Barvy || 3. kapitola

16. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  Barvy


Hoseok brzy poznal, že nově nabyté barvy jejich život nutně nemusí udělat růžovějším. Yoongi se opravdu snažil a Hoseok jeho snahu oceňoval.
Ale i přesto byly poslední dva měsíce ty nejtěžší, které zažili. Dřív to bylo jednoduché. Hoseok čekal, Yoongi se objevil, vzal si, co chtěl, a odešel ještě před svítáním. Někdy zůstal dva dny. Když měl Hoseok štěstí, tři.
Nyní zůstal. A neplánoval odejít, dokud o něj bude Hoseok stát.
A Hoseok byl zoufalý z toho, jak moc odlišní byli. Jejich světy možná nyní měly barvy, ale zcela diametrálně se lišily. Hoseok byl chápavý. Ale i jeho chápavost měla meze. Nedokázal se vypořádat se všemi Yoongiho stavy. Nevěděl, jak se zachovat a občas měl pocit, že to nemá cenu.
Nerozuměli si jako lidé. Potřebovali se. Ale nerozuměli si. Nedokázali najít společnou řeč, neměli pořádnou společnou minulost. A potřebovali se tak zoufale, že se nemohli nechat odejít.
Možná i díky tomu Hoseok stále napůl očekával, že jednoho dne přijde domů a Yoongi tam nebude. Že se vrátí do doby, kdy čekal a čekal. Proto vždycky, když se vracel z práce, zatajoval dech celou cestu do schodů. Když lovil klíče, srdce mu bušilo až v krku. Ruce se mu třásly tak, že téměř nebyl schopný odemknout.
A poté vešel do bytu a uviděl Yoongiho boty neuspořádaně pohozené vedle botníku, cítil jeho vůni a slyšel z obýváku televizi. Dál pokračoval s pousmáním na rtech. Přešel do obývacího pokoje, ale Yoongiho tam nenašel. Zažil několik sekund naprosté hrůzy, příliš ochromený na to, aby se byl schopný pohnout. Nebyl tam. Opravdu nakonec odešel.
A poté se z kuchyně ozvala rána a proud nadávek.
Hoseok sebou trhnul. Měl chuť začít se hystericky smát. Už byl paranoidní. Místo toho si položil tašku na křeslo a vydal se za Yoongim. Chlapec zrovna něco shrnul z pánve do odpadkového koše, poté pánev vztekle hodil do dřezu a pustil na ní vařící vodu.
Hoseok jej šokovaně pozoroval.
Šok se změnil ve zděšení, když Yoongi do vařící vody strčil ruce a pánev začal mýt. Vypadalo to, že ani nevnímá bolest. Hoseok rychle překročil místnost a vypnul kohoutek, načež si k sobě Yoongiho otočil čelem. Opatrně vzal jeho rudé dlaně do svých. Yoongi na ně chvíli hleděl, potom se rozplakal. Hoseok se cítil ztraceně jako ještě nikdy. Yoongi se na něj odmítal podívat, ramena svěšená. A brečel. Nahlas, zoufale.
Hoseok jej jemně pohladil po pažích. Měl pocit, že se brzy rozbrečí taky.
Yoongi hlasitě popotáhl a konečně vzhlédl. "Jsem k ničemu. Měl bys mě vyhodit."
A to už Hoseok nevydržel a chlapce si přitáhl do náručí. Yoongi jej neobjal zpátky, opřel se do něj celou svou vahou, ruce spuštěné podél těla. Zabořil mu obličej do krku. Hoseok jej drtil v náručí. Držel jej, hladil po zádech, po vlasech. Věděl, že by Yoongimu mohl vymlouvat jeho slova. Věděl, že se mohl hádat, přesvědčovat jej.
A také znal Yoongiho. A tak mlčel.
Trvalo to dlouhé minuty, než se chlapec přestal dusit vzlyky. Hoseok se od něj maličko odtáhl, podíval se mu do tváře, odhrnul vlasy z čela. Yoongi se na něj váhavě podíval, smutně se pousmál.
"Chyběl bys mi," řekl Hoseok poté, co zavrhl všechno ostatní. "A teď mi ukaž ty ruce. Doufám, že sis neublížil, ty trdlo."
Yoongi zase zahanbeně sklopil pohled, ale dlaně Hoseokovi poslušně podal. Najednou vypadal jako malé dítě. Ten vjem Hoseokovi trochu zlomil srdce. Zběžně zkontroloval napáchanou škodu a zjistil, že si Yoongi naštěstí nestihl ublížit. To mu ale nezabránilo v tom, aby obě ruce pečlivě pomazlil. Jemně je hladil, masíroval. Dal si záležet na tom, aby pohladil každičkou kůstku, každý kloub. Každou jizvu. Yoongi jich měl mnoho. Na kloubech, na prstech, na zápěstích. Hoseok se neptal na to, jak k nim přišel. Nechtěl to vědět, nebyl si jistý, jestli by to snesl. Chlapec se jeho péči nesnažil uhnout, což Hoseok samo o sobě považoval za malé vítězství.
Když byl se svou prací spokojen, s hravých úsměvem vzhlédl. "Co kdybychom zkusili uvařit něco jiného, hm?"
Yoongi střelil pohledem po odpadkovém koši a potom váhavě přikývl.
Hoseok uvařil jen něco rychlého, zatímco Yoongi šel prostřít stůl. Hoseok mu skoro řekl, že není potřeba ten stůl tak přezdobovat, ale poté mu došlo, že se chlapec jen potřebuje cítit užitečný. Mlčel a nechal Yoongiho dělat, co musel.
Najedli se v tichosti. Yoongi nemluvil, hluboko ztracený ve vlastních myšlenkách, a Hoseok se rychle naučil, že se jej nevyplací v takových chvílích rušit. Stejně s ním potom nebyla řeč.
Rozmluvil se, až když spolu potom myli nádobí. Tiše se zeptal na pár otázek ohledně Hoseokova dne, poté přidal pár informací o tom, co dělal on sám. Yoongi se chystal jít žehlit poté, co byli hotovi, ale Hoseok jej nehodlal pustit k žehličce ani na metr. Ne když viděl, čeho je schopný. To mu ale říct nemohl, a proto místo toho utrousil, že je unavený a že si jde lehnout. Moc dobře věděl, že po podobné poznámce se Yoongi většinou připojil.
Vystřídali se ve sprše a poté oba zalezli do postele.
Hoseok ležel na boku, sledoval Yoongiho profil. Byl nádherný. Pohledem zálibně přejížděl po dlouhých řasách, roztomilém nose i drobných, pootevřených rtech. Zabloudil přes krk až ke klíčním kostem. Ruce svrběly touhou se dotknout. A Hoseok neodolal.
Natáhl se po Yoongim pomalu, chlapec se lekal. Jemně se dotkl jeho paže, putoval po jeho těle přes látku trička. Ramena, klíční kosti, krk, přes bradu, tváře, čelo, nos, až ke rtům, které jemně pohladil palcem.
Yoongi doteku vyšel vstříc, jeho výdech byl horký proti kůži Hoseokovy ruky. Neodolal, zvedl se na lokti a přiblížil se k Yoongimu. Pořád nedokázal uvěřit, že jej opravdu má doma, ve své posteli. A že se Yoongi v nejbližší době nechystá odejít.
Sklonil se k němu, políbil jej. Jemně, pomalu. Měl čas. Pohrával si s jeho rty, hladil pokožku jeho krku a ramene. Chlapec se do polibku zapojil s naléhavostí, která Hoseoka příjemně překvapila. Na chvíli jej nechal nad sebou převzít kontrolu. Yoongiho polibky získávaly na intenzitě, dřív, než se Hoseok nadál, se mu chlapec probojovával do úst.
Hoseok si užíval chuť jeho rtů, rukou bloudil pod peřinu. Potřeboval jej cítit. Vklouzl pod chlapcovo tričko, pohladil ploché bříško. Bylo to málo. Ruka putovala níž a níž, polibky byly hladovější -
A poté Hoseok seděl na zemi, shozený silným odstrčením a Yoongi vybíhal pryč z místnosti. Hoseok tam seděl, vyjevený. Vzrušení z něj okamžitě opadlo a nahradil jej strach.
Tak, je to tady, napadlo jej. Teď odejde.
Klepal se, když Yoongiho hledal v bytě. Našel jej, jak sedí po tmě v koupelně na okraji vany. Nerozsvítil, posadil se vedle něj a mlčel. Už dávno se naučil, že komunikace s Yoongim vyžaduje hodně trpělivosti a čekání na to, až začne on sám.
"Nemůžu," vypadlo z Yoongiho po chvíli. "Mám strach."
"Ale já bych ti nikdy neublí -"
"Já to vím! Sakra," rozčiloval se Yoongi, načež se zhluboka nadechl a pokračoval o něco klidněji. "Já vím, že ne. Bojím se sebe."
Hoseok seděl, naprosto zmatený, a čekal na vysvětlení.
"Bojím se, že když se s tebou vyspím, vrátí se to do starých kolejí. My. Já."
Hoseok stále mlčel.
"Nechci do toho spadnout znova," zašeptal nakonec.
"Nespadneš."
Přitáhl si Yoongiho do náruče. "Nespadneš."
Yoongi jej pohladil po tváři, pousmál se. "Děkuju."
"Měl jsi mi to říct dřív. Je to v pořádku, počkám, než si budeš jistý," pokrčil Hoseok rameny, potom vstal a podal Yoongimu ruku. "Ale teď pojď, je tu zima."
Chlapec se nechal za ruku vytáhnout do stoje a následoval Hoseoka zpátky do ložnice, kde se mu stočil v náručí.
"Děkuju," zopakoval.
Vděk, kterým to jediné slovo bylo protkané… Hoseok nevěřil vlastnímu hlasu, že by se při odpovědi nezlomil. Proto Yoongiho políbil do vlasů a objal jej ještě pevněji.
 


Komentáře

1 voskii voskii | 16. listopadu 2016 v 9:04 | Reagovat

Miluju středy. Středa je nejlepší den v týdnu. A ze všeho nejvíc zbožňuju sladké středy jako je tahle. Cítím se jako po vycucání celého sáčku bonbonů. ;A; A budu to říkat furt... fiND A MAN LIKE HOSEOK. damn.
(Amen)

2 S c a r s S c a r s | Web | 16. listopadu 2016 v 20:18 | Reagovat

Je vtipné, jak i přes pozitivně naladěnou předchozí kapitolu, to celkově  vtipné vůbec není. Jsem hodně zvědavá, jak se to bude vyvíjet, protože dysfunkční vztahy zákonitě šťastně nekončí a ty už jsi Yoongiho jednou koneckonců zabila (a naprosto ironicky pojmenovala povídku Happy Ending; byla jsem z toho tak rozhořčená, že jsem se nezmohla ani na komentář, ale napsané to bylo skvěle. sorry, že to sem nepatří).

Sadisticky přiznávám, že si v jejich utrpení libuji. Je z toho dost cítit, jak oba strašně moc chtějí, aby to fungovalo, i když se výsledek nedá považovat za úspěch. A hlavně že to dokáže omrzet a člověk se na okamžik chce i přestat snažit.

3 Hatachi Hatachi | Web | 16. listopadu 2016 v 21:16 | Reagovat

Je hezké, jak se oba snaží, i když jim to moc nejde. Ale třeba se ten jejich vztah pohne tím správným směrem. Těšim se tedy na další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013