Barvy || 6. kapitola

7. prosince 2016 v 6:00 | Hotaru |  Barvy


Hoseoka by před pár lety nenapadlo, že pohled na oranžovou kštici mu ze života sebere veškeré barvy.
Park Jimin, 20 let. Yoongiho nový spolužák. Stvořitel Hoseokova osobního pekla.
Byly to už téměř dva měsíce od okamžiku, kdy se mu Yoongi začal vzdalovat. Začal chodit později domů, neustále s někým textoval. Hoseok z toho byl nadšený - Yoongi nikdy neměl žádné kamarády a veškerý čas trávil jen s ním.
Potom se to začalo vymykat.
Už to přestávalo být tak, že by Yoongi trávil čas se svým kamarádem vedle času, který trávil s Hoseokem. Začal ho trávit na úkor Hoseoka. Zapomínal na společné večeře, na domluvené schůzky. Vždy přišel pozdě večer, přeplněný dojmy a zážitky. A Hoseok nikdy neměl to srdce mu říct, že zapomněl.
Konec konců… byl vycvičený čekat. Dokonce si mohl být jistý, že Yoongi je živý a při vědomí. Takový luxus dřív neměl.
Skutečnou hysterii Hoseok pocítil až jednoho listopadového odpoledne, když se vracel z práce. V předsíni našel dva páry bot, jeden cizí. Z obývacího pokoje se ozýval smích.
Yoongi se smál.
Hoseok se vydal do ložnice, kam si odložil tašku a sundal hrubý svetr. Poté, v tričku a pohodlnějších kalhotách, vešel do obývacího pokoje. Byl zvědavý na to, jak vypadá člověk, o kterém Yoongi tak básní. Představoval si jej mnohokrát a měl dojem, že je připraven na všechno.
Pletl se.
Oranžové vlasy, plné rty, vypracovaná postava. A co víc… tak rozkošný, upřímný a zářivý úsměv. Bezprostřední a bezstarostné vystupování. Hoseok už dávno zapomněl, jak se před Yoongim chovat přirozeně, nebát se každého slova, které vypouštěl z úst. Jimin byl jiný. Neměl potřebu s Yoongim jednat jako v bavlnce. Hoseok na chlapci viděl, jak moc se mu to líbí. Jak se díky tomu cítí normální.
A tak našel někoho, kdo Yoongimu dokázal dát víc než on sám.
Do té doby, dokud byla lepší možnost jen mlhavou představou, byl Hoseok klidný, ačkoli věděl, že není dokonalý. Ale nyní, když se mu vyvalovala na gauči, hlasitá a nepřehlédnutelná, dostal strach. Nebál se toho, že by se jej Yoongi pokusil opustit. Byl vyděšený z toho, že by jej nebyl schopný nechat odejít, pokoušel se jej zastavit. A ono by to vyšlo.
Jimin jej za několik desítek minut dokázal rozesmát víc, než to Hoseok dokázal v posledním půl roce. Už skoro ani nevěděl, jak Yoongiho upřímný smích zní. Byl to příliš krásný zvuk na to, aby jej schovával před světem kvůli své sobecké potřebě vlastnit.
Večer, když vyprovázel Jimina ze dveří, byl připravený. Připravený se Yoongiho vzdát, pokud to bude třeba. Ztratil jej už tolikrát… byl si jistý, že to zvládne ještě jednou, pokud to pro něj mělo znamenat lepší život.
"Je moc milý, viď?" zeptal se Yoongi zvesela, zatímco krájel zeleninu.
Kéž by nebyl, mohl bych si tě nechat o něco déle a tvářit se, jako kdybych dělal dost.
"Ano, vypadá moc hodný," usmál se Hoseok a pohladil chlapce po vlasech.
Yoongi se do doteku opřel, nechal Hoseoka, ať se prodírá jeho vlasy, aniž by přestal vařit. A Hoseok nezaváhal. Nebylo to tak dlouho od chvíle, kdy Yoongi přestal odmítat jakoukoli formu doteku. Mazlivá gesta nyní byla v pořádku. A Hoseok bral tolik, kolik mu byl Yoongi ochotný nabídnout.
"Chtěli bychom s Jiminem vidět ten nový film, víš který?" zeptal se Yoongi nadšeně a počkal na Hosekovo přikývnutí. "Zítra bychom na to chtěli jít do kina. Půjdeš taky?"
Hoseok sledoval dětské nadšení v Yoongiho očích.
"Zítra mám práci," slyšel se šeptat, načež vytáhl prsty z Yoongiho vlasů a odešel z místnosti.
Bylo to tak lepší.
Hoseok Yoongiho pokusy o seznámení jej s Jiminem odmítal pořád častěji. Nepochyboval o tom, že by si s Jiminem skvěle rozuměl, chlapec se mu zamlouval. Chtěl však Yoongimu zařídit s Jiminem co nejvíc času o samotě. Doufal, že tak chlapec pochopí…
Hoseok-ah, půjdeš s námi do restaurace? Hoseok-ah, v kampusu je večírek, pojď s námi. Hoseok-ah, Jimin má taneční soutěž, půjdeme se podívat? Hoseok-ah?
Hoseok si namlouval, že jej nebolí, jak zklamaně Yoongi po každém rázném ne vypadá. Říkal si ale, že je to pro dobrou věc a v odmítání pokračoval.
Až jednoho večera, když z práce přišel neobvykle pozdě, si uvědomil, že jeho přístup opravdu ničemu nepomáhal. Zul si boty, pověsil kabát. Do nosu jej udeřil zápach cigaretového kouře. Divil se, přešel do obývacího pokoje.
Yoongi ležel rozvalený v křesle, nohy visící přes opěrku, v ruce cigareta. Na zemi vedle ruky měl flašku vodky a popelník. Hoseok na něj překvapeně koukal. V poslední době byl tak šťastný. Kdy se to stalo. Proč…
"Jsi doma," promluvil Yoongi tupě. "O tři a půl hodiny později."
Hoseok provinile kouknul na hodiny. Nenapadlo jej, že Yoongi na něj bude čekat. Byl idiot.
"Omlouvám se, Hyori potřebovala, aby byla zakázka do zítra hotová."
Yoongi s jeho odpovědí zřejmě nebyl spokojen. Odfrknul si, povytáhl obočí a potáhl z cigarety.
"Věděl jsem to."
Hoseok na něj zmateně hleděl. Že by mu poslal textovku? Ne, určitě mu neříkal, že bude v práci déle.
"Věděl jsi…?" zeptal se zmateně.
Zabodl se do něj pár utrápených, skelných očí. "Věděl jsem, že tě časem přestanu bavit."
Jeho prázdný, smířený tón jako kdyby Hoseoka bodl přímo do srdce. Co mu to provedl…
"Už mě nechceš," zašeptal Yoongi, hlas se mu zlomil.
Než se Hoseok nadál, chlapec propukl v pláč.
"Je to ta škola, že jo? Vadí ti, že už s tebou netrávím všech čas… já skončím. Klidně tam přestanu chodit..." mluvil, tón naléhavý, jak po Hoseokovi natahoval drobné dlaně.
Hoseok na něj hleděl, zděšený do morku kostí.
Co jsem to provedl.
Během pár sekund byl u Yoongiho a drtil jej v náručí. Objímal jej, hladil po vlasech, po zádech. Nepouštěl. A mluvil. Vysvětloval všechno to, co jej trápilo. Jak nedostatečný pro něj je. O kolik víc by mu mohl Jimin dát.
Yoongi si jej vyslechl. Odtáhl se. Pousmál se.
"To je pravda. Jimin je úžasný kamarád. Ale on mému životu nedal smysl. Ty ano," pronesl tak ledabyle, jako kdyby právě neotřásl celým Hoseokovým světem.
Yoongi se natáhl pro polibek.
A ačkoli ne všechno bylo růžové, byl to přesně ten správný odstín. Byl jejich.

 


Komentáře

1 Zlomená duše (again) Zlomená duše (again) | Web | 7. prosince 2016 v 8:29 | Reagovat

I. WAS. NOT. READY.
Co mi to děláš? Proč mi to děláš? Takové emoční výkyvy hned po ránu. Bolí to, víš. A já jsem ve škole. V bolestech. Nenávidím tě. (Miluju tě.)
Ááááááááááááááááá

men.

2 Hatachi Hatachi | Web | 7. prosince 2016 v 18:57 | Reagovat

Jsem ráda, že si to vysvětlili a zůstali spolu. Jinak moc hezký díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013