EXO střípky || 8. Dětství (SeHo)

19. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  EXO střípky
Po dlouhé době zase přišla inspirace na exo povídku. Je to jen takový kratičký počin, který se perfektně hodí do střípků. Doufám, že se vám i přesto zalíbí.

Joonmyun si vytíral vodu z vlasů ručníkem. Svaly v pažích bolely, když je zvedal k hlavě. Nohy se z hodin tance nepříjemně klepaly a hrozily tím, že vypoví službu. Joonmyun už to téměř nevnímal - za ty roky už si na ten pocit zvykl, svaly se nestíhaly regenerovat dost rychle, a tak neustále bolely. Někdy víc, někdy méně.
Toho dne to bylo víc. Cesta přes chodbu, z koupelny do pokoje, se zdála téměř nekonečná. Nohy, ruce, břicho, záda. Bolelo to všechno. Kotníky a kolena při každém kroku křupali.
Otevřel dveře, vešel do pokoje. Svítilo se. Tiše zavřel, ostatní kluci už dávno spali. Naposledy donutil třesoucí se paže, aby zvedly ručník k vlasům. Poté sušení vzdal a hodil ručník přes židli.
Otočil se ke své posteli, v sobě sotva dost energie k tomu, aby k ní došel. Pohledem zavadil o druhou postel, o které se domníval, že je ještě prázdná.
Nebyla.
Sehun ležel na zádech, deka perfektně vyrovnaná na hrudi, paže položené přes ni. Ztrácel se v peřinách, tak droboučký a zranitelný. Obličej i ve spánku poznamenaný starostí a bolestí. Joonmyun na něj hleděl, v hrudi jej tlačil nepříjemný, bodavý pocit.
Změnil směr, bolavé svaly ustoupily do pozadí, když si opatrně sedal na okraj chlapcovy postele. Hlavně neprobudit.
Jeho dlaň vyhledala Sehunovy prsty, jemně je stiskla ve svých.
Hleděl na jeho tvář, obočí i ve spánku křečovitě svraštělé, rty stažené v úzké lince. Dvaadvacet. Příliš mladý na to, aby se z něj dětství úplně vytratilo.
Kopanec do žaludku v podobě malého Sehuna, ještě dítěte. Trainee bez chvíle odpočinku, stresující se o maličkosti, nedostatek spánku, jídla. Už v šestnácti dávno nebyl dítě.
Zklamání. V lidství, ve společnosti, v sobě samém. Co je to za svět, ve kterém se z dětí vysává život a dělají se z nich roboti. Hlavně necítit.
Pocítil palčivé nutkání se jej dotknout, napravit vlastní chyby. Nesnažil jsem se dost. Nechránil jsem jej dostatečně. Mohl jsem něco udělat, mohl jsem…
Druhá ruka vystřelila k Sehunově tváři, bezmyšlenkovitě, bez vědomého pokynu či cíle. Prsty uhladily zbloudilý pramen vlasů. Pohladil Sehuna po tváři, jemně se dotýkal kontur jeho obličeje.
Netušil, kdy mu začaly téct slzy. Z beznaděje, z vlastní neschopnosti, stresu a bolesti, jak své, tak ostatních chlapců. Brečel nad mladistvým životem, který byl pošlapaný ještě dřív, než stihl prožít dětství.
Nepřestával Sehuna laskat, svíraje jeho dlaň ve své tak silně, až se divil, že jej to nevzbudilo.
Odpusť.
Prosil jej, omlouval se.
Neočekával odpověď. A přesto ji dostal.
Chlapec se zamrvil, přitulil se k jeho dlani. Na spící tváři rozkvetl slabý úsměv. Střípek dětství v kruté dospělosti.
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 19. listopadu 2016 v 21:15 | Reagovat

To bylo moc hezké :-)

2 Jannie Jannie | 20. listopadu 2016 v 1:02 | Reagovat

Lula říká, že ti mám sama říct, že tě nesnáším...
(nepomlouvá tě, já začala, brečím tu...)
Je to úžasné...

3 Saia Saia | 20. listopadu 2016 v 13:54 | Reagovat

..Tak sa mi zdá,že sa učíš velice rýchlo...

4 voskii voskii | Web | 20. listopadu 2016 v 17:41 | Reagovat

Já už ani nevím, co jsem k tomu chtěla vlastně říct... Je to krásný. Krásný a smutný a mně je z toho systému zle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013