Home - Epilog

27. prosince 2015 v 6:00 | Hotaru |  Home
Co k tomu říct... můžete po mně hodit cihlu. Ale pokud chcete potěšit... článek je přednastavený, ale podle všeho jsem měla být včera večer na večírku, takže jsem pravděpodobně zrovna unavená, nevyspalá a hrozně mě bolí nohy...
Doufám, že jste si celý cyklus užili, i když to vánoční kouzlo v něm nejspíš nebylo úplně silné a nakonec tam ještě byl tento konec. To víte... já nemám ráda vánoční kýč. Omlouvám se. Pěkné čtení přeji.


Jiminův dárek Namjoonovi

Sotva Namjoon dojel domů z letiště, běžel do pokoje pro dárek od Jimina. Poslední věc, která mu po něm zbyla. Poslední známka toho, že si jej jen nevymyslel.

Vzal do rukou úhledný balíček, chvíli na něj hleděl. Před očima mu hrál Jiminův drobný, nervózní úsměv, který měl na tváři, když mu jej dával. Papír rozbalil co nejopatrněji. Nechtěl dárek za žádnou cenu poškodit.

V balíčku bylo obyčejné, nepopsané cédéčko. Chvíli na něj zmateně hleděl, načež se téměř vrhnul k počítači, aby jej mohl dát dovnitř a podívat se.

Pohled na Jimina sedícího na zemi hotelového pokoje jej odzbrojil. Na okamžik měl pocit, že chlapec neodjel. Že když se do hotelu vrátí, bude tam sedět a vypadat přesně takhle - rozcuchané vlasy, příliš velké tričko. K pomilování dokonalý. K pláči daleko.

Stydlivě se usmál do kamery, řasy na okamžik zakryly oči, jak chlapec sklopil pohled.

"Provedl jsi mě celým svým životem, seznámil se svými přáteli a rodinou. A přitom jsi o mně vůbec nic nevěděl. Za to ti děkuju. Hrozně moc. Nedokážeš si ani jen představit, jak moc si toho vážím," začal Jimin roztomile pisklavým hlasem, musel být nervózní. "Chtěl jsem, abys měl možnost mě taky trochu poznat."

A obraz se změnil. Jimin, o pár let mladší, tváře baculaté. Tak rozkošný. Namjoon na něj koukal a přistihl se, že se usmívá. Jimin byl v tanečním studiu, točil se dokola, smál se. Nahlas, vysokým hlasem, tak sladce. Padnul na zem, ležel a pořád se smál. Přiběhl jiný chlapec, snad ještě mladší, lechtal jej.

Střih, oba chlapci, ten samý den - Namjoon to poznal podle trička, které měl Jimin na sobě. Moc se mu na něm líbilo. Stáli před zrcadlem, nyní vážní. Mladší kluk začal tancovat, Jimin se po chvíli přidal. Zdálo se, že se snaží mladšímu chlapci něco ukázat, naučit jej jeden krok. Zase se smál. Tak nádherně to znělo.

Střih. Opět Jimin v hotelovém pokoji.

"To je Jungkook, můj kamarád. Chodí se mnou do stejné školy, o dva ročníky níž. Taky spolu tančíme. Je pro mě jako mladší brácha, i když bych ho občas nejradši zabil."

Namjoon se skoro nalepil na obrazovku. Jimin se tak krásně smál...

Sledoval, jak našel nějakou fotku na svém telefonu a ukázal jí do kamery.

"No... tohle je můj pokoj," posunul na další snímek. "Tohle je náš dům," další, "tohle jsou moji rodiče. Vypadají trochu nepříjemně, já vím. Ale jsou fajn, když je poznáš. Nejsou teda moc často doma, oba moc pracují. Ale já je chápu, jen pro mě chtějí to nejlepší. Proto se snažím studovat, jak nejlépe dovedu."

Namjoon se snažil ovládnout nutkání pohladit obrazovku. Jimin vypadal tak posmutněle.

"Co kdybych ti zatančil? Chtěl bych, abys mě viděl tančit..." zašeptal potom, hlas se mu zlomil.

Postavil se, protáhl krk, ramena. Pustil hudbu. Byla pomalá, táhlá, svůdná.

A stejně tak Jiminovy pohyby. Vycházely z jeho srdce, ovládaly tělo. V pomalém templu se vlnil po místnosti, oči zavřené, řasy se třásly. Pootevřené rty volaly po polibku. Namjoon toužil... toužil celým svým bytím, s každou další vteřinou tance víc.

Jimin byl dokonalý tanečník. Nejenom, že dokázal svým tělem bezchybně hýbat podle hudby. On ji dokázal cítit. Dokázal procítit každičký jediný tón a ten pocit předat Namjoonovi.

Chlapec se náhle zastavil, ramena klesla. Přetočil se ke kameře, nevzhlédl.

"Sakra," zaklel. "Já nechci odejít..."

Namjoon na něj chvíli hleděl, jak bojuje se slzami. Potom zavřel počítač s tím, že video dokouká později.

Vstal, přešel k posteli, padl na ni. Zabořil tvář do pokrývek. Nebrečel, ne. Ale truchlil. Hluboce, upřímně Jimina postrádal. Nechal se tím pocitem ukolébat ve spánku.

Jeho snem zněl rozkošný, vysoko posazený smích.




Namjoonův dárek Jiminovi

Namjoonova píseň

Jimin seděl na své posteli, ve svém pokoji, ve svém domě. Z bývacího pokoje mohl slyšet nadšené hlasy svých rodičů. A snažil se zamrkat slzy. Stýskalo se mu po domově.

Roztřeseně rozbaloval balíček od Namjoona, ruce se mu třásly, několikrát se řízl do prstu o balící papír. Když se konečně dostal dovnitř, objevil cédéčko. Na okamžik na něj hleděl, než si přitáhl počítač blíž a vložil disk.

Na něm uložený soubor se spustil.

Jiminovi se naskytl pohled na Namjoona. Byl osvícený jen stolní lampičkou, seděl u psacího stolu, na klíně kytara.

"Promiň mi to světlo, skládal jsem to pro tebe celý večer. Chtěl jsem, abys měl něco, co si jednou za čas pustíš a vzpomeneš si... na mě, na ten týden."

Potom se jen usmál, načež svou pozornost stočil ke strunám. Dlouhé prsty začaly hrát. Jimin jej okouzleně sledoval, jak se soustředí. Bílé tričko, černá čepice. Dlouhé řasy vrhaly na tváře stíny, rty měl Namjoon jemně pootevřené. Jimin se nedokázal nabažit, nikdy se toho pohledu nemohl dostatečně nasytit.

Namjoon začal zpívat. Tiše, jemně, procítěně. Jen pro Jimina. Text, který sám složil. Na kterém pracoval do noci.

A Jimin se rozpouštěl. Ztrácel se v Namjoonově hlase, přišel si aspoň o trochu kompletnější, ačkoli měl pocit, že jej kus zůstal v Americe.

Namjoon dokončil svou píseň, věnoval kameře posmutnělý úsměv a beze slova ji vypnul. Jimin se cítil opuštěně a otupěle.

A tak šel a poslal Namjoonovi textovku. Jednoduchou, prostou.

Chybíš mi.

Odpověď přišla hned vzápětí. Jimin se na krátké ty mě taky usmál. Tak si přeci jen vzal s sebou střípek domova.
 


Komentáře

1 Kaspi Kaspi | Web | 27. prosince 2015 v 6:34 | Reagovat

Moje textovka jim by byla asi krátké ubulené děkuju, ale asi protože je to jen..."jen" povídka, tu textovku bych musela napsat tobě. Tohle je to nejsladčí a nejhezčí MinJoon, které jsem kdy četla. Já vím že jsem ho nečetla tolik, asi 5 povídek cca, ale ono je těžké je najít, když dávaj snad všichni přednost NamJin a Vmin atd...ale je to prostě úžasná povídka...sladká, až mě mrzí, že jsem nějakou sladkou taky nenapsala. Děkuju ti za povídku.

2 Ami Ami | 27. prosince 2015 v 9:34 | Reagovat

Bože to bola tak pekná poviedka. Písala by som ti aj hodiny o tom aká je skvelá ale cez moje slzy nič nevidím. Je síce pravda že by som ťa ovalila tehľou za to, ale bolo to naozaj krásne. Veľmi by ma potešilo keby sa stretli niekedy a boli by spolu do smrti. Aish zas som sa naviazala na poviedku. Ničíš mi život dievča. Teraz budem smútiť ešte týždeň. Bolo to nadherné dokonalé proste úžasné.

3 Shadow Shadow | Web | 27. prosince 2015 v 10:43 | Reagovat

To je dokonalé. Ovšem já zas brečím.

4 Hatachi Hatachi | 27. prosince 2015 v 12:48 | Reagovat

Krásnější dárek jeden druhému nemohl dát...
Moc krásné to bylo.

5 바루나 바루나 | 27. prosince 2015 v 16:47 | Reagovat

Je mi z toho smutno, ale celá ta týdenní jízda byla vlastně dost osvěžující a sladká. :) Děkuji.

6 Lai Lai | 27. prosince 2015 v 17:39 | Reagovat

:( *Fňuk, fňuk* A na nový rok by mohol NamJoon prísť do Kóreii :-D Dokonalé....až na ten koniec...ten je tak dokonale smutný :(..... <3

7 Shar Shar | Web | 27. prosince 2015 v 19:29 | Reagovat

Ale... proč? Proč ne. Proč jo. Proč.
Je to úžasný příběh, svým způsobem šťastný i smutný. Představa, že se něco takového stane i někomu v realitě mi trhá srdíčko a nutí mě to jít brečet a už se nikdy nezvednout.
Děkuju ti za tuhle povídku. Mockrát ti děkuju, byla doopravdy úžasná. A až mě někdy přepadne masochistická nálada, s radostí si jí přečtu znovu.

8 Karin Karin | 13. června 2016 v 23:21 | Reagovat

Nádherná povídka. :-D  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013