Monstrum - 1. kapitola

20. ledna 2016 v 6:00 | Hotaru |  Monstrum
Nový cyklus, Monstrum. Doufám, že se vám bude líbit. Měl by vycházet každou středu.


Na hradby svítily poslední sluneční paprsky, na město pomalu padal soumrak. Navzdory tomu byly ulice stále živé. Lidé vesele hovořili, ovoce a pečivo bylo stále vystavené na trhu. V ohradách kolem města se proháněla chovná zvířata.

Wufan sledoval město, když jím pomalu jel na hřbetu jednoho ze svých hřebců. Byl patřičně pyšný na to, co zde vybudoval, a jak to vzkvétalo. Poddaní se na něj už z dálky usmívali, zdravili a mírně se ukláněli. Projev úcty, který po nich nikdy nežádal. Dávali mu jej sami.

Wufan sesedl ze svého zvířete, když se blížil k centru městečka. Raději si koně vedl na otěži, přišel si tak blíž lidem. Nebyl rád, když na něj koukali jako na svého lorda. Vždycky je všechny bral spíš jako své děti. Snažil se udělat co nejvíc pro to, aby byli šťastní a nic jim nechybělo. Nenáviděl, když na ně shlížel shora, ze sedla. Raději se cítil být jako obyčejný spoluobčan.

Nepřestával se usmívat, když dorazil k tržišti, kde se v tuto dobu zdržovalo nejvíc obyvatel města. Sledoval mladé ženy, jak pobíhaly od stánku ke stánku a kupovaly jídlo jak pro svou rodinu, tak i pro dobytek. Muži na trhu zatím moc k vidění nebyli - bylo nutné se postarat o zvířata. Hlavně o koně, jejichž chovem si město vydělávalo.

"Paní Lee," usmál se Wufan.

Změnil směr a vydal se za oslovenou stařenkou. Ve slunečné dny ji její vnučka brala s sebou na trh, kde prodávala. Věděla, že její babička má ráda společnost. Byla to milá žena, přes svůj úctyhodný věk pořád velmi čilá. Wufan ji měl vždycky rád. Klid a moudrost, kterou vyzařovala, vyhledával s velkou oblibou. Chytil její slabé, vrásčité ruce do svých a poklekl, aby byl na stejné úrovni jako ona. Usmívala se.

"Synu, dlouho jsem tě neviděla," promluvila na něj.

Jako jedna z mála si nikdy nedělala hlavu s oslovováním svého lorda, jen jednou ji požádal o to, aby mu tak neříkala, a ona poslechla. Jediná. Velmi si toho vážil. Stejně tak jako upřeného pohledu přímo do očí. Tuto ženu planoucí rudá nikdy neodradila, statečně jí oplácela pohled svou černí. Již od jejich prvního setkání. Nikdy se jej nebála.

"Moc pracuješ, víš," řekla mu a palci pohladila jeho dlaně. "Měl bys také občas odpočívat, nemusíš o nás mít takovou starost."

Wufan se ani nestihl nadechnout pro svou obhajobu. Ženina ruka opustila jeho velikou dlaň a nebojácně přejela po jeho tváři. Kruhy pod očima byly dnes už hodně zřetelné, Wufan to věděl. Pleť se zdála být křehká, papírová. Jako by ji měly ostré lícní kosti brzy protrhnout.

"Kdy jsi naposledy jedl, chlapče? Vypadáš příšerně," zeptala se, starost v hlase.

Wufan se pousmál nad slovem, které použila.

"Bude to pár týdnů. Neměl jsem čas," odpověděl a pokrčil rameny.

"Neměl jsi čas?" zopakovala paní Lee a obočí se jí přitom podezřívavě nakrčilo.

"Dobře, asi měl, máte pravdu," přiznal Wufan pod silou jejího pohledu. "Nebylo se čeho najíst."

V ten moment ženin přísný pohled roztál, zněžněl. Drobná třesoucí se ruka opět zamířila k jeho tváři, nyní s úmyslem pohladit.

"Stačí si říct. Kdokoli z vesnice by ti trochu dal," řekla mu s úsměvem, v hlase stejná něha jako ve výrazu.

"V žádném případě. Nepřichází v úvahu," vrtěl prudce hlavou.

"Pořád tak starostlivý..." nepřestávala jej hladit po tváři. "Moc se o nás bojíš."

Wufan sklopil pohled, najednou nedokázal snést to, jak mu žena koukala do rudých očí. Nedokázal opětovat pohled a vědět, co vidí. Monstrum.

"Ani si neumíte představit, jak nebezpečný bych mohl být. Nechci a nebudu to riskovat," řekl nekompromisně.

Wufan poté změnil téma. A stařenka jej nechala. Ptal se na vnoučata a pravnoučata, ptal se na rodinný obchod i na těch pár zvířat, která rodina vlastnila. Rád se svými lidmi mluvil o jejich životech. Protože pokud se objevily problémy, nějaké zvíře neočekávaně zemřelo nebo se rodině finančně nedařilo, mohl poskytnout pomoc. Za svůj dlouhý život si stihl nahromadit tolik bohatství, kolik by sám nebyl nikdy schopen utratit.

Po chvíli začali lidé sklízet své stánky a vydali se na cestu domů. Wufan je občas podezříval, že zůstávají tak dlouho kvůli němu a jeho neschopnosti vyjít na trh během hodin, kdy svítilo přímé slunce. Ta skutečnost jej vždy dojímala.

Vstřícně pomáhal všem uklízet věci. Některým pomáhal odnášet, jiným připravoval koně na cestu domů. Dělal to tak denně. Opravdu si zakládal na svém vztahu k občanům.

Když byli všichni úspěšně sbalení a na cestě domů, Wufan se vyhoupl zpět do sedla a vydal se na svou tradiční objížďku kolem pozemků. Vždy si takhle kontroloval, jestli je všechno v pořádku, jestli nejsou porušené ohrady a jestli jsou všichni chovní koně tam, kde by měli být. Zároveň se také rád ujišťoval, že je ve městě v noci klid a pořádek. Lidé si díky tomu, čím byl, v jeho přítomnosti obvykle nic moc nedovolili. Patřičně toho využíval.

Klid noci narušil křik. Vyděšený, zoufalý křik.

Wufan pobídl koně k pohybu, spěchal na pomoc. Muž držel dívku za vlasy, zatímco se jí silou dobýval pod sukni. Wufan seskočil z koně, nadpřirozenou rychlostí byl u něj. Jedno škubnutí a měl zlomený vaz.

Dívka plakala, vyděšená na smrt. Wufan ji znal. Cizinka, původem Korejka. Jejich rodina ovšem ve vesnici bydlela už po generace. Její otec měl dům nedaleko. Zatrnulo v něm, když si představil, co všechno se mohlo stát, kdyby nedorazil včas. Následující den by mohl s jejím otcem plánovat pohřeb.

Něžně ji vzal do náruče a nesl ji domů. Ptal se, jestli je v pořádku, jestli jí muž neublížil. Neodpovídala, jen plakala. Když ji předával otci a rychle vysvětloval, co se stalo, udělal si v hlavě poznámku, že se na ni musí příští den přijít podívat a přesvědčit se, že se jí nic nestalo.

Teď měl ale jinou práci. Někdo se musel postarat o tělo.

Ten večer se po několika týdnech konečně nasytil.

×××

Následující den se Wufan na tržišti stavil jen na skok. Zkontroloval, zda je vše v pořádku a pokračoval v cestě. Jel se podívat na slečnu z předešlého večera. Doufal, že se jí nic nestalo, že není moc vyděšená. A také že se jej nebude bát po tom, co jej viděla v akci.

Spěchal, a tak na místo dorazil kolem deváté. Sesedl, přivázal koně a několikrát zdvořile zaklepal. Dveře otevřela paní Jung, teta napadené slečny. V očích jí problesklo pochopení, jen co jej uviděla.

"Dobrý večer, pane. Jdete se podívat na Sooyoun, že?" zeptala se poté lámavou čínštinou s očima pokorně sklopenýma.

"Ano, jak je na tom?" staral se.

"Je v šoku. Má strach, nechce jíst," žena mu věnovala posmutnělý úsměv. "Říkala ale, že to vy jste se tam náhle objevil a pomohl jí. Jsem vám vděčná, pane."

Wufan na ni hleděl o vteřinu déle, než bylo nutné. Stále nechápal, jak snadno lidé berou to, čím je a co jí. Nutilo jej to se o ně bát. Žasnul nad tím, jak malý měli pud sebezáchovy. Nechali upíra, aby jim vládnul. Měl by jim něco říct - pokud budou takhle důvěřiví, někdo jim ublíží. Mohl by jim ublížit on sám, kdyby chtěl.

"Řeknete jí, že jsem se stavil, až na tom bude lépe?" zeptal se poté ženy.

Mile se na něj usmála a přikývla.

"To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat, pane. Pozvala bych vás dál, ale obávám se, že po včerejších událostech by se Sooyoung nemusela cítit dobře, kdyby byla zavřená s cizím mužem v jednom pokoji."

Wufan přikývl, aby dal ženě najevo, že její nápad nejen akceptuje, ale také považuje za velmi dobrý.

"Nejdůležitější teď je, aby se uzdravila," souhlasil.

Poté se ženou ještě prohodil několik slov na účet rodinného statku, zvířat a práce, aby zjistil, jestli rodině něco nechybí. Všechno se zdálo v pořádku, a tak se otočil a odešel - tady jej nebylo třeba.

Postupem času ovšem život ve městě přestával být tak pohádkový, jaký byl původně. Do města dorazil nový člověk. První se zdálo, že je to obyčejný obchodník, který projíždí městem. Potom ale Wufan přišel na to, že to tak úplně není pravda.

V momentě, kdy se cizinec objevil na jejich území, obdržel dvakrát tolik stížností na to, že byl někdo okraden. O peníze, zvířata, vybavení. Byl by hloupý, kdyby mu nedošlo, kdo za tím stojí. Měl z muže špatný pocit. Upír v něm jej nedokázal vystát.

Vesničané si stěžovali jeden za druhým tak dlouho, až Wufanovy obvykle pevné nervy přetekly. Když potom jedna stařenka muže viděla při činu, byla to poslední kapka. Měl jistotu, že muž není nevinný a že se jeho instinkty nepletou.

Rozhodl se proto, že problém vyřeší.

Jednou pro vždy.
 


Komentáře

1 Sairen Sairen | 20. ledna 2016 v 15:35 | Reagovat

to zní moooc dobře

2 Hatachi Hatachi | Web | 20. ledna 2016 v 19:14 | Reagovat

Fanda je tak hodný. A kdo je ten nový, ten co do města sebou přinesl jen samé problémy?
Těšim se na další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013