Jimina svíral v náručí, šeptal mu do ucha komentáře k filmu, pod látkou deky jej jemně hladil po odhaleném boku. A Jimin se nikdy necítil být víc doma.

Kolem čtvrté hodiny, kdy začali přicházet i ostatní hosté a Hoseokova mamka začala připravovat večeři, pouštět koledy a vyvařovat, děti znervózněly. Nemohly se dočkat, vrtěly se a zlobily navzájem. Namjoon je sledoval s tím stejným něžným úsměvem, který měl na rtech pokaždé, když mluvil o svých přátelích nebo rodině. Jimina mimoděčně napadlo, že chce, aby se tak usmíval, i když vyslovuje jeho jméno.

Jimin si zvykl, že přes obývací pokoj chodí všichni nově příchozí, a tak se byl schopný uvolnit a opravdu se k Namjoonovi přitulit. Prakticky se mu rozvaloval na hrudi, tvář zabořená v jeho krku, prsty propletené. Když přišel další pár, vysoký muž a drobná žena s laskavým obličejem a plnými rty, nevěnoval jim pozornost. Ze začátku měl tik a pokaždé, když někdo přišel, odskočil od Namjoona, jako kdyby dělal něco nezákonného. Teď, uklidněný situací, zůstal na místě a pouze nově příchozím odpověděl na pozdrav.

O to šokovanější byl, když jej Namjoon pod dekou nenápadně povzbudivě stisknul.

"Mami, tati, to je Jimin, ten cizinec, o kterém jsem vám říkal."

A Jimin měl chuť vyskočit z kůže. Namjoonovi rodiče jistě musí něco říct, nemohou přeci schvalovat, že jejich syn...

Žena k němu natáhla dlaň. "Ahoj, Jimine. Namjoon o tobě nepřestával mluvit."

Jimin vyskočil na nohy, aby si s ní mohl potřást rukou, přičemž se nepřestával hluboce uklánět. Poté se přivítal i s Namjoonovým otcem a doufal, že už nikdy se nebude cítit tak trapně.

"To bylo divné," prohlásil potom, když Namjoonovi rodiče odešli do jídelny, za dospělými.

"Ale no tak, tak hrozné to nebylo. Líbíš se jim."

Jimin se k němu naléhavě otočil. "To jim to nevadí? Chci říct... tvá orientace a tak. Naše by asi kleplo, kdyby se tohle stalo."

Namjoon se na něj usmál, prsty mu pročísl vlasy.

"Ne ne, nevadí. Když jsem jim to pár let zpátky řekl, byli v šoku, ale vzali to dobře. Mého bývalého přítele prakticky adoptovali. Trvalo jim to dlouho, než mi odpustili, že to nedopadlo," vysvětil potom.

Jimin na něj několik dlouhých vteřin jen zíral, než si dovolil odpovědět: "Trochu ti závidím. Rodinu, všechno."

Sklopil pohled, bál se, aby si to Namjoon nevzal špatně.

Nevzal. Vtáhl si Jimina do ještě těsnějšího objetí, hladil jej po vlasech, po zádech.

"Mrzí mě to. Chtěl bych ti pomoct," zašeptal potom.

Oba věděli, že nemá jak.

Jimin se usmál a vyskočil na nohy.

"Nebudeme si kazit Vánoce! Co takhle jít pomoct Hoseokově mamce?" zeptal se v potřebě zaměstnat ruce.

Podal Namjoonovi dlaň, aby mu pomohl se zvednout a vesele jej vedl do kuchyně.

"Nechcete s něčím pomoct?" zeptal se tiše, když k němu paní Jung tázavě zvedla svůj pohled od pracovní desky, kde něco krájela.

"Ale, drahoušku, to je v pořádku, já to zvládnu," usmála se na něj. "Běžte za ostatními."

Jimin jen zavrtěl hlavou a přešel k ní za kuchyňskou linku, Namjoona těsně v patách. Chvíli se rozhlížel po všem, co na stole bylo postaveno a koukal, co by mohl udělat.

"Co kdybych vám to nakrájel, abyste si mezitím mohla udělat něco jiného?" navrhl potom s jistotou, že na krájení nic nezkazí dokonce ani on.

"Tak dobře, děkuji," souhlasila potom žena a předala Jiminovi nůž. "Dojdu zatím prostřít stůl, zavoláte mě, až to bude hotové?"

Oba dva přikývli, a tak žena spokojeně odběhla. Jimin se dal do krájení, soustředil se na to, aby všechno nakrájel pěkně, stejně velké. Přeci jen byl u Jungů doma poprvé a nechtěl udělat špatný dojem. Namjoon vedle něj postával, dlaní opřený o linku, a upřeně na něj zíral, rty stočené do úsměvu.

"Co?" zeptal se Jimin, když už mu to začalo být nepříjemné.

Namjoon se zaculil ještě víc. "Jsi nádherný."

"To tě maminka neučila, že bys neměl lhát lidem, kteří v ruce drží velký kuchyňský nůž?" zasmál se Jimin.

"Nelžu," odpověděl Namjoon prostě, načež mu z prstů vypáčil nůž. "A posuň se, teď jsem na řadě já. Přeci mi tu nebudeš pracovat, když jsi můj host."

Všechno nakrájet jim trvalo ještě dobrých patnáct minut, bylo toho hodně, jelikož vařili pro hodně lidí. Jimin došel pro Hoseokovu mamku a pak se přesunul s Namjoonem do Hoseokova pokoje, kde on, Yoongi a Jane seděli na zemi a hráli videohry. Jane měla jít za chvíli domů, takže žádná produktivnější aktivita moc neměla cenu.

Jimin jim sice nerozuměl skoro nic, jelikož se kvůli blondýnce opět mluvilo anglicky, ale to nevadilo. Ve videohrách byl dobrý a kluky doma vždycky porazil. Netrvalo to dlouho a vymanil se z Namjoonova objetí, sednul na zem vedle Hoseoka a hrál s nimi. Brzy se ve střílečce dostal do vedení nad Hoseokem, který si zřejmě velmi zakládal na tom, že jej nikdo z jeho kamarádů ještě neporazil. Začínal se vztekat, když se to Jiminovi povedlo už počtvrté v řadě, zatímco Jane se od srdce smála a natáhla k Jiminovi ruku, aby si mohli plácnout.

V půl šesté se Jane zvedla s tím, že musí domů, slavit s rodinou. Všechny srdečně objala a popřála jim veselé Vánoce. K Jiminovu velkému překvapení si do objetí se smíchem stáhla i jeho, načež mu pocuchala vlasy a také mu popřála pěkné svátky.

Odešla, Hoseok šel s ní, aby ji doprovodil na autobusovou zastávku. A Jimin zůstal ohromeně sedět na posteli, dojatý, jak snadno jej tu všichni přijali. Namjoon si toho zřejmě všiml, jelikož přišel k němu a jemně jej pohladil po paži ve snaze jej povzbudit. Jimin se na něj vděčně usmál.

×××

Hoseok dorazil jen tak tak, aby se stihl převléknout do svátečního a usednout s nimi k večeři. Jimin byl nadšený, něco takového zažíval poprvé a musel se držet, aby nezačal nadšeně nadskakovat na židli spolu s malými dětmi.

Jimin byl šťastný. Opravdově, dokonale šťastný.

Usmíval se na ostatní. Vesele si nechal podat talíř s nandanou porcí od pana Junga. Trvalo to jen chvilku, než jídlo dostali i ostatní. Pan Jung pronesl pár slov, všechny uvítal a popřál jim dobrou chuť. Potom se všichni dali do jídla.

Jimin se načapal, že se opravdu chová, jako všechny malé děti. Svou porci spořádal rychle a pak jen seděl a upíral nedočkavý pohled na Namjoona, který vedle něj ještě v klidu jedl. Opět užasl nad jeho krásou. Jemný profil, perfektně řezaná čelist. Mohl by jej sledovat navždycky. Ale ne teď, teď byl příliš nadšený.

Děti nadávaly, prosily rodiče, aby zrychlili. Tátové vše schválně protahovali, přidávali si na talíř stále víc a víc jídla, až se hlasitost dětských protestů zvedla na maximum. Pan Jung, hlava rodiny, nakonec přeci jen zavelel, že je čas se z jídelny přesunout do obývacího pokoje.

Děti na nic nečekaly a rozběhly se ke dveřím. Smály se a strkaly, jak bojovaly, kdo stromeček uvidí jako první. Jimin jen těžko odolával touze se k nim přidat. Hoseok ovšem vyběhl a začal se mezi všechny děti se smíchem tlačit, takže si Jimin řekl, že nic nezkazí, když půjde také.

Chvilku skotačil s dětmi přede dveřmi, čekal, až se dostanou všechny dovnitř, nechtěl jim brát jejich prvenství, zvlášť když byl cizí. Když se nakonec dostal dovnitř, dech se mu zatajil.

Jungovi měli veliký vánoční stromek, ověšený velkými rudými a stříbrnými koulemi. Zářil desítkami světélek a rozrážel tak šero v místnosti. Na vrchu se třpytila vánoční hvězda. Pod stromkem byla hromada vánočních dárků. Spousty a spousty barevných krabiček a mašlí.

Jimin cítil pevné paže, které se mu jemně obmotaly kolem pasu a stáhly si jej do objetí. Namjoon se na něj zezadu natiskl, hlava položená na jeho rameni. Mlčel. Jimin vnímal teplo jeho těla, jemnost jeho stisku. Sledoval děti, jak rozbalují jeden balíček za druhým, zatímco je rodiče s úsměvy na tvářích sledovali.

A tam, v přítmí obývacího pokoje úplně cizí rodiny, v náručí úplně cizího chlapce, se cítil doma.

"Děkuju," zašeptal.

Namjoon jej na okamžik sevřel ještě pevněji, než jej pustil, aby si ho mohl přetočit čelem k sobě. Možná jej chtěl políbit, možná ne. Jimin netušil, protože se mu hned natiskl na hruď a tvář schoval do měkké látky svetru.

"Já..." začal, obličej pořád schovaný. "Něco pro tebe mám... Není to nic moc, ale chtěl jsem, abys mě taky trochu poznal, když jsi mi dovolil vstoupit do tvého života."

Odtáhl se, popošel ke své tašce a podal Namjoonovi úhledně zabalený balíček. Dával si opravdu záležet.

"Ale slib mi, že to rozbalíš, až odjedu."

Namjoon přikývl a balíček si opatrně převzal a uložil do batohu. Jimin vyjeveně koukal na jiný, drobný dárek, který Namjoon vytáhl. Byl zabalený v prostém stříbrném papíru bez vzoru, bez mašle. Podával jej Jiminovi.

"I já pro tebe mám něco malého," řekl, hlas náhle nejistý a rozpačitý. "Mohl by sis to také rozbalit až doma...?"

Jimin si dárek vzal, položil jej na stolek vedle a už drtil Namjoona v náručí.

Ale já jsem doma!
 


Komentáře

1 Shar Shar | 24. prosince 2015 v 7:54 | Reagovat

Já budu brečet až Jimin odletí...

2 Shadow Shadow | Web | 24. prosince 2015 v 8:26 | Reagovat

Jsem dojatá. Ze začátku jsem se hodně nasmála halvně u téhle věty.: "Byl unešený, když vešli do obýváku a spatřili stádo Hoseokových bratranců a sestřenic a Yoongiho mladší sestru...", ale teď brečím jak želva. Nevím co budu dělat až se ChimChim vrátí zpět do Koreje. (*ale ví umře) Jinak přeju i tobě krásné a veselé svátky. :-)

3 Ami Ami | 24. prosince 2015 v 8:53 | Reagovat

Bože ja už teraz plačem len na pomyslenie jeho odchodu. Keď si vyplačem oči bude to tvoja chyba. Zas som umrela na cukrovku. Bože krásne dokonaĺe úžasné ako vždy :)
Prajem krásne sviatky a veselé Vianoce.

4 Michiko Michiko | 24. prosince 2015 v 10:33 | Reagovat

Já budu brečet, to je tak krásné. :-)

5 Hatachi Hatachi | 24. prosince 2015 v 14:27 | Reagovat

nechci, aby Jimin odletěl. Nechci, aby se od sebe odloučili.
I když to, co má Jimin doma se za rodinu považovat nedá. Ale pořád je to bohužel jeho rodina, i když se tak netváří...
Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

6 Kaspi Kaspi | Web | 24. prosince 2015 v 17:37 | Reagovat

A já jsem zvědavá, co že si to kluci dali...nebylo by úžasné, kdyby NamJoon dal Jiminovi letenku zpět? Ah, znova sladké a mz hezké...MinJoon je pro mé srdce moc moc. Děkuju za tuhle povídku :3

7 Karin Karin | 13. června 2016 v 22:58 | Reagovat

Krása. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013