Kdyby || 5. kapitola

24. prosince 2016 v 6:00 | Hotaru |  Kdyby
Dobrý den, doufám, že si užíváte vánoční pohody (pokud se u vás doma provozuje, u nás moc ne). Přeji vám příjemně strávené svátky, po boku rodiny a hlavně ve zdraví. Mějte se krásně. Snad vás poslední kapitola letošního vánočního cyklu aspoň trochu potěší.



Yoongi si zamyšleně podepřel bradu. Nebyl si jistý, kdo z nich ten nápad navrhl. Možná on, možná Namjoon, možná oni oba. Ráno bylo zmatené, hlava třeštila, nikoli z alkoholu, ale ze vzpomínek, které k Yoongimu připlouvaly jedna za druhou.
Namjoon, Namjoon, Namjoon.
Byl v každé jedné z nich. Jeho ruce, jeho vůně, jeho tělo, drobný intimní úsměv, který mu věnoval. Měkkost jeho rtů. Vzpomínky útočily na Yoongiho lebku, bodaly jej jako hejno rozzuřených včel. Jediná myšlenka dominovala celé anarchii, která se právě odehrávala v jeho mysli.
Teď ho nemůžu nechat jít.
Záminka. Jenom záminka.
Nabídla se sama a rychle. Byl to ztřeštěný, hloupý a zbytečný nápad. Ale byla to jediná možnost. A tak se stalo, že Yoongi seděl ve vlaku do Daegu, zmatený, vyděšený a neschopný pochopit, co se to v jeho životě právě dělo. Hleděl na pokojnou krajinu, která se míhala za okýnkem. Neuklidňovala jej tak jako obvykle. V hrudi ho tížil neklid.
Pohled mu klesl do klína. Jeho ruka v Namjoonově vypadala nepatřičně, podivně maličká. Jako ruka dítěte. Tak si také připadal, když jej žádal, aby jel domů s ním. Babička by tě jistě ráda viděla. Určitě by ji zajímalo, jak vypadá Namhyukův vnuk.
Pouhá výmluva. Ospravedlnění pro trochu víc času v jeho přítomnosti, nic víc.
Namjoon věděl. Ale souhlasil.
Snad chtěl Yoongimu ulevit, snad taky nebyl připravený říct sbohem.
Po páteři sjela husí kůže, když si Namjoonovy prsty začaly hrát s Yoongiho dlaní. Něžně kroužily po kůži, zabloudily až k citlivé pokožce na zápěstí. Chlapec vzhlédl k Namjoonově tváři. Měl v uchu sluchátko, hlava se jemně pohupovala do rytmu. Plné rty neslyšně opakovaly slova oblíbené písně. Možná nevědomky ve vší té koncentrovanosti na modré žíly vystupující z Yoongiho bledé kůže.
Ne a ne od Namjoonových rtů odtrhnout pohled. Tak lákavé, když se o sebe nevědomky třely, přeříkávaje neznámá slova. Yoongi se ztratil v pocitu, který si pamatoval z předešlého večera. Neviditelná ruka sevřela jeho vnitřnosti. Vždycky se upínal příliš snadno. Měl být opatrnější.
Namjoona brzy jeho hra s Yoongiho dlaní omrzela. Místo toho si s ním propletl prsty a stáhl si jeho ruku k sobě do klína. Řasy překryly unavené oči. Netrvalo to dlouho a mladší chlapec usnul. Rty pootevřené, mladistvý obličej tak klidný. Jeho ruka dlaň hřála, jak jej ani ve spánku nepouštěla ze svého stisku.
Něha, která zaplavila Yoongiho nitro, mohla zabíjet. Natáhl se k jeho tváři, jemně z čela odhnul zbloudilý pramen. Cítil se nepatřičně, Namjoon byl pořád jen cizinec. Příliš vzdálený na to, aby s ním Yoongi jednal s takovou dávkou intimity.
Vzal mezi prsty sluchátko, jež chlapci vypadávalo z ucha, položil ho Namjoonovi do klína hned vedle mobilu. A potom… potom se jen díval.
Tvář tak cizí a přitom tak blízká. Nevěděl, jak chlapec vypadá, když se mračí, když má starost, neznal drobné změny ve výrazech. Nebyl tam, když se kolem očí tvořily drobné vrásky od smíchu. Nevěděl, odkud pocházela jizvička pod levým okem ani ta na bradě. Neuměl by si tu tvář do detailu vybavit, kdyby zavřel oči. Neznal pihy, záhyby, drobné nedokonalosti, obraz by nebyl úplný.
A přesto byl jako rozmazlené dítě, tvrdošíjně si stojící za tím, že dostane to, co chce. Tak sobecký byl.
Obočím to zacukalo, poté se chlapcovy rty roztáhly v drobném, nevědomém úsměvu.
A Yoongi věděl, že to je všechno, co potřebuje znát.

×××

Yoongi s pobaveným úšklebkem sledoval, jak si Namjoon již po šesté za cestu výtahem uhladil svetr. Svojí koženou bundu nechal u Yoongiho doma - prý chce na jeho babičku budit dobrý dojem. Yoongi chytil obě jeho dlaně do svých a zastavil je tak v dalším pokusu o upravení vlasů.
"Vypadáš skvěle, nebuď nervózní," zašeptal potom.
Namjoon na něj chvíli nedůvěřivě hleděl, zdálo se, že nebýt těsného prostoru výtahu, dávno by utekl.
Yoongi jej palci pohladil po hřbetě ruky. "Budeš se jí líbit."
Namjoon mu několik sekund opětoval pohled, potom pomalu přikývl. Jeho dlaně ze svých však nepustil až do okamžiku, kdy se výtah zastavil a s cinknutím otevřel. Yoongi jistým krokem vyšel ke dveřím babiččina bytu, Namjoona v patách.
Zdálo se, že se druhý chlapec chystá něco říct, možná z celé akce vycouvat. Yoongi zazvonil dřív, než stihl promluvit.
"Neboj se," prohodil k němu, když viděl jeho výraz protkaný panikou. "Nekouše."
Dveře se rozletěly, Yoongi zevnitř slyšel hovor. Vzpomněl si, že dneska se konala rodinná sešlost, nejspíš u babičky byli všichni. Na okamžik mu bylo Namjoona líto, takhle jej vystavit šílenosti celé své rodiny najednou.
"Ah, Yoongi, zlatíčko! Nečekala jsem, že přijdeš, máma říkala, že jsi - oh."
Babička hleděla na Namjoona jako na zjev, v očích nevěřícnost. Dlouhé vteřiny přejížděla pohledem po jeho těle, snad aby se ujistila… aby zjistila, jestli je opravdu živoucím důkazem, že její někdejší láska opravdu existovala. Nedosažitelná, ale skutečná.
"Babi, to je Kim Namjoon, vnuk Kim Namhyuka," potvrdil Yoongi všechny její domněnky.
"Ehm… dobrý den," dostal ze sebe Namjoon, na tváři zformovaný nervózní úsměv s ďolíčky.
Babička si jej znovu přeměřila pohledem, snad jako kdyby byl náhle skutečnější, když promluvil, poté se zeptala: "Namhyuk?"
Namjoon sklopil pohled a pomalu zakroutil hlavou.
Babička rázně přikývla, nic neřekla. Zpracovat informaci jí trvalo jen okamžik, poté bolest skryla za pohostinný úsměv a pootevřela dveře, aby oba mohli vejít.
"Nestůjte tam tak, pojďte dál," pokynula jim poté.
Namjoon první střelil pohledem po Yoongim, snad aby se přesvědčil, že smí. Starší už se dávno zouval a pokládal boty do botníku, a tak jej Namjoon rychle napodobil a vklouzl do bytu, tak těsně za Yoongim, div se jej nedotýkal. Yoongi cítil jeho potřebu dotknout se, najít jistotu. Viděl, jak mu ruka cukala, snad ji chtěl položil na bedra staršího, snad ho chtěl vzít kolem pasu. Neudělal to. Ale držel se blízko.
Yoongi neomylně zamířil do obývacího pokoje, kde posedávala polovina rodiny, včetně jeho vlastní matky, která div vzteky nezbrunátněla, když jej uviděla.
"Na několik dní si odjedeš pryč a potom si na rodinnou oslavu přivedeš úplně cizího kluka…!" začala.
Yoongi ji ignoroval, veškerý její proslov okomentoval jen tichým: "Taky tě rád vidím, mami."
"Ale no tak, nehádejte se mi tu," promluvila babička po chvíli. "Yoongi je moc hodný chlapec, víš, Youngi."
Matka se na ni otočila s protestem, nedostala k němu však příležitost. Protože ji babička ve zkratce vysvětlila, kdo byl Namhyuk a kdo je Namjoon. Druhý zmíněný celou dobu strnule stál vedle Yoongiho, celý nešťastný, a snažil se dělat, že nevidí postranní pohledy, které po něm obě ženy házely.
Zdálo se, že jeho matka nebyla jediná, kdo rozhovor slyšel, jelikož najednou jako kdyby se Namjoon stal předmětem zájmu všech v místnosti - všichni na něj hleděli, všichni se s ním snažili navázat konverzaci. Mladík chvíli vypadal nesvůj, ale poté se trochu osmělil. Nejspíš usoudil, že nejhorší část už pominula a že už se může uvolnit. Yoongi obrátil svou pozornost k babičce, která nechápala, kde Namjoona našel. Povyprávěl jí celou historii, o tom, jak si najal detektiva, o cestě do Soulu i o tom, že se nakonec rozhodl, že přivede aspoň Namjoona, když přivést Namhyuka už nebylo možné. Incident v baru zamlčel.
Babička na něj chvíli podezřívavě hleděla. Věděl, že tuší. Nevěděl jak, ale tušila. Konec konců, byla to babička, ty vědí všechno.
Přešel k Namjoonovi. "Půjdu si uvařit čaj, chceš taky?"
Namjoon k němu vzhlédl s dech beroucím úsměvem. "Ne, ne, děkuju."
A tak Yoongi odešel do kuchyně, postavil na vodu, připravil do hrníčku pytlíček s čajem, než voda dovařila, poté jej zalil. Čekal, až se čaj vylouhuje. Přešel ke dveřím do obývacího pokoje, opřel se o futra.
Sledoval Namjoona, jak se baví s jeho pětiletou sestřenicí i její matkou, tak nádherný. Okouzlující úsměvy, jiskrné oči s tak něžným pohledem. Nemohl se nabažit toho, jak moc vypadal jako součást jejich domova - jako kdyby tam patřil vždycky.
Téměř si nevšiml babičky, která se postavila po jeho boku. Nadskočil, když mu položila ruku na rameno.
"Okouzlující mladík, hn?" nadhodila s úsměvem.
Stačilo slyšet její tón a Yoongi věděl, že nemá cenu zapírat. Vždycky jej znala lépe než ostatní.
"Zdá se, že slabost pro ně máme v rodině," zasmála se.
Yoongi dál tiše sledoval Namjoonovu uvolněnou tvář. Nemohl nesouhlasit.
Pohlazení po paži. "Neopakuj moje chyby. Nepřiprav si polovičatý život plný myšlenek na to, co by mohlo být, kdybys měl kuráž."
To chlapce konečně donutilo stočit k ní pohled. Úsměv na její tváři byl jiný. Nesnesitelně bolel. Yoongi na ni hleděl, starou ženu, jejíž láska vyhasla před lety a přesto v ní žila jako stín, do poslední chvíle i po smrti milého, stále tam byla. Neměnná, neodvolatelná, všudypřítomná. Stačilo kdysi udělat jedno rozhodnutí jinak, natáhnout ruku ve chvíli, kdy to bylo potřeba, otevřít ústa a vyslovit pár slov navíc…
Yoongi pohledem kmitnul zpátky k Namjoonovi, poté se babičce pevně podíval do očí. "Neboj se. Nemám v plánu ho nechat odejít."
Protože Yoongi hodlal proměnit nejisté kdyby, zrozené v bolesti dvou milenců, v něco krásného, co dokáže, že nepřišla nazmar.
 


Komentáře

1 voskii voskii | Web | 24. prosince 2016 v 12:36 | Reagovat

Tak tohle... Tohle bylo nádherný. Vážně. Rozbrečela jsi mě, poslední odstavec mě chytil nepřipravenou, kapesníky byly na místě... Nejen, že jsem se ještě předtím stihla rozpustit u vlaku, ale tohle to tak krásně podtrhlo.
Nechci se opakovat, ale bylo to opravdu krásný, pro jednou tě místo proklínání chci obejmout a... tak. Děkuju. T^T

2 Hatachi Hatachi | Web | 24. prosince 2016 v 23:16 | Reagovat

Moc krásný vánoční cyklus. Zajímavý a poutavý. Děkuju...

3 Michiko Michiko | 11. ledna 2017 v 13:41 | Reagovat

Nádherný příběh :-) plný citu.

4 Netřeba Netřeba | 11. června 2017 v 16:43 | Reagovat

Další příběh od tebe, další chvála k tobě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
TOPlist
Follow on Bloglovin

since 1.6. 2013