First love || YoonJin

26. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  BTS oneshot
Krátká povídka inspirovaná písní First love. Užijte si čtení.



Yoongi už od malička nacházel krásu ve starobylosti. Někdejší doba jej přitahovala jako světlo nočního motýla. Záliba ve všem starém si jej našla sama. Byla jeho součástí stejně jako krev, která kolovala v jeho žilách. Nevzpomínal si, že by někdy žil bez ní.
Byl ještě malý chlapec, když poprvé vyplula na povrch. Ostatní děti si hrály s autíčky a panenkami a v televizi sledovaly kreslené pohádky od Disneyho. Yoongi nikoli. Začalo to zcela nevinně. Dlouhé večery strávené v přítomnosti dědečka. Jako dítě si cenil každé sekundy v jeho společnosti. Místo čtení nudných obrázkových knížek donekonečna prosil o příběhy z dědečkova mládí. Jaké to bylo, jaké sladkosti se tehdy jedly, jak poznal babičku. Yoongiho zajímalo všechno. Dokázal sedět hodiny bez hnutí a pouze naslouchat jeho vyrovnanému hlasu. Pamatoval si každičký detail o době, která byla nenávratně pryč ještě dřív, než se naučil psát.
A potom jednoho večera, příliš deštivého na to, aby mohli jít na procházku, si všiml něčeho nového. Chodil kolem něj každý den. Bylo o tolik větší než on sám, a přesto si jej nikdy nevšiml. Piano v rohu místnosti. Bylo staré, zaprášené, lak na několika místech popraskaný.
V Yoongiho dětských očích to bylo nejkrásnější piano, jaké kdy viděl. Mělo duši, mělo historii. Mělo vlastní příběh. Poháněn dětskou zvědavostí se k němu rozběhl, ústa pootevřená v údivu. Netušil, jestli smí. Maličké prstíčky se třásly vzrušením, když se dotkl dřevěného boku piána. Na setinu vteřiny cítil pod prsty jeho drsnou texturu, potom se lekl a rychle dlaň stáhl.
Piáno ale jeho mysl neopustilo. Týden získával odvahu, poté před hudebním nástrojem stanul ještě jednou. Několik dlouhých minut tiše hleděl na všechny chybky a nedokonalosti, které mělo. Odhodlával se k tomu, o čem celý týden snil. Postavil se na špičky, příliš drobný, příliš maličký… dech se zatajil, když se mu podařilo odklopit kus dřeva, který byl poslední překážkou v cestě ke kýženému cíli.
Stavěl se na špičky, snažil se mít na klávesy co nejlepší výhled. Náhle se jej zmocnil strach a začal se mísit se zvědavostí, jež lomcovala jeho tělem. Drobná paže se třásla, když ji natahoval směrem k bílé nádheře. Zarazil se pár milimetrů nad klávesou. Skousl si ret.
A klávesu drobnými prstíky zmáčkl.
Tón, který z klavíru vyšel přeběhl po páteři v podobě ledové vlny a zmizel v nenávratnu. Yoongi klávesu stiskl znovu. A znovu. A znovu.
Od té doby nikdy nepřestal. Staré, ošklivé, poděděné piáno se stalo jeho nejlepším přítelem, jeho vrbou, jeho únikem z reality. Rodiče mu navrhli, že mu pořídí nové, když zjistili, že to s hraním myslí vážně.
Odmítl.
Kouzlo nebylo v Yoongiho hře. Kouzlo bylo ve vzpomínkách nástroje, které toho pamatovalo víc, než si chlapec uměl představit. Seděl u piána dlouhé hodiny a představoval si, kdo všechno u něj musel sedávat před ním. Brečel nad ním někdy někdo? Smál se nad ním někdo? Hrál snad na něj někdo, když se vyznával své lásce? Kolika příběhů bylo součástí?
Hrát se učil sám. Na lekce do místní hudební školy docházel jen pár měsíců, poté přestal. Nechápal, proč nemůže hrát hudbu, kterou chtěl. Miloval staré skladby velkých skladatelů. Kudrnaté, pestré melodie klasické hudby jej dokázaly přivést do vlastního světa. Cesta dlážděná notami jej vedla domů, do doby, kam patřil víc než do současnosti. Jeho otec si byl jistý, že bez tvrdé ruky učitele hudby na piáno po chvíli zanevře. Yoongi hrál víc, než kdykoli jindy, když se osvobodil z vězení nekonečně se opakujících klavírních verzí právě populárních písní.
Spolu s druhým stupněm základní školy objevil další druh umění, který vášnivě miloval. Hodiny a hodiny trávil ponořen v knihách. Četl příběh za příběhem, bral všechno, co mu autoři dali, vděčný za to, že jeho způsob cestování do minulosti se rozšířil o další možnost. Shakespeare, Villon, Alighieri…
Vyhýbal se současným románům, tak oblíbeným u jeho spolužáků, které podle něj postrádaly duši. Uchyloval se k někdejším velikánům, obdivoval jejich slova, stará jako celý svět k němu promlouvala. S neomylnou přesností se obtiskávala do duše, srdce i mysli.
Na střední škole našel zálibu v malířském umění. Nekonečně dlouhé okamžiky polapen v nejmenších detailech, v dech beroucích barvách a příběh říkajících tazích štětce. Novodobé galerie jej neuspokojovaly. Jakkoli dokonalá tamější díla byla, postrádala osobitost a lidskou nedokonalost starodávných pláten malířů dřívější doby.
A tam jej také potkal - v jedné z mnoha moderních galerií, kam pravidelně chodil ve snaze porozumět modernímu umění.
V celé galerii byl jedinou věcí, která na Yoongiho křičela po domově. Podobný múzám antických sochařů stál v přesvícené místnosti jen několik kroků od Yoongiho. Na mramorově hladké tváři zamyšlený výraz. S plnými rudými rty si pohrával jemný úsměv. Yoongi si uměl představit renesanční malíře přetahující se o to, kdo jej na své plátno ztvární první. Několik ladných kroků směrem k obrazu, který s mírně zamračeným obočím pozorně pozoroval. Grimasa jeho obličeji na kráse neubírala, naopak. Hudební umělci by o něm skládali celé symfonie. Yoongi dočista zapomněl na obraz, který si prohlížel před tím, než do místnosti vešel dotyčný. Očima skenoval jeho vysokou postavu. Křivky těla dokonalé, jako kdyby byly vytesané rukama zkušeného sochaře, byly oděné do černého oděvu jednoduchého střihu.
Mládenec na sobě ucítil Yoongiho pohled, vzhlédl. Věnoval mu široký úsměv, zdvořile se uklonil před tím, než k němu přišel a mile se zeptal, co Yoongiho do galerie přivedlo.
Kim Seokjin.
Jediné novodobé umění, které stálo za Yoongiho pozornost.
Protože když Yoongi hleděl na Seokjinův dokonalý profil nebo sledoval drobný soukromý úsměv, který zdobil jeho tvář při vaření, neviděl cestu domů.

Viděl domov sám.
 


Komentáře

1 voskii voskii | Web | 26. listopadu 2016 v 18:14 | Reagovat

Tohle je něco tak nádherného, úplně si dokážu představit malého Min Yoongiho, jak poprvé spatřil staré piano. S doprovodem First Love v uších se mi z toho chtělo trošku brečet. Je to nádherně napsané, vážně. Minutu ticha za tebe, protože to miluju.

http://nd06.jxs.cz/690/198/0a10694afa_103697724_o2.jpg

2 Hatachi Hatachi | Web | 26. listopadu 2016 v 19:42 | Reagovat

Tohle bylo naprosto nádherné. Četla jsem to se zatajeným dechem a až na konci jsem plně vydechla spokojeností. Dokonalost...

3 Netřeba Netřeba | 11. června 2017 v 14:45 | Reagovat

Dechberoucí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013