Barvy || 2. kapitola

9. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  Barvy
Zdravím, další kapitola Barev. Doufám, že se vám bude líbit. Tato už by měla být aspoň trochu pozitivněji naladěná, než ta předchozí.



Hoseok se podíval na hodiny, když se bytem rozezněl pronikavý zvuk zvonku. Půl dvanácté. Pozastavil film v televizi a šel ke dveřím, naprosto si jistý tím, že si opět sousedka z bytu naproti zapomněla klíče a teď si chce od něj vzít náhradní. Rovnou svazek klíčů vzal z košíku v předsíni, aby společensky vhodnou konverzaci omezil na minimum.

Otevřel dveře.

Klíče mu vypadly z ruky. Ohromeně koukal na chlapce před sebou. V první moment jej ani nepoznal. Už, už se chtěl zdvořile zeptat, co si přeje, když ho ta podoba nakonec praštila. A začal počítat.

Tři roky.

Tři roky, kdy se složitě snažil odnaučit čekat do ranních hodin, jestli se náhodou neobjeví. Tři roky, kdy se otočil za každým s rezavou barvou vlasů. Tři roky zoufalé snahy zapomenout. Nakonec se mu to podařilo. Dokázal se vyrovnat s jeho zmizením a dát svému životu opět nějaký řád.

Všechno to bylo pryč při pohledu do těch očí.

Yoongi se změnil. Už nebyl pohublý a jeho vlasy nebyly oranžové ale černé. Přesto se zdál daleko barevnější než kdykoli předtím. Barvy byly ve způsobu, kterým se jeho nos nakrčil, v jeho úsměvu, v jiskřičkách v jeho očích. Nejistě na Hoseoka hleděl, snad se sám sebe ptal, jestli má v jeho životě ještě místo.

"Promiň, že jdu tak pozdě. Chtěl jsem přijít už odpoledne, ale trvalo mi to, získat odvahu vůbec zazvonit," pousmál se.

A jeho hlas jako kdyby prolomil Hoseokův šok.

Hoseok si kolikrát připravoval, co všechno by mu řekl, kdyby se znovu objevil. Jak by se na něj osočil, řekl by mu, že jej nepotřebuje, že má odejít a že už se nemá vracet. Plánoval, že mu přibouchne dveře před nosem. Že ho odežene dřív, než mu stihne znovu ublížit.

Ale Hoseok měl vždycky masochistické sklony.

Natáhl se po Yoongim ve stejný moment, kdy se Yoongi natáhl po něm. Drtil jej v náručí. Chlapec jako kdyby mu do paží pasoval lépe. Teď, když nebyl celý pohublý, se Hoseok nemusel bát, že se rozpadne, když jej pevněji sevře.

A voněl. Tak moc voněl. Ani známka po kouři, potu nebo alkoholu.

"Ještě není tak pozdě," odpověděl Hoseok.

Oba věděli, že nemluví o čase, který ukazovaly ručičky hodin.

"Doufal jsem, že to stihnu, než bude příliš pozdě," klopil Yoongi pohled, Hoseokovo tričko pevně sevřené v pěstích.

"Nikdy není příliš pozdě. Ne když jde o tebe," zašeptal Hoseok.

Yoongi nic neříkal, jen jej na okamžik tiskl ještě pevněji.

"Nechceš jít dál?" zeptal se Hoseok.

Yoongi se odtáhl a přikývl. Ruce však z Hoseoka nesundal. Drtil jeho tričko v dlani, když s ním pomalu postupoval bytem směrem do obývacího pokoje. Snad se bál, že Hoseok zmizí, pokud jej pustí. Hoseok se neptal. Byl rád, že se ho chlapec dotýká, cítil to stejně.

Posadili se na pohovku.

"Chceš něco k jídlu? Nebo k pití? Čaj? Je tam zima," blábolil Hoseok.

Yoongi se pousmál, oči sklopené, a zavrtěl hlavou. Váhavě posunul paži na Hoseokově boku, směrem k jeho rameni. Natáhl se po něm i druhou paží, pohyb pomalý a trhaný, snad jako kdyby čekal, že jej od sebe druhý odstrčí. Hoseok nic takového neplánoval, místo toho chlapce chytil kolem pasu v potřebě cítit jej zase pod konečky prstů. Yoongi celou dobu jen čekal na povolení. Než se Hoseok nadál, chlapec mu seděl v klíně, tvář zabořená kdesi pod jeho klíční kostí.

Hoseok netušil, jak dlouho tam tak seděli. Yoongi se ani nepohnul, stále stočený v jeho klíně se schovanou tváří. Hoseok nemohl uvěřit tomu, že jej má zpátky. Váhavě prsty zabloudil do jeho vlasů, prodíral se havraní černí.

Trvalo to věčnost, než Yoongi prolomil ticho. "Jsem čistý."

Hoseok nedokázal popsat vlnu pocitů, která se jím při těch dvou slovech prohnala.

"Už rok," dodal Yoongi. "Čekal jsem, než se vrátím. Chtěl jsem si být jistý."

Hoseok nevěděl, co říct. Netušil, jak reagovat na něco takového. Tak dlouho čekal, tak dlouho doufal…

"Už zůstanu. Pokud budeš chtít," zamumlal Yoongi.

Hoseok chlapci vtiskl polibek do vlasů. "Miluju tě."

Yoongi se odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. Chvíli v nich pátral.

"Já… věřím ti. Víc než komukoli," zašeptal nakonec.

A Hoseok věděl, že to je nejvíc, co prozatím může dostat. Víc, než si kdy dovolil žádat.


Přivinul si Yoongiho zpátky k tělu.

 


Komentáře

1 S c a r s S c a r s | Web | 9. listopadu 2016 v 10:22 | Reagovat

I still don't think I'm ready to read BTS ffs, but I already love this one! Ten časový skok mě trochu vyděsil, ale nakonec to skvěle sedí. Hodně se mi povídka líbí!

2 voskii voskii | Web | 9. listopadu 2016 v 17:49 | Reagovat

Yoongi se sice nerozpadá, ale já jo. Kostičku po kostičce, chce se mi brečet. Cihly VIP na tebe čekají, až mi dáš další popud je po tobě hodit. (Ale budu jemná, nechci tě úplně zabít, možná jen... trošičku.)
Děkuji. (cat)

3 Hatachi Hatachi | Web | 9. listopadu 2016 v 18:21 | Reagovat

Jsem ráda, že se Yoongi dal dohromady. Jeho dřívější životní styl by ho co nejdříve dostal do záhuby.
Těšim se na další díl.

4 Asuka Asuka | E-mail | Web | 9. listopadu 2016 v 23:37 | Reagovat

Ráda by jsem ti tu napsala, jak si mě už u první kapitoly -nebo už u anotace?- odrovnala, ale nějak prostě nemám slov. Takže to nemá smysl okecávat - tohle je vážně jedna z n e j l e p š í c h fanfikcí na bts, co jsem kdy četla. Nemám tušení, jak týden vydržím čekat na pokračování, protože už teď si mě připravila o nepěkné množství mozkových buněk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013