EXO střípky || 6. Nezapomenu (SeKai)

30. ledna 2016 v 6:00 | Hotaru |  EXO střípky
Zdravím, jak se máte? Jak dopadlo vysvědčení těm, kteří stejně jako já stále chodí do školy? Dneska vám přináším dalším krátkou povídku na EXO. Téma je poněkud... no, však uvidíte.



Slyšel tiché klapnutí dveří.

Přitáhl si peřinu blíž k tělu a zavřel oči v předstíraném spánku. Nechtěl, aby se ho kdokoli ptal na to, jestli je v pořádku. Nechtěl vidět bolest a strach v jejich očích a vědět, že tentokrát je to on, kdo ji způsobil. Že tentokrát je to on, kvůli kterému se Joonmyun strachuje. Nenáviděl se za tu panickou hrůzu v jeho očích, když mu ráno oznamoval, že dnes na trénink nejspíš dorazit nedokáže. Nebo se vůbec zvednout z postele.

Zdálo se, že návštěvníka jeho předstíraný spánek neodradil. Několika šouravými kroky přešel k jeho posteli a se vší opatrností se na ni posadil. I přes to, že byl extrémně opatrný, Jongina zabolelo, když se postel pod ním zhoupla. Jen s velkým úsilím se mu podařilo potlačit tiché zakňučení, které se mu dralo ze rtů.

Chvíli bylo ticho narušované jen vyrovnaným dechem návštěvníka. Jongin nevěděl, kdo a nebo proč přišel, a doufal, že brzy odejde. Chtěl být sám.

"Víš... poznám, když nespíš," vyslovil druhý potom do ticha.

Jeho hlas nezněl vyčítavě nebo rozzlobeně. Byl bez emocí. Jongin přistiženě otevřel oči a otočil se čelem k Sehunovi. Stálo ho to veškeré úsilí, aby se mu podařilo potlačit bolestivý výraz, který se mu kradl do tváře při každém sebemenším pohybu.

"Promiň," zašeptal poté, aniž by věděl, za co.

Za předstíraný spánek, za bolavá záda a nebo za myšlenky, které ho poslední dobou pronásledovaly a nutily ho k tomu, aby se cítil provinile?

"Neomlouvej se," odpověděl Sehun.

Mluvil stejně tiše jako Jongin. Jeho ruka rychle našla cestu do Jonginových vlasů. Věděl, jak moc starší chlapec miluje, když se jimi prodírá.

"Přinesl jsem ti čaj," dodal potom a hlavou kývl k hrnečku na nočním stolku.

Jongin jen přikývl se slabým pousmáním na rtech, čímž započal trapné ticho, jak ani jeden z nich nevěděl, co říct. Sehun prostě dál Jongina hladil ve vlasech a doufal, že to stačí k tomu, aby vyhladil ustarané vrásky na jeho čele.

Nestačilo.

"Joonmyun říkal, že nevadí, když dneska nebudeme trénovat. Měl bys spát. Musíš si odpočinout," nechal Sehun vyznít do prázdna, když vydedukoval, co by mohlo být předmětem Jonginovi starosti.

Starší chlapec se na něj otočil a podíval se na něj nezvykle pronikavým pohledem.

"Ale co když to nepřejde ani zítra? Nebo pozítří? Nebo za týden?" Co když taky budu muset odejít?

Nevyslovil svou otázku, ale oba ji slyšeli. Oba věděli...

"Počkáme," řekl jen Sehun, ruka ve vlasech se najednou zdála ještě něžnější.

"Ale může to trvat měsíce..." namítl Jongin potichu.

"Počkáme," zopakoval Sehun pevným hlasem. Ruka ve vlasech se přestala hýbat. "Vždycky budeme čekat."

Jongin se pousmál. Hořce, bolestivě. Oči plakaly bez slzy.

"Zapomenete. Na Wufana už zapomněli fanoušci... je jen otázkou času, než zapomeneme i my," odpověděl Jongin.

Přisunul se k Sehunovi blíž, donutil ho rozpřáhnout paže a s bolestivým sykáním se mu položil do náruče. Nechal se objímat.

"Oni nezapomněli... nezapomenou," odporoval Sehun slabě, "ani na Wufana... ani na Luhana, ani na Taa. Nezapomenou."

"Co když budu muset odejít, Sehune? Co když to nezvládnu? Zapomenou i na mě?" pokračoval Jongin rozrušeně, jako kdyby předchozí větu svého kamaráda vůbec neslyšel.

"Nezapomenou."

"A co když zapomenou?" nedal se Jongin odbít, hlas neklidný, oči rozšířené náhlou vlnou paniky.

"Stačilo by ti, kdybych si tě pamatoval já? Já bych nikdy nezapomněl..."

Stačilo by to? Stačilo by mu, kdyby si ho pamatoval jediný člověk? Člověk, který za ním pokaždé přišel? Člověk, který ho uměl rozesmát, i když mu bylo nejhůř? Člověk, na které se mohl za každých okolností spolehnout? Jeden takový předčí miliony.

"Stačilo..."

"Tak spi..." zašeptal Sehun a začal ho něžně hladit po zádech.

Jongin poslechl. Lehl si pohodlněji, položil si hlavu na Sehunovo rameno a pevně ho chytil okolo pasu. Brzy se propadl do bezesného spánku.


"Jako bych mohl zapomenout..." zašeptal Sehun do ticha a věnoval chlapci motýlí polibek do vlasů.
 


Komentáře

1 Ami Ami | 30. ledna 2016 v 12:02 | Reagovat

Budem plakať...bolo to krásne

2 Hatachi Hatachi | Web | 30. ledna 2016 v 16:31 | Reagovat

To bylo tak nádherný. Moc se mi to líbilo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013