Seokjin, 16"X20", Oil on Canvas || NamJin (1/2)

5. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  Přeložené

Zdravím, dneska přicházím s něčím úplně novým, první přeloženou povídkou. Originální autorkou je Melecs a příběh patří jí. Plánuji od slečny překládat ještě minimálně jeden cyklus, protože její styl je úžasný, emotivní a já jsem z něj hotová. Doufám, že aspoň pod tímhle kouskem zanecháte komentář, jelikož tato odezva není pro mě, ale pro ni. Doufám, že se vám bude povídka zamlouvat, já sama na ni nedám dopustit. Musela jsem ji rozdělit na dvě části, jelikož mi blog povídku odmítá vzít celou. Podle odezvy vyjde další část buď v pondělí nebo zase až v sobotu, což je tradiční oneshotový den. Přeji příjemné čtení.





Důvod číslo jedna:

Umění je bezvýznamné. Postrádá účel; je zbytečné. Nezmění svět, nevyléčí lidi, nic neopraví. Ty nejkrásnější věci nikdy nepomáhají.

"Ještě nikdy jsem neslyšel o umělci, který nenávidí umění."
Namjoon bubnuje prsty o stůl a snaží se potlačit smích. "No, slyšel jsi někdy o právníkovi, který nenávidí právo?"
"Jistě," Yoongi upije ze své kávy a otřepe se nad sladkou příchutí, kterou Namjoon vybral. "Ale právníci vydělávají. A vím, že je prosinec, ale vážně? Máta? Jsi satan."
Stejně si zvedl hrníček zpátky ke rtům.
Namjoon se ušklíbne; pro sebe mátu neobjednal, ale rozhodně uposlechl Yoongiho instrukce a objednal 'cokoli'. "Ale no tak, máta je dobrá. A já vydělávám."
Vidí drobné cukání Yoongiho oka.
"Hodně. Protože jsem namaloval tenhle jeden obraz, který mi dohodil instalaci v jedné galerii, a teď mě všichni chtějí," upíjí z vlastní kávy, pohodlného americana. "Takže vydělávám."
Yoongi proplétá prsty a potom si na ně pokládá bradu, pozice nejméně zastrašující. "Takže se mi snažíš říct, že jsi šílený umělecký zázrak, který je žádaný, a maluješ prostě jenom protože jsi v tom dobrý? I přesto, že to nenávidíš?"
"Pohrdám tím."
Muž vyloudí drobné písknutí a opře se zpátky do židle. Upije z mátového latté a zachvěje se nad jeho příchutí, potom se nakloní zpátky. "To je v prdeli."
Namjoon ví, že nemluví o kávě.

×××

Je to jediný obchod s výtvarnými potřebami na míle daleko a taky jeden z důvodů, proč si Namjoon přeje žít ve velkém městě. Slyší tupý malý zvoneček cinknout nade dveřmi, když vstoupí.
Namjoonovi se líbí, jaký z toho obchodu jde pocit; každá police je hojně pokrytá barvami, pery nebo papíry, každá stěna vrchovatě pokrytá barevnými plátny. Ví, kde se nachází sekce s olejovými barvami, z těch pár návštěv obchodu. Takže proklouzne mezi dvě police, aby prozkoumal řadu produktů, opakuje si v hlavě mentální nákupní seznam.
Nadskočí z hlasu. "Mohu vám pomoci najít něco konkrétního?"
Je to uhlazený hlas, skoro jako ten zvonek nade dveřmi. Obchodní společník nebo možná manažer se světlými vlasy a barvou na pažích. Má kolem sebe auru, něco, co Namjoon neumí vysvětlit.
"Uh, jo," Namjoon se znovu podívá zpátky na polici, aby se ujistil, že si to jen nepřehlédl. "Hledám olejové barvy a šeps?"
Vidí, jak se mužovy oči rozšiřují - možná zvědavost, možná něco jiného. "Vy děláte olejomalbu?"
Prostě mi řekni, kde jsou ty potřeby. "Jo."
"No, bohužel nevedeme olejové barvy," to není odpověď, pro kterou tam Namjoon jel padesát minut. "Ale rádi vám nějaké objednáme."
Namjoon zaváhá, muž povídá: "Je to levnější než objednávat online. My je nakupujeme ve velkém, takže..."
Namjoon mu nabízí slabý úsměv. "Jistě."
Zaměstnanec se široce usmívá, hrdý, že se mu povedl kšeft. Jeho obličej je tak… Namjoon nemůže najít slovo, kterým by ho popsal. Proporční? Symetrický? Příjemný?
"Perfektní! Tady mi napište vaše kontaktní údaje," ukazuje Namjoonovi komplikovaný objednávací formulář, "potom vás upozorníme, až tady ty barvy budou. Myslím, že to bude v pátek. Můžete se prostě ptát po Seokjinovi - to jsem já - a já vám je donesu. Přinesu vám ten šeps, než to vyplníte."
Na tom muži je opravdu něco, díky čemu Namjoona svědí ruce, něco, co neopustí jeho mysl, ani když ten muž - Seokjin - zahne za roh a zmizí Namjoonovi z dohledu.

×××

Namjoon vždycky slyšel legendy o starých malířích - to, že inspirace občas žije uvnitř cizinců, že občas je potřeba někoho namalovat nepopsatelná a nepopiratelná. Ale ještě nikdy ten pocit nezažil.
To je jeden z důvodů, proč nenávidí umění; existuje nevyslovená komunita umělců pojená jistými nuancemi, charakteristické jen pro malíře nebo jen pro sochaře nebo jen pro fotografy. A nehledě na to, jak moc se Namjoon snaží mít pocit sounáležitosti, nemůže ze sebe setřást pocit odcizení - žádný z vtipů neplatí na Namjoonovy postupy, nikdy nezažil žádný z těch speciálních 'pocitů'.
Hodně o tom přemýšlí, pokaždé, když mluví s dalším umělcem. A tentokrát si vzpomene na muže z obchodu s výtvarnými potřebami - Seokjina. Namjoon si vybaví jeho obličej: jemné hrany, které se nějakým způsobem zdají rafinované, zářící pokožka s červení ve tvářích, plné rty, rovný nos a hluboké oči.
Představuje si, jak by Seokjin vypadal na plátně, díky olejovým barvám perfektní a průzračný, s tahy Namjoonova štětce jako jeho jedinými vadami. A také si vzpomíná na to malé škubnutí, které se v něm odehrálo, když toho muže uviděl, jen slabé a neurčité tahání ve střevech, které by mu nevadilo cítit znovu.
Touha někoho namalovat - Namjoon možná nakonec přeci jen věděl, jaký je to pocit.

×××

"Ahoj, je tu, ehm, Seokjin? Bylo mi řečeno, že moje zásilka olejových barev dorazila."
Muž za pultem na Namjoona dlouho kouká, je to příliš intenzivní na to, aby se Namjoon mohl cítit příjemně. Vypadá, že na Namjoona zírá, jako kdyby byl hrozba nebo někdo velmi zvláštní. Potom se srdečně zasměje a Namjoon si myslí, že možná on je ten divný.
"Jasně, starý dobrý Seokjin tu prakticky bydlí. Nejsi náhodou Kim Namjoon?"
"Ano." Namjoon skoro zaváhá předtím, než odpoví; ať je ten kluk kdokoli, s očním kontaktem je neúprosný.
Pracovník prostě přikývne a zmizí, nechávaje Namjoona trapně stát před neobsluhovanou pokladnou. Rozhodne se porozhlédnout po zdech; ačkoli malou, obchod vlastní působivou sbírku. Kromě olejomalby, jak se zdá. Umělecká díla visí na každém volném povrchu, Namjoonovi padne do oka zářivý abstraktní kus.
"Znovu zdravím," Namjoon ten hlas poznává jako Seokjinův, vybavuje si jeho stálý a jemný tón.
Seokjin nese plechovku olejových barev, ale Namjoon věnuje víc pozornosti mužově obličeji; ten svědivý pocit je zpátky, Namjoon chce popadnout štětec a začít malovat. Chce rozetřít pastelově růžové a oranžové na svou paletu a namalovat Seokjinovu pokožku; chce namíchat okrové a medové jeho očí; chce vypracovat celé plátno, vrstvu za vrstvou, dokud mu z něj Seokjin nebude oplácet pohled. Namjoon je trochu vyděšený tím, jak ovlivněný je mužovým vzhledem.
Seokjinův hlas ho přivádí zpátky do reality: "Mohu vám to zabalit u pokladny."
Tak ho Namjoon následuje, ale nemůže přestat myslet na to, že by ho namaloval, a řekne: "Vážně se mi líbí to dílo, které vám tamhle visí."
Ukáže na plátno se zářivými barvami.
Seokjin se zastaví v práci a usměje se. "Tamto? To namaloval Taehyung. Pravděpodobně jste ho viděl, když jste přicházel. Je vážně talentovaný, že?"
Namjoon zamručí na souhlas a vzpomene se na barvu špinící Seokjinovu paži jako vytetovaný rukáv. "Máte tu nějaké vystavené i vy?"
"Já?" zasmál se Seokjin a otočil se zpátky k pokladně. "Ne."
Nezeptá se proč, netlačí na něj; místo toho se Namjoon zhluboka nadechne a rozhodne se to udělat ještě horší. "Už vás někdy někdo maloval?"
Seokjin se znovu zasměje a možná jeho hlas taky trochu zní jako zvonečky. Namjoon si myslí, že tam není nic k smíchu.
"Už mi to nabídli. Vím, že se za to dobře platí, ale já opravdu nechci. Být namalovaný, tak."
Namjoon přemítá nad tím, proč. A znovu se nezeptá. Jen přikývne a vezme si plechovku olejových barev, bezpečně zabalených v igelitu.
Způsob, kterým Seokjin zamává a řekne "Hezký zbytek dne!", Namjoonovi zůstane v záhybech mozku. A Namjoon neví, kdy Seokjina znovu uvidí, takže se na něj dlouze podívá a snaží si pamatovat každou barvu a tvar mužova těla.

Důvod číslo čtyři:

Umění vás donutí něco cítit. Je manipulativní. Téměř lživé. Vytváří emoce ze lží a pohřbených vzpomínek. Může vás ovládat. Není to nic k milování.

"Co to je?"
Namjoon nejdřív neví, o čem to druhý mluví, ale s tím, jak Yoongi šilhá po stránkách v jeho rukou, mu netrvá dlouho na to přijít. "To je skicář."
"Já vím, že je to skicář," ušklíbne se Yoongi a pohrává si se svým předraženým foťákem. "Ale ty nikdy neskicuješ. Jak že jsi to nazval? 'Malé myšlenky s malým potenciálem a žádnou naději, že budou uskutečněny'?"
Střeží si knihu blízko své hrudi. "Můžu změnit názor, Yoongi."
"Dobře, teď to musím vidět. Tady, dám ti svůj foťák, pokud mi dáš svůj skicář."
Je to lákavé; Yoongiho fotografie jsou ohromující a je těžké nechat si to ujít, být první, kdo se na ně podívá. Takže se Namjoon vzdá. Natáhne ruku s knížkou v pevném stisku, který je schopen knihu přitáhnout zpátky, pokud si své rozhodnutí rozmyslí.
Yoongi Namjoonovi vyrve skicář z ruky se samolibým výrazem a potom mu neochotně předá fotoaparát, jako kdyby to bylo lidské dítě. Namjoon najde Yoongiho knihovnu s fotkami a jedním okem je prochází; chce se na ně soustředit, ale vidí úšklebek na Yoongiho tváři, a za chvíli druhý zaklapne skicář na stole.
"Ty bastarde."
"Hm?"
"Ty víš, o čem kurva mluvím, Namjoone -"
Namjoon se chce natáhnout přes stůl a překrýt fotografovu pusu rukou, místo toho skrz zaťaté zuby zašeptá: "Uklidni se, jsou tu i ostatní lidi."
Yoongi vypadá dobře podrážděně, když listuje skicářem a ukazuje na hrubě načrtnutý obličej na jedné straně, a další, a další. "Kdo to je?"
Namjoon uvažuje, že řekne 'To nikdo není,' ale to by samozřejmě byla lež. Takže se Namjoon rozhodně pro "Nikdo koho znáš," což je obojí, upřímnější i záhadnější. Když se podívá dolů na skicu, jsou tam některé věci, které hy změnil; nemohl zachytit Seokjinovy oči dost hluboké, nebo koutek jeho úst. A jeho mentální obrázek Seokjina se vytrácí s každou minutou.
"Vážně se ohledně tohohle budeš chovat jako děvka? Prostě mi řekni, kdo to je, chlape."
Namjoon začne znovu projíždět Yoongiho fotky. Dokonce i Yoongi má stálého modela, herce jménem Park Jimin, který Yoongiho vždycky žádá o fotografie obličeje. Ale jak Namjoon vidí fotku za fotkou, vypadají jako daleko víc, než jen fotky obličeje a Namjoon z nich cítí podobnou inspiraci, jakou cítí ze Seokjina.
"Já vlastně nevím. Potřeboval jsem nějaké potřeby z tohohle obchodu a on tam pracoval a já ho prostě chtěl nakreslit."
"Oh, prosím tě, máš tam asi patnáct stránek věnovaných obličeji toho kluka. Tohle já nedělám; není to normální. Je to děsivý, Namjoone."
Namjoon se posmívá Yoongiho tónu. "Ale, prosím tě, máš tady víc jak čtyřicet fotek Park Jimina -"
"- To je jiné. Je to můj klient, který mě požádal o fotky obličeje -"
"No já nevím, ale tahle vypadá, jako kdyby o ní nevěděl."
Yoongi se natáhne přes stůl a sebere mu kameru. "Tak to mělo vypadat. Jsem profesionál."
"Jo, potom, cos ze svojí skříně udělal temnou komoru. To je tak profesionální -"
"Tohle není o mně," upije si Yoongi ze své kávy a schová si kameru do tašky. "Máš problém. Mírně sexuální, potenciálně obsesivní problém. A já ti, jako tvůj kamarád, doporučuji, aby sis buď zašukal a nebo s tím klukem opravdu začal komunikovat tak, jako to dělají normální lidé. Možná se přes to dostaneš."
Znovu si vloží brčko do úst a ono udělá prázdný, dutý zvuk. "A teď mi dojdi dolít kafe."
Znovu mu koupí mátové latté.

×××

Namjoon nenávidí galerie. Možná je nenávidí, protože nenávidí umění (které ho obklopuje ze všech stěn galerie), ale možná nenávidí tu okázalost. Zbohatlíci v černých kravatách s dvěma loky vína v jejich sklenicích, na hovno interpretace maleb, které nemají žádný význam, matné osvětlení, holé stěny a nudnou prezentaci.
Galerie vidí jako pracovní příležitosti. Přijíždí s kapsou plnou vizitek a dobře nacvičeným podáním ruky. Zdvořilostní rozhovory byly nevyhnutelné a Namjoon si na jazyku vytvořil vzorec: 'Modrá barva v tomhle díle vyniká. Myslím, že to poukazuje sílu tváří v tvář osudu. Připomíná mi to Renoira.' 'Jejich užití bíle je intenzivní. Podle mě to symbolizuje kreativní myšlenku. Je to hodně ve stylu Luciana Freuda, že?' A upije ze svého vlastního vína, přeje si, aby to bylo pivo, a diskrétně monitoruje své vlastní malby.
Osoba stojící před jeho hlavní prací - jednotvárným, hustě pomalovaným a téměř morbidním zátiším - je snadno rozpoznatelná; v Jižní Koreji konec konců není tolik vysokých, blonďatých mužů.
Namjoon tiše vklouzne vedle Seokjina a řekne: "Poznáváte ty olejové barvy v téhle malbě?"
Seokjin k němu otočí tvář a chytí se za srdce. "Oh, vyděsil jste mě!"
Podívá se zpátky na malbu. "Dobrá, umělec to namaloval tak, že jde jen stěží vidět skrz všechny ty vrstvy, ale je rozhodně znát, že pod nimi je záře."
Seokjin si upije hořkého vína a Namjoon přísahá, že se muž otřásl. "Udělal jsem si nějaký výzkum, víte."
"Udělal?"
"Udělal." Usmívá se a Namjoon touží namalovat jeho rovné zuby. "Kim Namjoon… máte stejné jméno jako celosvětově uznávaný mladý malíř olejomaleb na vzestupu, Kim Namjoon."
Namjoon se zasměje tak nahlas, jak jen může, aniž by na sebe stáhl pozornost. "Jaká příšerná náhoda."
Snaží se přestat koukat na Seokjinův obličej a sledovat jeho linie očima. Ale není to tajemstvím; Seokjin vidí, jak zírá, takže to Namjoon vysloví a nechá slova, aby se vsákla do plochých bílých zdí.
"Pořád tě chci namalovat."
"Pořád?"
"Víš, v případě, že jsem to posledně nedal dost najevo."
Možná Seokjina nechce jen namalovat. Možná měl Yoongi pravdu; možná to je opravdu něco víc. Namjoon sleduje Seokjinův úsměv a myslí si, že by to tak mohlo být.
Seokjin kouká na jeho dílo, jako kdyby v něm plánoval vypálit díru. "Říkal jsem vám, že nestojím o to, být modelem."
Umělec si povzdychne. "Proč? Není moje umění dost dobré?"
Má sebevědomí, odůvodněné. Ví, že dokáže Seokjina donutit k souhlasu, pokud bude dost vytrvalý.
"Tak to není, vůbec ne. Nedostal jste celou řadu cen, protože jste špatný umělec." Seokjin nakloní hlavu, jako kdyby tak v obraze odhalil něco dalšího. "Já jen… raději bych to nedělal."
Na okamžik to vypadá, že mu dá Seokjin pravý důvod, ale nakonec se rozhodne proti tomu. "Promiňte, je to hloupé."
"Jsem si jistý, že máte své důvody," Namjoon říká, ale jen stěží to vzdal. "Co tady vůbec děláte?"
Seokjin sáhne do kapsy a vyndá vizitku podobnou té, kterou má Namjoon ve své vlastní kapse. "Práce. Musím se nějak propagovat."
Bez své uniformy vypadá dobře, pomyslí si Namjoon, oblečený v tmavé košili a kravatě. Vypadá téměř příliš dobře.
"Já vlastně taky," ukáže Seokjinovi svou vlastní vizitku, a když si s ním Seokjin jednu vymění, je to příjemné a přátelské.
Potom stojí v tichu, Namjoon by se měl jít propagovat, ale nemohl najít motivaci k odchodu.
"Nemusel bys být model, víš," říká Namjoon. "Mohl bys tam jen sedět."
Seokjin se zasměje a ten zvuk se odráží od betonové podlahy.
"Vážně, pořád se nevzdáváte?" sklopí pohled, zaujatý svou sklenicí s vínem. "Proč mě tak moc chcete namalovat?"
Namjoon pokrčí rameny. "Máš zajímavý obličej."
Seokjin se znovu zasměje, takže Namjoon ustoupí. "V dobrém. Mám pocit, že kdybych tě namaloval, přišel bych na to, co je na něm tak zajímavého."
Je to lepší vysvětlení, než které podal Yoongimu.
"A proč bych měl říct ano? Neříkejte, že mi zaplatíte, protože to je slabé a zní to jako umělecká prostituce."
Jeho humor Namjoona zaskočí; je to osvěžující.
Všude kolem nich jsou potenciální klienti a Namjoon je nechá prostě projít okolo. "Protože ti budu dlužit laskavost a nemáš co ztratit. A rád si myslím, že nejsem tak špatná společnost a dokonce tě pozvu na jídlo -"
"Stojím si za svým, Kim Namjoone."
Něco v Seokjinových očích, téměř provokace.
"Jak často takhle chodíš do galerií?" zeptá se Seokjin a Namjoon předpokládá, že to je jenom způsob, jak začít konverzovat.
Namjoon mezi nimi cítí napětí, jako kdyby oba dva něco chtěli, Namjoon ví, co chce a může pouze doufat, že Seokjin chce to samé.
"Příliš často," protočí oči a ztiší hlas. "Po chvíli začnou být nudné. A ani nemám rád víno."
Seokjin si povzdechne a zatočí vínem ve sklenici. "Ani já."
Lehce pohne rukou a položí ji na Namjoonovu paži tak nenápadně, že si to toho nikdo jiný nemohl všimnout, a řekne: "Mohli bychom se odsud dostat."
Namjoon ví, co navrhuje a taky už to předtím viděl; umění je ve své podstatě promiskuitní profese, myslí si Namjoon, a podle jeho zkušeností jsou galerie stejné jako noční bary a kluby. Vzpomněl si na Yoongiho bývalé a to, jak o všech říkal "Potkal jsem je v galerii." Je to docela možné, protože nikdo nechce být na tak zoufalé a sebe propagací řízené akci. Namjoon by místo toho raději šel za zábavou.
Myslí na to, co mu řekl Yoongi: Já ti doporučuji, aby sis buď zašukal a nebo s tím klukem opravdu začal komunikovat tak, jako to dělají normální lidé. A Namjoon vždycky rád zabíjel dvě mouchy jednou ranou.
"Dobře."
Cítí tíhu Seokjinovy ruky na svém rukávu a jeho vizitky v kapse. Je dobré vědět, že aspoň oba opravdu chtějí to samé.
"Nebydlím daleko."



 


Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 5. listopadu 2016 v 13:48 | Reagovat

Tohle je jedna z nejlepších BTS povídek, jaké jsem kdy četla, a jsem vděčná jak autorce na napsání, tak i tobě za to, žes tuhle povídku přeložila. Je opravdu škoda, že se nevešla celá do jednoho článku, ale i tak věřím, je jí to kouzlo zůstane.

2 Hatachi Hatachi | Web | 5. listopadu 2016 v 19:34 | Reagovat

Já povídky na BTS moc nemusim, to už opravdu musí být. Ale tohle mě doslova pohltilo. Slečna autorka fakt píše skvěle a hlavně poutavě, ponoříš se zaujatě do děje povídky a na konci jsi zklamaná, že už je konec.
Jsem ráda a tobě děkuju, že překládáš takové hodně zajímavé povídky. A slečně autorce děkuju, že píše tak skvělé a zajímavé povídky.

3 voskii voskii | Web | 5. listopadu 2016 v 22:08 | Reagovat

Tak jsem si nakonec počkala na překlad. ( ͡° ͜ʖ ͡°) Hodně se mi líbí první důvod, působí to syrově, i když umění... dokáže jistý věci. Miluju, jak autorka vykreslila zdejšího Yoongiho, konverzace s ním musí být sranda, alespoň já jsem se bavila. Mimochodem to useknutí... už nějakou dobu přemýšlím nad tím, že budu blog žalovat. (ง ͠° ͟ʖ ͡°)ง A teď svrbí ruce mě po druhé půlce.
Každopádně je strašně fajn, žes to přeložila. A jestli hodláš překládat i jiný, moc ráda si na ten překlad tady počkám. (cat)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013