Home - 6.kapitola || 25. 12.

25. prosince 2015 v 6:00 | Hotaru |  Home


Jimin bez mrknutí koukal na velký talíř, plný vánočního cukroví od paní Jungové. Předposlední ráno. Poslední den, kdy má možnost vidět Namjoona. Žaludek se nepříjemně stahoval, ruce se třásly.

Věděl, že by se měl zvednout, jít uklízet a balit, jelikož ve dvě hodiny měl přijít Namjoon a večer se mu určitě nebude chtít. Ale on tak bytostně nechtěl. Nechtěl si balit, nechtěl odjet. Nechtěl opustit. Pokud si zabalí, bude odchod definitivní. A s tím se ještě nesmířil.

A tak dál hleděl na talíř s vánočními motivy.

Trvalo mu celých dvacet minut, než se donutil vyhrabat se z peřin a začít něco dělat. Roztržitě házel jeden kus oblečení za druhým do kufru. Lomcoval s ním nevysvětlitelný vztek. Na sebe, na celý svět.

Balíček od Namjoona ovšem pečlivě zabalil do trička a jemně položil navrch. Nedopustil by, aby se jeho obsah rozbil, ať už to bylo cokoli.

Oběd přeskočil. Nějak neměl hlad.

×××

Jemné klepání na dveře. Dvě hodiny, Namjoon byl přesný.

Jimin otevřel a pustil jej dovnitř, dneska se mu nechtělo nikam chodit, chtěl mít Namjoona jen pro sebe.

Namjoon několik dlouhých vteřin zíral na zabalený kufr.

"Odjíždíš," prohlásil potom.

"Jo..."

Jimin si nebyl jistý, který z nich se po druhém natáhl první, ale než se nadál, ocitl se v pevném objetí. Namjoon si jej tisknul k hrudi, prsty ve vlasech. Hladily, laskaly. Nepouštěly. Hlavně nepouštěly. Jimin jej kolem pasu svíral pevně. Jistě jej to muselo bolet. Nestěžoval si, i tak to bylo málo. I tak potřebovali být ještě blíž.

"Všem ses líbil," zašeptal mu Namjoon do vlasů. "A malá Yoosung o tobě nadšeně vyprávěla ještě dneska."

Jimin si přál, aby mlčel. Takhle mu odchod neusnadňoval. A přesto byl tak rád, že slyší jeho hlas. A proto nic neříkal - věděl, že když jej nechá, dokáže vykládat celé hodiny.

Nebylo tomu tak. Namjoon jej chytil za ruku a dovedl k posteli. Posadili se, objali se. Mlčeli. Jimin vnímal každičkou buňku těla za sebou. Těsně u ucha mu bušilo Namjoonovo srdce. Nos měl plný jeho kořeněné vůně. Otřel se o jeho krk, zabořil mu tvář kamsi pod klíční kost.

Bylo to málo. Tak strašně málo.

Namjoon to zřejmě cítil stejně, jelikož se k němu sklonil a ukradl si polibek. První jej jen lehce políbil, dětsky, mlaskavě. Hned se odtáhl. Snad jako kdyby zkoušel, jak Jimin zareaguje. Když viděl, že je to dobré a že pořád smí, sklonil se k němu a políbil jej znovu.

Drtil jej v náručí, držel si jej tak blízko u těla, jak to jen šlo. Jimin měl pocit, že Namjoonovy paže jsou momentálně jediná věc, která jej drží pohromadě. Nechával se líbat, sám Namjoonovi vycházel vstříc ve snaze dát mu najevo, jak je rád, že tam mohl být. Jak moc nechce odejít.

A potom se Namjoon odtáhl, poslední polibek byl opět dětsky nevinný. Stáhl si jej na hruď, zatímco se opíral o čelo postele.

"Jak já Hoseokovi závidím, že tu má Jane pořád," zašeptal a vtiskl Jiminovi polibek do vlasů.

Jimin neodpovídal. Necítil potřebu odpovědět. Umíral touhou zůstat stejně, jako zůstávala Jane. A věděl, že Namjoon to cítí.

Ocenil, když starší chlapec navrhl, že pustí nějaký film v televizi. Ticho začínalo být tíživé, mělo hořkou příchuť loučení. Film byl dobré rozptýlení. Umožňoval mlčet a jednoduše si užívat přítomnost toho druhého.

Jimin byl v sedmém nebi. Vždycky byl mazlivý. A Namjoon jeho mazlivou povahu dokonale uspokojoval. Pevné objetí, Jimin mu téměř seděl v klíně, opřený o jeho hruď. Namjoon ve svých velkých dlaních držel ty Jiminovy, hrál si s jeho prsty, na zápěstí kreslil neurčité obrazce. Sem tam jej pohladil po vlasech, vtiskl mu polibek na tvář, na krk, za ucho. Nosem se lísal k jemu krku, nasával Jiminovu vůni a ukládal si ji do paměti.

"Namjoone?"

"Hn?"

"Já... napadlo mě... pojedeš se mnou zítra na letiště? Myslel jsem, že by bylo fajn, kdybych tam nečekal sám."

A chci využít každé sekundy, kdy tě ještě mohu vidět.

"Samozřejmě," odpověděl Namjoon bez zaváhání. "Už jsem s tím dávno počítal."

Jimina to maličko uklidnilo. Byl schopný se víc uvolnit a radovat se z Namjoonovy přítomnosti.

Není to poslední den, neloučím se. Ne dnes. Až zítra.

Ta myšlenka všem dotekům dodávala ještě daleko větší hodnotu. Limitované edice jsou vždycky nejdražší.

"Povídej mi něco, cokoli," poprosil. "Chci slyšet tvůj hlas."

A tak Namjoon vyprávěl. Nepodstatné detaily z jeho každodenního života. Nedůležité maličkosti, historky z dětství.

Ale Jimin si jich cenil, každou jedinou informaci si ukládal do paměti, rozhodnutý nezapomenout.

Večer, když Jimin usínal, si nebyl jistý, jestli jeho polštář načichl Namjoonem a nebo si je jen přesně schopný vybavit jeho vůni.
 


Komentáře

1 Shar Shar | 25. prosince 2015 v 6:35 | Reagovat

Já věděla, že budu brečet...

2 Shadow Shadow | Web | 25. prosince 2015 v 9:38 | Reagovat

Brečím, už zas. Máme návštěvu a opět brečím jako želva. Zabiješ mě ale i tak se těším na zítra.

3 Ami Ami | 25. prosince 2015 v 10:38 | Reagovat

Už plačem...aish

4 Kaspi Kaspi | Web | 25. prosince 2015 v 11:14 | Reagovat

Asi si začnu balit kufry taky, ale plné kapesníků...protože tahle povídka nejspíš rozpláče i mě...a že to se moc nestává, spíš vůbec.

5 Lai Lai | 25. prosince 2015 v 21:21 | Reagovat

Plakala som, keď bolo 22ho....a viem, že budem plakať aj zajtra :( ...musí to mať happy ending :D keď sú tie vianoc

6 Hatachi Hatachi | 25. prosince 2015 v 21:58 | Reagovat

To bude velice těžké a smutné loučení. Jak pro Namjoona s Jiminem, tak i pro mě.
Obrečim to hodně...

7 Karin Karin | 13. června 2016 v 23:03 | Reagovat

Začínám fňukat. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013