Seokjin 16x20 oil on canvas || NamJin (2/2)

12. listopadu 2016 v 6:00 | Hotaru |  Přeložené
Druhá část této úžasné povídky od Melecs. Já osobně jsem u konce brečela, takže doufám, že se vám bude líbit aspoň z poloviny tak jako mně. Také doufám, že zanecháte nějaký ten komentář.Doufám, že si užijete dnešní část.




Důvod číslo šestnáct:

Umění je nepraktické. Zdá se, že vždy vytryskne ve špatnou chvíli, jako překvapení. A ve chvílích, kdy bych se mu opravdu chtěl věnovat, nemám na to čas nebo motivaci. Takže mě prostě vyvádí z rovnováhy, narušuje moje myšlenky a můj život.

Nemůže si začít vybavovat sex na jednu noc, když je ten člověk dalšího rána stále v jeho posteli. Ale Kim Seokjin ho nikdy nepřestane překvapovat; křivka jeho těla je nastíněná v bílých peřinách a připomíná Namjoonovi jednu z erotických řecko-římských maleb, látka visící příliš volně kolem jeho pasu. Namjoon se na jeho tvář dívá dlouho; rozcuchané vlasy na čele v uvolněných kadeřích, lehce pootevřené rty, přírodní světlo odrážející se od krku a hrudi.
Namjoon nemůže odejít; je ve svém vlastním domě. Takže vychází z ložnice a následuje svůj typický ranní zvyk - bere si k snídani jogurt a jí ho před televizí. Nežije marnotratně, ale rozhodně žije v pohodlí. Jeho dům je malý, jen s jedním poschodím a byl několikrát zlevněný. Pro ostatní je těžké jej najít a tak je to možná nejlepší - Namjoon žije někde mezi předměstím a venkovem, vedle silnice, kde ho jen málokdo může otravovat.
Tolik myšlenek se Namjoonovi víří v jeho unavené mysli, když přemýšlí o minulé noci. Seokjin dal jasně najevo, někde mezi jízdou taxíkem a tím, když vstoupili dovnitř Namjoonovými dveřmi, že cokoli se stane, bude do rána zapomenuto. Ale to se zdálo jako lež, protože Namjoon si pamatoval každičký detail předchozí noci: Seokjinovo tělo stejně perfektní jako všechno ostatní, Seokjinovy rysy ovlivněné chtíčem a extází, Seokjinův uhlazený hlas vyluzující steny a vzdechy, Seokjinova váhavost k polibku a ten pocit, který následoval, když ho konečně políbil. Namjoon si byl jistý, že to je něco, co nikdy nezapomene, protože být umělcem znamená mnoho věcí, ne-li osamělost; takovou noc by nemusel zažít ještě hodně dlouho.
Mít dalšího člověka v domě je zvláštní. Je tam dost místa pro dva, ale Namjoon si vždycky myslel, že je perfektní pro jednoho člověka - pro něj. I když se zastaví Yoongi, nikdy nezůstává dlouho. Jak se Namjoon rozhlíží po obývacím pokoji, všude jsou známky návštěvníka; Seokjinovy boty u dveří, jeho sako přehozena přes židli a jeho kravata ležící na koberci. I vzduch je jiný; připomíná Namjonovi, že toho rána není sám, jakkoli je osamělý.
A potom je tam sám Seokjin - stojící ve dveřích do ložnice, mnoucí si oči a zívající. "Dobré ráno."
"Dobré ráno."
Namjoon se snaží vstřebat Seokjinův vzhled; je to poprvé, co ho Namjoon vidí tak neupraveného, s vlasy stojícími a stejným oblečením, které měl v galerii, tentokrát celé zmačkané a jen těžko reprezentativní. Vypadá, jako kdyby měl předchozí noc sex a Namjoon pořád nedokázal uvěřit, že měl. V jeho posteli.
Seokjin se spatří v zrcadle a zasměje se svému odrazu. "Promiň, že jsem neodešel dřív. Už půjdu."
"Pracuješ dneska?"
"Ne," Seokjin si obuje boty. "Jenom prostě většinou potom nezůstávám, víš."
Zní to, jako kdyby chtěl pokračovat, ale neudělá to.
Namjoon by ho nechal odejít, ale naučil se chytit se příležitostí, když se naskytnou.
Takže řekl: "Dobře, pokud nepracuješ, mohl bych ti ukázat svoje studio. Mohlo by se ti líbit."
Okamžitě v Seokjinových očích vidí záblesk pokušení. "Co se stalo se sexem na jednu noc?"
Vezme si sako ze židle a ohne se pro kravatu na zemi.
"Ta noc je za námi," řekne Namjoon. "takže teď jsme oba odhalení."
Na okamžik to vypadá, že Seokjin opravdu odejde, když si přehodí sako přes široká ramena a odemkne dveře. Ale potom se otočí na Namjoona a usměje se.
"Neukážeš mi cestu?"
Vede Seokjina ven, ke staré garáži, ze které udělal studio. Je to spolehlivý prostor, plný přírodního světla a nedokončených pláten opřených o stěny. Seokjin zalapá po dechu, když vstoupí, je to zvuk, ze kterého Namjoon uchechtne.
"Je to pěkné, ne?"
"Raději bych řekl 'hrozně nepořádné', ale moje očekávání byla pravděpodobně moc vysoká. Říká se, že ti nejlepší umělci jsou nejméně pořádní."
Yoongi předtím řekl něco podobného, ale od Seokjina to bolelo víc.
Muž chodí po obvodu garáře, občas se zastaví a něco zvedne, předtím, než to zase položí zpátky.
"Máš taky působivé zásoby," říká. "Všechno je od nejlepších značek."
Namjoon se posadí na stoličku, najde svojí paletu a náhradní plátno. "Jsem si jistý, že máš všechny potřeby levné, se svou prací. To musí být pěkný."
"Bylo by, kdybych cokoli z toho používal."
Seokjin se na okamžik zastaví, aby si mohl sáhnout na zrnitost nepřipraveného plátna.
"Hm?" Malíř vytlačí trochu bílé a kadmiově červené a žluté a míchá je se špachtlí.
"Nejsem umělec, víš," Namjoon zrovna namočil kulatý štětec do terpentýnu, přestal, protože to o Seokjinovi nevěděl. On o něm nevěděl skoro nic. "Pracuju v obchodě s výtvarnými potřebami, ano, ale nedělám umění."
Namjoon na něj zůstal stát očima a snažil se zjistit, jestli lže. "Vůbec? Proč ne?"
"Jsem v tom příšerný. Vždycky jsem byl." Zní poníženě, nebo rezignovaně, nebo obojí. "Občas se snažím malovat nebo kreslit, ale není to k ničemu."
Štětec vyhledá červený olej a Namjoon jej táhne přes plátno v obrysu Seokjinovy tváře, terpentýn způsobující, že kape po plátně dolů. Přeje si, aby se Seokjin přestal hýbat, ale bere, co může.
"Není to trochu ironické? Pracovat v uměleckém obchodě?"
Možná je až moc zvědavý.
Seokjin zakroutí hlavou a posadí se na stoličku naproti Namjoonovi. Konečně, lepší úhel jak ho namalovat. "Můj děda sbíral umění a moje máma pracovala v keramce. Pohyboval jsem se kolem umění po celý svůj život. A když jsem byl malý, kreslil jsem jako šílený, čekajíce, že se jednou zlepším." Namjoon pozoruje, jak se jeho rty hýbou, a následuje jejich linii štětcem. "Hádám, že někteří lidé jsou prostě obdařeni tvůrčím genem - čekal jsem, až se stanu lepším, jako kdyby se to jednoho dne prostě stalo, ale to nikdy nepřišlo."
Povzdechne si. "Ale miluji to."
"Umění?"
Namjoon si utře štětec do hadříku a namíchá barvu Seokjinových tváří v ranním světle; možná už tu barvu předtím použil - na teplý stín nebo na prostou tapetu, ale vypadá daleko lákavější, když ji používá, aby vyplnil jeho pokožku.
Seokjin si povzdechne. "Nemůžu být dobrý ve všem, co miluji."
Usměje se, ztěžkle, téměř nepozorně. "Co teď maluješ?"
Ani na plátno nevidí, ale přesto řekne: "Maluješ mě, že jo. I když jsem ti řekl, ať to neděláš." Má nesouhlasný výraz, ale v jeho očích je něco, co Namjoon neumí rozeznat. "Proč mě maluješ?"
"To ti to ještě nikdo neřekl?" Namjoon nezvedne pohled od stojanu. "Každý může vidět, že jsi… no, 'nádherný' není to správné slovo."
Je o tolik víc, než nádherný - je komplikovaný, lákavý, silný.
Seokjin se zasměje a spojí ruce dohromady. "Jsi po ránu vždycky takhle lichotivý?"
Jako další vrství červeně zbarvené oleje na Seokjinovy rty. "Není tu moc lidí, kterým bych mohl lichotit. Na konci ulice žije rodina, občas se tu zastaví můj kamarád. Je to fotograf. A moje zahrada je zřejmě dobré místo na focení."
To Seokjina také rozesměje a Namjoonovi se líbí, kolik smíchu v sobě Seokjin má. "Chceš, abych udržel seriózní výraz nebo…?"
"To je v pohodě. Prostě buď přirozený. Konec konců mi nestojíš modelem." Namjoon si myslí, že by to mohl užít ke svému prospěchu; Seokjin se zdá tak komplikovaný a to se ještě ani nedostal pod povrch. "Povídej mi něco - máš rád svojí práci?"
"Řekl jsem, že miluju umění, ne?"
"A taky jsi řekl, že tvoje práce umění není."
Seokjin si povzdechne. "Je to těžké, být obklopený věcmi, které chci, ale nemůžu mít. Jsem si jistý, že chápeš, co tím myslím."
Namjoon netuší, co tou poslední částí myslí.
"Oceán plný vody, ale ani kapka k pití."
"Přesně. První jsem si myslel, že to bude druhá nejlepší věc po opravdovém tvoření, ale teď už je to jenom namáhavé."
Obraz na Namjoonově plátně byl jen prořídlým pohledem na Seokjinův obličej, jako kdyby jej namaloval s rozmazaným zrakem. Namjoon se nemůže dočkat, až jej namaluje do něčeho realistického, něčeho, co bude Seokjinovi dělat čest.
Dveře studia se otevřou, Namjoon se nemusí otočit, aby věděl, kdo vstoupil.
"Dobrý den, pane Namjoone - oh, nevěděl, jsem, že máte společnost."
Chlapec z konce ulice, Jeon Jungkook. Studuje umění a Namjoon jej nechává půjčovat si jeho potřeby, protože když mu jeho matka neustále nosí domů jídlo, je to to nejmenší, co může udělat.
"Já jen - Mám problém s jednou malbou a přemýšlel jsem jestli…?"
Vypadá nervózně se Namjoona vůbec zeptat, i když ví, jakou dostane odpověď. "Jungkooku, já nejsem učitel. Promiň, ale nemůžu ti pomoct. Prostě na to dál koukej; jsem si jistý, že na to přijdeš."
Jungkook má oči přilepené k podlaze a přikývne.
"Mohu… mohu si teda půjčit tohle?" Jeho oči zabloudí k tlustému a plochému štětci, Namjoona napadle, že po něm možná toužil už delší dobu.
"Samořejmě." Nemusí nad tím moc přemýšlet; Jungkook je talentovaný a stará se o to, co si půjčí. "Jen si ho vezmi."
"Děkuju vám, pane Namjoone."
Chlapcovy oči se rozzáří a Namjoon se nemůže dočkat až uvidí, co s tím štětcem vytvoří; vždycky se těší na Jungkookovy dokončené věci, i když mu s nimi nikdy nepomůže. Chlapec je pryč stejně rychle, jako přišel, zavrzání dveří oznamující jeho odchod.
Seokjin se usmívá, když Jungkook odejde. "Hodně k tobě vzhlíží."
"Myslíš?"
Neměl pocit, že by ho Jungkook vůbec obdivoval; zažil, jak kousavý chlapec uměl být. Když Seokjin neodpověděl, chytil se dalšího tématu, jako kdyby musel o Seokjinovi všechno vědět předtím, než jejich společný čas vyprší.
"Kdybys mohl mít jinou práci," chytí se Namjoon tam, kde přestali, "co by to bylo?"
Seokjinovi odpověď netrvá dlouho; možná o tom už přemýšlel. "Učitel. Ve třídě a to všechno."
Nevypadá tam jako učitel, s pokrčeným oblečením a stojícími vlasy, ale Namjoon si ho umí snadno představit, jak stojí před třídou.
"To je hodně tvrdé práce," říká. "ale tobě by to šlo."
Seokjin jen přikývne. Kousek jasného světla přicestuje na jeho nos a Namjoon si nemůže přestat myslet. Je tak nádherný, je tak perfektní.
"Co ty? Co bys dělal, kdybys nebyl umělec?"
"Cokoli," vyhrkne Namjoon. "Dělal bych cokoli."
Seokjin vypadá jeho odpovědí zaskočený, a tak Namjoon pokračuje: "Být zázrak nebo genius nebo jak že to nazýváte… to je kletba. Každý toho ode mě tolik očekává. Kdybych v tom nebyl tak dobrý, nechtěl bych mít s uměním nic společného. Nezáleží na něm. Dej mi práci jako uklízeč kanalizace, pracovníka ve fast-foodu - do prdele, udělej ze mě popeláře. Aspoň bych dělal něco prospěšného pro svět."
"Namjoone," Seokjin se usmívá tak jemně, jako kdyby byl Namjoon dítě. "Na umění záleží. Je všude. Podívej se kolem sebe - tahle stolička, tvůj dům - to všechny bylo někým navrženo a vyrobeno. A dělá to lidi šťastné. Vím, že to šťastným udělalo. Mohu se na tvé umění dokonce jen podívat a budu se díky tmu snažit znovu a znovu. Nic jiného na světě tohle kromě umění nedokáže."
Namjoon na to nic neřekne. Dál se na Seokjina dívá, dál jej maluje a rozhodne se, že pokud to tak Seokjin opravdu cítí, nedělá jej to špatným, hloupým nebo ignorantským. Možná má pravdu. Protože Namjoon nenávidí umění, ale jeho vztah k Seokjinovi má k nenávisti opravdu daleko. A Seokjin je to nejbližší umění, co ve svém životě viděl. Chtěl by si ho vyfotit, ale ví, že by to k ničemu nebylo; nemaluje podle fotografií. Není to to stejné jako vidět něco v opravdovém člověku, ačkoli se ho Yoongi nekonečně snaží přesvědčit o opaku.
Sedí tam tak ještě minimálně hodinu a vedou hloupou konverzaci a Namjoon to miluje. Jeho plátno je jen stěží hotové (pouze oči a rty jsou téměř hotové), ale Seokjin není model. Namjoon od něj neočekává, že by zůstal dalších šest hodin, nebo jak dlouho by to trvalo dokončit, a je to smutné, že bude muset Seokjina nechat jít.
Zeptá se, jestli může malbu vidět. A Namjoon jej poslechne; otočí plátno tak, aby na něj Seokjin viděl. Muž se na to téměř mračí, jeho oči soustředěné na stojan s nečitelným výrazem.
"Už půjdu," vezme Seokjin své sako do dlaní.
Namjoon si všimne skvrny bílé olejové barvy na manžetě Seokjinovy košile. Nikdy tu skvrnu nevypere, ale nezdá se, že by to Seokjina zajímalo.
"Měl by ses někdy stavit," řekne Namjoon. "Jinak to nikdy nedokončím."
Seokjin se zasměje a je to zvuk, na který si Namjoon stihl zvyknout. "Vím, že 'takhle noc je za námi' a to všechno, ale pokud by uplynela další noc, nebylo by to příliš?"
Tak Namjoon muže doprovodí k silnici a čeká s ním na taxík. Uplyne minuta bez známky taxíku nebo dalších aut. A Seokjin se k němu otočí a políbí jej tak, jako to dělal předešlou noc; ze začátku jemně, s náznakem hrubosti na konci. Polibek chutná jako sbohem. Další minuta je pryč a taxík pořád nikde.
Seokjin jej políbí znovu, tentokrát rychle, a říká: "Jsem vlastně rád, žes mi ukázal svoje studio. Bylo dobré si od některých věcí ulevit. Jenom si pamatuj, jaké máš štěstí - máš dar, který mnoho lidí nemá. Doufám, že ho jednoho dne dokážeš ocenit. Můžeš s ním udělat o tolik víc, než jen malovat."
To jsou slova, která si Namjoon bude velmi dlouho pamatovat.
Neví, kdy Seokjina znovu uvidí, nebo jestli vůbec. A vidí auto na konci cesty - taxík. A tak se naposledy podívá na Seokjinův obličej a Seokjin se v té sekundě stává úplně jiným člověkem. Vypadá smutně, vypadá unaveně a vypadá, jako kdyby ani nemohl být skutečný. Namjoon by mohl namalovat tisíce a miliony obrazů jeho obličeje, mohl by naplnit stěny a pokoje s namalovanými útržky Seokjinových rukou, očí nebo čelisti. A nikdy by ho to nepřestalo bavit, nikdy by pro něj muž neztratil inspiraci.
Když taxi odjíždí, Namjoon za ním zírá ve strachu, že už zapomíná.

Nový důvod číslo jedna:
Mýlil jsem se a byl jsem hloupý. Jenom protože na něčem nezáleží, jenom protože je to manipulativní a rušivé, není to důvod k tomu, abych to nenáviděl. Mohu si užít nesmyslných věcí; lidé to dělají pořád. Možná že nesmyslné věci se milují nejsnáze.

Vstoupí dovnitř bez úmyslu si něco koupit. Zvuk zvonku nade dveřmi - jeho klapačka musela být vyměněna od Namjoonovy poslední návštěvy, nebo možná celý zvonek, protože zvonil víc nahlas.
Za pokladnou stojí muž, Namjoon jej ještě nikdy neviděl. Povzbudivě se na Namjoona usměje a pozdraví jej s hlasitým: "Vítejte!"
"Dobrý den," řekne Namjoon, když dojde k pultu. "Není tu náhodou Kim Seokjin?"
Zaměstnanec na okamžik ztichne, potom nakloní hlavu v nepříjemném smíchu. "Páni, to jméno jsem už dlouho neslyšel!"
Na chvíli opustí pokladnu, aby do zadní místnosti zavolal: "Hej, Tae! Tady je muž, který se ptá na Kim Seokjina!"
Namjoon si matně pamatuje 'Taeho', jeho vzpomínka ho navede k zářivému plátnu, které stále visí na stěně. Slyší jeho hlas, jak zpátky křičí 'Oh, chlape, to byly časy!' a jeho srdce povadne.
"Takže tady není?"
"Ne," zaměstnancovo jméno je 'Hoseok', podle jeho ručně dělané třpytivé jmenovky. "Neviděl jsem ho od té doby, co se vrátil na vysokou. Jin tu dělal manažera, ale chce se stát učitelem. Myslím, že bude dobrý učitel."
Namjoon nechá úsměv, aby se mu vkradl do tváře. "Jo, taky si to myslím."
Mě toho rozhodně hodně naučil.
"Oh? Takže ho znáš?"
"Moc ne." Namjoon zavrtěl hlavou a rozhlédl se po obchodě. Možná by si mohl něco koupit. "Máte tady olejové barvy?"
Hoseok zvedne obočí. "Ooooh, olejomalby, jo? Jasně, máme jich hodně, nějaké donesu."
Očekával 'ne'. Bohužel nevedeme olejové barvy, ale rádi vám nějaké objednáme. Namjoon si na ta slova přesně vzpomněl v Seokjinově uhlazeném hlase, ale nemohl si vybavil, jak by jeho rty vypadaly, když by je vyslovoval.
Namjoon odešel s plechovkou olejových barev a vědomím, že i on Seokjina něco naučil.

×××

"Slyšel jsem tě dobře?"
"Co?"
"Zopakuj poslední věc, kterou jsi řekl. Před 'co'."
Namjoon se podívá na plátno a rozhodne se, že ano, je to moc dobrá malba. "Řekl jsem, že se mi vážně líbí ta malba a těším se, až ji dokončím."
Yoongi sedí na stoličce a zírá na ni s Namjoonem. "Neber si to špatně, zatím je to úžasná práce, ale od kdy jsi nadšený ohledně umění?"
Namjoonovy oči automaticky zabloudí k rohu místnosti. "I předtím jsem byl nadšený ohledně umění."
Mluví tiše, ale garáž je tak malá, že je je pravděpodobně stejně slyšet.
"A jak dlouho necháš tamto v rohu na náhradním stojanu, kde se na to jen celé dny práší?"
Je to portrét muže, pořád v počátečním stádiu, všechny barvy ve vymytých blocích, detail koncentrovaný jen na očích a rtech. Namjoon se jej nedotkl od okamžiku, kdy byl jeho objekt přímo před ním. Visí tam jako duch, dávno zapomenutá vzpomínka, zírající na Namjoona s neomítnutýma očima.
Namjoon si tehdy před Yoongim slíbí: "Dokončím to, až příště projde těmi dveřmi."
Yoongi jen zavrtí hlavou. "Takže jsi opravdu změnil názor? Už dál 'nepohrdáš' uměním?"
"Ne, neopovrhuju," odpoví pravdivě. "Spíš naopak."
Namjoon se stále kouká na malbu a přemýšlí, jestli tak Seokjinovy oči opravdu vypadaly - byly opravdu tak podmanivé a nebo je tak jen namaloval?
"Myslím, že chápu, proč nechtěl, abych jej maloval."
"Jo?"
"Jo. Představ si, že bys byl posedlý fotografováním a potom viděl úžasnou fotku sebe sama. A věděl bys, že ty sám něco takového nikdy nebudeš schopný vyfotit."
Yoongi vypadal, že o tom přemýšlí, ale zůstal potichu.
Ozve se další hlas, hlas, o kterém Namjoon skoro zapomněl, že tam byl. "Namjoone? Promiň, zase potřebuju pomoct."
"Neomlouvej se."
Namjoon přešel k Jungkookově koutku - prakticky si tam založil tábor, s jeho vlastními věcmi a malým štítkem z lepící pásky, na kterém bylo 'Jungkookův koutek'.
Zůstal od stojanu dál, aby ho viděl zdálky. "S čím potřebuješ pomoct?"
"Jenom tady, ty barvy," Jungkook nakrčí tvář ve frustraci. "Není to dost zelené. Proč nemáš zelenou barvu?"
Namjoon se zasměje. "Protože zelenou můžeš namíchat."
Vezme špachtli a začne míchat emeraldovou zelenou. Tohle je druh umění, který měl celé ta léta dělat, pomyslí si: nesobecké, kooperativní, skromné, které ho nezamklo v jeho vlastním mozku.
A miluje to. Umění je nádherné; nutí jej myslet a cítit. Všechny důvody, kvůli kterým ho dřív nenáviděl, se tiše změnily v důvody, kvůli kterým se do něj zamiloval.
Namjoon uvažuje, jestli bude někdy spokojený se svým uměním. Protože už nikdy v životě nebude schopný namalovat to, co by si přál malovat nejvíc. Možná že někdy daleko v budoucnosti do Namjoonova života někdo vstoupí - někdo nádherný, někdo inspirativní, někdo, kdo ho nutí k překonávání se. Ale dnes stojí před Jungkookovým plátnem a snaží se a selhává vybavit si tvář Kima Seokjina, jeho vzpomínka zvětralá časem a nespolehlivýma očima.
Přišla k němu nová láska, láska, který nikdy doopravdy neexistovala a odešla, když Kim Seokjin odešel ve své košili a vyleštěných botách. Ztratil jiný druh lásky - něco vzácného a vzrušujícího - a už nikdy nebude schopný zjistit, jestli by to za to stálo a nebo ne.

Nikdy tu malbu nedokončil.


 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 12. listopadu 2016 v 18:41 | Reagovat

To bylo tak nádherné. Ještě jednou ti moc děkuju za to, že takovéhle vzácné kousky překládáš...

2 voskii voskii | Web | 13. listopadu 2016 v 0:23 | Reagovat

A já pořád nevím, co si myslet. Je to nádherný kus, je to umění. Oceňuji, jakou myšlenku do toho autorka vložila. (Či jakou myšlenku vložila do mě.)
Tobě děkuji za překlad, jsem zase bohatší o další z hořkých konců, které tak... nená— um, miluji. Teď bych se konečně mohla vybrečet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013